V dubnu 1907 vzrušily celou sportovní veřejnost palcové titulky na stránkách tisku: „Profesionál v tenisu – amatér v hokeji! Anglie řeší problémy českého sportu! Patří peníze do kapes sportovců? V klubovnách zazněly vzrušené hlasy, hodinové debaty přerůstaly rámec společenské konverzace. Většina zúčastněných byla bezradná, protože český sport podobný případ nepamatoval. Jednalo se totiž o otázku, může-li profesionální učitel tenisu František Buriánek, známý pod přezdívkou Burry, nastoupit v amatérském bandyhokejovém mužstvu Slavie. Případ Burry začal kdysi dávno na tenisových kurtech. Bůhví kdo půjčil desetiletému sběrači míčků raketu. Sedmé nebe dostalo toho dne jasnou tvář a k hodinám sbírání míčků přibyly hodiny tréninku. Hráči si brzy povšimli kluka, který se oháněl tenisovou raketou způsobem nevídaným. Mezi zájemci byl i baron Ringhoffer, který mu nabídl místo placeného hráče. Burry se dlouho nerozmýšlel. Práce nebyla a v této podobě doslova spadla z nebe.
Za hrdým titulem placeného hráče se skrývala tvrdá dřina. Znamenalo to být kdykoliv připraven nastoupit proti baronovu hostu, který dostal chuť si zahrát. Ať už byl prvotřídním tenistou nebo začátečníkem, který se z obtížemi trefil do míče. Být hráčem bez publika, hráčem beze jména, slyšícím pouze na „hej,vy tam,pojďte na kurt!“ Na přelomu století vznikly sportovcům četné obtíže. Otázka udržení celoroční formy dostala ve světle narůstajících výkonů nový rozměr. Neexistoval fázový trénink, kondici bylo nutné udržovat doplňkovými sporty. Duplicita sportovní činnosti nebyla zvláštností, typickou postavou hřišť byl majitel přebornických medailí z několika odlišných sportovních disciplín.
Tenisté si za doplňkové sporty vybrali lyžování, bruslení a bandyhokej na ledě. Proto se Burry dostal mezi hokejisty Slavie. Přišel a hrál, ne jako placený chlapec na zavolání, ale jako rovnocenný člen mužstva. Poprvé v životě dostal příležitost vystoupit z anonymity, poprvé nehrál pro peníze, ale pro radost.
Vše bylo v pořádku do okamžiku, kdy Burry nastoupil k prvnímu zápasu a soupeř vznesl dotaz:může být sportovní profesionál amatérem v jiném druhu sportu? Nikdo neznal odpověď. Proto se pracovník Českého hokejového svazu dr. Josef Gruss obrátil s žádostí o pomoc na britské kolegy, kteří v Evropě platili za slovo vzaté odborníky. Ze země, známé smyslem pro fair play, přišla odpověď s hlavičkou samotného Secretary of Hockey Assotiation: Poněvadž slovo amateur v našich pravidlech může se vztahovat pouze k hokeji a žádnému jinému druhu sportu, já pravím ano k vašemu dotazu.“ Převedeno do hovorové češtiny – proč by nemohl hrát Buriánek hokej jako amatér, živí-li se jinou profesí?
Jednoznačná odpověď vyvolala protireakci. Prohřešil se Dr.Gruss proti pravidlům hry, jestliže nechal rozhodnout o českém sportu anglický svaz? Objevilo se mínění, že ano: „Tento dotaz stran notorického profesionála pana Buriánka byl nejen nesprávností a chybou, ale i sportovním omylem lidí nerozumějících sportu dosud, kterým scházejí základní tradice a pojmy sportu gentlemanského.“
Autorem názoru nebyl nikdo jiný než Josef Rössler – Ořovský. S ideou sportovní čistoty své generace vytáhl do boje proti vlastním přátelům. Polemika se stala klíčovou otázkou teoretických diskusí českých autorů i samotných závodníků.
„Mohu předložit řadu důkazů, že profesionál v jednom druhu sportu může být amatérem v druhém,“nabídl Burryho zastánce dr.Gruss. „Dotaz v Anglii jest ostudný pro český sport, protože čeští sportovci jsou natolik vyspělí, že řešiti si své problémy mohou sami,“trval na svém Rössler a dodal: „U nás musíme dbáti toho, abychom ve všech oborech ostali čistými gentlemany - amateury a bylo by nám smutným, kdyby většina přiklonila se k názoru, že když někdo produkuje v cirkuse, zůstává amateurem ve veslařství nebo v hokeji.“ „Rössler bojuje proti větrným mlýnům á la don Quijote,“ navázal Gruss. Čtenáři se bavili, diskuse pokračovala. Nebavil se jen Buriánek, kterého pořadatelé nepřipustili v roce 1908 na turnaj o mistrovství Čech, pořádaný pražským Ruchem. Nebavili se ani příznivci slavie, která odmítla na protest k turnaji nastoupit a pohár mistrů zbytečně přenechala Vídni. Ta v případě účasti Slavie neměla nejmenší naději na úspěch.
I když se později Buriánek objevil na ledě v barvách svého klubu, zůstalo příliš mnoho hořkosti, které nemohlo zažehnat jediné rozhodnutí. Nebo přece?
AMATÉŘI NEBO PROFESIONÁLOVÉ
Český sport nebyl nikdy v dějinách poznamenán profesionalismem natolik, aby mu podlehl. Tábor placených sportovců tvořilo několik, cyklistů, zápasníků často nepříliš vysoké úrovně a později fotbalistů. Proti nim stála absolutní většina těch, kdo za své starty draze platili dovolenými, ztrátou místa, či dluhy. Oč horší byla jejich finanční situace, o to žárlivěji střežili svoji amatérskou čest.
Ti, co viděli dál než na slavnostně vyzdobené nedělní stadiony, tušili, že ne všichni mají čisté svědomí. Vážné pochybnosti o cyklistech vyslovil již v roce 1899 novinář, skrývající se pod pseudonymem Jenkins v článku „Zaveďme ceny peněžité,“ uveřejněném na stránkách časopisu Cyklista: „Jen nanejvýš naivní občan by mohl mysliti, že většina závodníků kolem dvaceti let starých jsou bohatí soukromníci, kteří vydají v sezóně tisíc až dva tisíce zlatých, aby se v zimě spokojili pořádáním čestných cen. Po mínění našem neexistuje vůbec závodníka první třídy, který by byl čistý amatér, třeba se tak všichni nazývají.“
Ze zjištěných poznatků vyvodil Jenkins překvapivé závěry. Vinni nejsou závodníci, ale systém. Závodník bez podpory nemá nejmenší naději. Rostoucí výkony vyžadují větší náklady na výzbroj a výstroj, sportovci se dostávají do finanční závislosti na výrobcích, pro něž jsou výkony mistrů vítanou reklamou. „Zaveďme ceny peněžité a odstraňme tak falešný pseudoamatérismus,“ doporučil.
Jenkins neuspěl a kolem finančních otázek nastalo důstojné mlčení. Sen se rozplynul. Ale historie se neopakovala. Jestliže Burry nemohl v roce 1908 nastoupit k bojům o mistrovství Čech, o několik let později nevadil dvojnásobný profesionalismus tenisty a fotbalisty Karla Koželuha jeho cestě za amatérským titulem mistra Evropy v ledním hokeji. Přesto se někdo čas od času zeptá, kde vzal Jim Thorpe nebo Karl Schranz peníze na své vynikající výkony.
Spor Grussů, Rösslerů a Jenkinsů ještě neskončil.
Žádné komentáře:
Okomentovat