Náboženské tendence v Ruské federaci

1. Ruská federace křižovatkou Pravoslaví a Islámu

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny. Založení Novgorodu roku 862 Rurikem z Jutska se pokládá za počátek národa Rusů. Nájezdy Tatarů však bránily dalšímu rozvoji rozsáhlého státu. Rok 1613 je počátkem vlády dynastie Romanovců, kteří dále rozšiřovali ruská území.

Dělnická revoluce roku 1905 byla předzvěstí dalších nepokojů. Napětí v carském Rusku vrcholí roku 1917 abdikací a následným zavražděním cara Mikuláše II. při bolševické revoluci vedené V. I. Leninem. Po říjnové revoluci vypuká v Rusku občanská válka, končící roku 1922 úplným vítězstvím komunistů a následným založením Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Po krutovládě Josefa Stalina a desetiletích studené války byl tento Sovětský svaz na samém pokraji hospodářského a společenského kolapsu. Koncem 80. let si vyžádal Michail Gorbačov větší prezidentské pravomoci a připravil tak půdu pro vznik umírněné demokratické vlády Borise Jelcina v 90. letech. Ekonomické reformy však s sebou přinesly značné sociální otřesy a ekonomickou nerovnováhu. V dubnu 2000 byl Vladimír Putin zvolen novým ruským prezidentem a již tak vyčerpanému národu sdělil, že nastal čas dalšího utahování opasků.

2. Islám v Rusku

Islám je v Rusku jedním z poměrně hodně zastoupených náboženství. Podle vládních zdrojů se odhaduje, že se k němu hlásí mezi 14 a 20 miliony obyvatel. To tvoří zhruba 14 % celé ruské populace.

Je to zároveň i největší náboženská minorita v zemi. Nejvíce je islám v Rusku rozšířen v Povolží (mezi Tatary a Baškiry), v podkavkazsku (mezi Čečenci, Dagestánci, Inguši, Balkary a dalšími), také pak i ve velkých městech jakými jsou například hlavně Kazaň, dále pak Moskva, Nižnij Novgorod či Petrohrad.

3. Průnik Islámu na Rusi

Ve 13. století stal se bulharský stát centrem přípravy muslimských kádrů. Bulhaři se zabývali aktivní misionářskou činností mezi národy Povolží a Uralu. Tatarsko-mongolské dobytí Bulharska (1236) pozicí islámu neotřáslo, protože se stal oficiálním náboženstvím chanátu Zlaté hordy.

Od 14. století se stal centrem muslimského světa Kazaňský chanát, který aktivně usiloval o islamizaci uralských národů, která se uskutečňovala i ze strany sibiřských a středoasijských chanátů. Velkou roli při tom hrály muslimské tradice šejbanidů a tajbugidů (konec 15. – polovina 16. století).

Po připojení Kazaňského chanátu k Moskevskému státu začalo na území Povolží a Uralu soupeřit s islámem křesťanství. Moskevský stát zabraňoval islamizaci a používal ve vztahu k muslimům represi. Islám byl považován za „cizorodé“ a „cizozemské“ náboženství. Tak například podle Nařízení (Ukazu) Alžběty Petrovny (1774) se povolovalo tatarským muslimům usidlovat se v Orenburgu, ale nepovolovalo se postavit více než jednu mešitu, a to vně města, a zakazovalo se obracet lidi na islám.

Změny začaly v době vlády Kateřiny II., která nařízením (ukazem) z 22. září 1788 zřídila v Ufě Muslimskou Duchovní Správu s muftím v čele. V 19. století pak existovalo v Orenburgské oblasti 115 mešit, v Orské oblasti 110, v Čeljabinské 71, v Trojické 23 a v Hornouralské 81.

Vyznání islámu, které do Ruska přišlo, bylo sunnitské. V některých málo oblastech, jako například v Čečensku, se uchytil rovněž Súfismus, jistá mystická varianta sunnitského islámu. Právě díky súfistickým rituálům získali Čečenci ve víře sílu odolávat útokům ze severu. Šiíté byli naopak Ázerbájdžánci; jejich republika však v současné době (od roku 1922) není součástí Ruska a počet příslušníků této národnosti je v samotném Rusku zanedbatelný.

Islám v novověkém Rusku

Zatímco v 19. století význam islámu v Ruské říši natolik velký nebyl a mohl se relativně dobře šířit, na začátku století minulého události nabraly jiný směr. Říjnová revoluce, která přinesla zemi v krvavé občanské válce ideály komunismu, se rychle obrátila sice hlavně proti pravoslavné církvi, zasáhla rovněž ale i islám vyznávající národy v zemi. Násilná ateizace oblastí jakými bylo například právě Povolží či státy dnes už s Ruskem jeden stát netvořící (Uzbekistán, Turkmenistán, Ázerbajdžán) zde příliš úspěšná nebyla a naopak vedla ještě k větší nenávisti minoritních národů vůči estabilishmentu SSSR.

Během perestrojky a hlavně pak po rozpadu země v roce 1991 proto rychle došlo k opětovnému šíření islámu; vznikaly nové mešity i medresy a rostl počet věřících. Některé národy s převahou muslimů však prahly po nezávislosti (Tatarstán, Čečensko, Dagestán), tyto snahy však Moskevská vláda potlačila buď přislíbením rozsáhlé autonomie (Tatarstán) nebo silou (Čečensko). Právě v Čečensku islamizace dostoupila maximálního stupně vytvořením islámského státu v 90. letech 20. století (například se zákonodárstvím založeném na právu šaría). Vláda islámských ozbrojenců byla sice svržena, existuje stále mnoho fundamentalistů a fanatiků, kteří chtějí stále zabíjet a prosazovat svojí vizi božího státu. Od roku 1991 je islám však celkově na vzestupu, velká část obyvatel Ruska se ale obává jeho radikalizace. V souvislosti s tím proto někteří poukazují na šíření extremistického wahhábismu ze Saúdské Arábie.

4. Centrum ruského Islámu

Za centrum celého ruského islámu je považována metropole Tatarstánu, Kazaň. Zde se také nachází ruská islámská univerzita i největší mešita v Evropě. Ve zbytku země pak existují islámské náboženské společnosti a vycházejí islámsky zaměřené noviny či časopisy. Přesto však islámští duchovní stále kritizují vládu, že přistupuje k náboženským záležitostem země tak, jako to dělalo carské Rusko; tj. že hlavní roli, jakoby státního náboženství, má hrát tradiční pravoslaví.

5. Pravoslaví – oficiální ruské náboženství

Pravoslaví, pravoslavná církev či ortodoxní je křesťanská církev složená z vícero územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v Jeruzalémě a dále pak ve východní části římské říše, proto bývají někdy označovány též jako východní církev. Pravoslavné církve sdílejí církevní nauku a praxi, proto se o nich někdy hovoří jako o jediné pravoslavné církvi. Přesto se v nuancích církevní praxe a obyčejů mezi jednotlivými místními církvemi objevují odlišnosti (různé místní tradice, zvyklosti apod.).

Pravoslavná církev zachovává apoštolskou posloupnost a její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech, mezi nimiž má význačné místo sedm ekumenických koncilů v průběhu 4. až 8. století. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví, které vedlo až k velkému schizmatu (1054), které dodnes nebylo překonáno. Přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog. Velký rozkol byl však fixován vývojem věrouky římskokatolické církve v průběhu druhého tisíciletí – všechna tato nová dogmata (přijatá na západě po roce 1054) jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s odlišnou římskokatolickou spiritualitou brání sjednocení římské církve s pravoslavnou církví.

6. Organizace pravoslavné církve

K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické. K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí. Pravoslavní věřící, původně emigranti, však obývají i mnoho jiných zemí, velké komunity pravoslavných věřících existují např. v USA, Kanadě nebo Austrálii.

Pravoslavná církev je společenstvím samosprávných místních církví, z nichž každá je autokefální, tj. řízená vlastním nejvyšším představitelem - prvním z místních biskupů. Všechny světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí (hlavy), nýbrž na principu společné pravoslavné víry, církevního učení zakládajícího se na Písmu svatém a posvátné Tradici, a jednotou ve svatých Tajinách (svátostech). Jednotlivé světové pravoslavné církve tedy sdílejí tutéž víru, základní správní – politické principy a liturgickou tradici. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. Ti předsedají biskupskému synodu, který představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu církve.

Základní organizační jednotkou Církve Kristovy je církevní obec - čili farnosti (parochie) a případně monastýry. Z duchovního hlediska je základní částicí Církve církevní sbor místních pravoslavných věřících, kteří se shromáždili spolu s řádně ustanoveným knězem kolem svatého prestolu a slouží společně svatou Tajinu Eucharistie v jednotě s celou pravoslavnou církví. Každé takové eucharistické společenství je plným projevením celé pravoslavné katolické církve v tom čase a na daném místě s veškerou plností jejích duchovních darů. Svaté Tajiny takto sloužené jsou identické se svatými Tajinami vykonávanými kdekoliv jinde a jindy v jednotě pravoslavné církve a jsou celou pravoslavnou církví uznávané jako pravé a spasitelné.

Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku

Místní pravoslavnou církev u nás tvoří autokefální (samostatnou a nezávislou) jednotku složenou z pravoslavné církve v Českých zemích a pravoslavné církve na Slovensku. V Česku se pravoslavná církev dělí na dvě eparchie (biskupství) – pražskou a olomoucko-brněnskou; v Praze sídlí arcibiskup. Na Slovensku se církev dělí taktéž na dvě eparchie – prešovskou a michalovskou, arcibiskup sídlí v Prešově. Vrcholným představitelem celé místní církve je metropolita, kterým je zde tradičně volen jeden z arcibiskupů (v současnosti je podle místní církevní ústavy metropolitou buď arcibiskup pražský nebo prešovský; metropolitu volí nejvyšší správní orgán místní církve, jímž je sněm skládající se ze zvolených duchovních i laiků).

7. Nauka pravoslavné církve - Trojjediný Bůh

Pravoslavní křesťané sdílejí s ostatními křesťany víru v jednoho Boha, který je trojjediný – Otce, Syna a Ducha svatého. V pravoslavné teologii vztahu Boha a světa hraje významnou úlohu pojem energie, které jsou odlišné od boží podstaty, avšak zároveň nevytvářejí v Bohu žádné rozdělení. Tohoto pojmu se užívá pro vysvětlení současné boží transcendence a přítomnosti ve světě a způsobu, jak je člověk schopen Boha vnímat a zakoušet. Zdrojem Božství je v Božské Trojici Bůh Otec; z Otce pochází Bůh Syn a to způsobem věčného rození; z Otce pochází i Duch Svatý a to způsobem věčného vycházení. Pravoslavnou nauku shrnuje nicejsko-konstantinopolské vyznání.

Podle pravoslavné víry byl člověk původně stvořen dokonalý, ale vlastní vůlí se rozhodl pro zlo a neposlušnost vůči Bohu. Pád člověka odsoudil ke smrti; všichni lidé od Adama až po Jana Křtitele (nazývaného ve východní tradici Předchůdce) přišli po smrti do místa odloučení od Boha (hádés) (podsvětí, předpeklí). Ježíš Kristus, jehož Bůh Otec poslal do světa, aby spasil (zachránil) člověka, byl však dokonalý člověk a dokonalý Bůh a tím, že na sebe přijal lidskou přirozenost, byla přirozenost člověka proměněna a člověk tak skrze Ježíše může být účasten božské přirozenosti. Tento proces proměny lidské přirozenosti se zpětně týká i těch, kteří zemřeli před Kristem, protože Kristu po své smrti a pohřbení duší sestoupil do pekla a osvobozoval odtud ty, kteří zde byli smrtí zajati. Spása tedy označuje proces záchrany z mučivého odloučení od Boha.

Zemřelé poroučí Pravoslaví Bohu a církev se za ně modlí; pravoslavní věří, že nejlepší způsob života je ve společenství pravoslavné církve, neboť ke spáse je nutné přijímat svátostí (svaté Tajiny). Účasti na nebeském životě nemůže dosáhnout člověk sám – je to dar od Boha, který chce navrátit původní vztah s lidstvem. Tento dar ovšem věřící musí sám přijmout, protože nebe nemůže být nikomu vnuceno. Posledním cílem člověka je ve východní teologii θεώσις (theósis zbožštění, v západní teologii pojmu odpovídá lat. divinisatio), sjednocení s Bohem.

8. Tradice pravoslaví a Písmo svaté

Na rozdíl od protestantství a podobně jako katolíci považují pravoslavní Bibli za ústřední součást „tradice“ (pravoslavní však nepovažují tzv. „deuterokanonické“ knihy za stejně posvátné jako kanonické knihy Bible; považujeme za posvátné, užitečné a poučné, ale nikoliv za inspirované Bohem v plném smyslu toho slova). Tradice dále zahrnuje vyznání víry, dogmata a pravidla (kánony) – ustanovení sedmi všeobecných sněmů a ostatních všeobecně uznávaných místních sněmů, díla - spisy církevních Otců, ostatní pravoslavné kánony, liturgické knihy, životy svatých, ikony atd. Podle pravoslaví Duch svatý v průběhu dějin postupně odhaluje církvi další a další projevy pravdy, která však byla v plnosti přítomna v Církvi už od svatých apoštolů.

Církev obhajuje svoji tradici výrokem apoštola Pavla:

Mnoho tradic v pravoslaví má vztah k Panně Marii, která je uctívána jako Theotokos, Bohorodička (zejména v liturgických a teologických textech je nazývána Přesvatou Bohorodicí). Podle pravoslaví zůstala i po Kristově porodu pannou. Pravoslavní věří, že Maria jako jediný člověk nikdy nezhřešila, zároveň se však odmítají katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Ačkoli pravoslavní věří, že Maria zemřela a pak byla i s tělem vzata do nebe, neztotožňují se s podobnou římskokatolickou naukou o nanebevzetí Panny Marie, ale slaví namísto toho svátek Zesnutí Panny Marie (známé i ze západní liturgické tradice pod názvem dormitio).

Vzkříšení Krista, jeho pascha, je základní oslavou pravoslavného liturgického roku a je považováno, stejně jako u katolíků, za historickou událost. Svým vzkříšením Ježíš vysvobodil lidstvo z moci smrti a umožnil každému, aby měl účast na jeho nesmrtelnosti. Každý pravoslavný svátek má vztah ke vzkříšení, stejně tak každá neděle je jeho připomínkou.

Za svaté označují pravoslavní takové lidi, kteří jsou podle přesvědčení církve v nebi a mohou se u Boha přimlouvat za žijící zde na zemi. Přízvisko svatý se dává v pravoslaví např. i Adamovi a Evě, Mojžíšovi, různým prorokům, mučedníkům a andělům. Nedávno začal konstantinopolský patriarcha podle staré praxe vydávat zvláštní okružní list, v němž církev uznává lidovou úctu ke svatým. Za svatého je křesťan prohlášen při bohoslužbě zvané proslavení (kanonizace) – jí se ovšem křesťan svatým nestává, církev ho pouze za svatého oficiálně uznává a tím věřícím doporučuje jeho uctívání.

Pro kanonizaci je důležité, aby se v církvi rozšířilo a trvalo uctívání zesnulé osoby jakožto svatého a aby byl znám zázrak vykonaný tímto světcem. Svědectvím o svatosti dotyčného jsou dále např. nerozkládající se ostatky, či myrotočivé ostatky, myrotočivá ikona (ke kanonizaci však ostatky nejsou nutné). Na druhé straně samotné netlející ostatky nejsou ještě důkazem svatosti a není-li dotyčný známý svou pravoslavnou vírou, pak se na tento jev nebere zřetel (jsou totiž případy, kdy se ostatky nerozkládají z důvodu prokletí apod.)

Ke světcům se pravoslavní obracejí s úctou a prosbou o přímluvu – modlitbou; podle pravoslavné víry svatí v nebi prosbám naslouchají a mohou pomoci. Každý oltář (v pravoslaví se oltářnímu stolu říká "prestol" – tj. trůn) v pravoslavném chrámu obsahuje ostatek světce, obvykle mučedníka, interiér chrámů zdobí ikony světců. Mnoho pravoslavných křesťanů se vydá i na dlouhou pouť, aby uctili svaté ostatky světce, jehož jméno nosí.

9. Svátosti pravoslavné církve a křest

Pravoslaví uznává stejně jako římskokatolická církev sedm svátostí, které ovšem nedefinuje a označuje je raději jako svaté tajiny. Tím se vyjadřuje, že „Tajina“ (mysterium) je cosi, jehož podstatě nelze porozumět, co přesahuje lidské chápání – je to tajemství. Dále používáme termín Tajina kvůli tomu, že přístup k nim nemají, kdo nejsou pravoslavnými křesťany (dříve nesměli lidé mimo církev konání svatých Tajin ani spatřit). Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář, ikony atd. Tajina je hlubší způsob Božího působení, kdy Bůh proměňuje nějakou materii, posvěcuje, ustanovuje k církevní službě a proměňuje (očišťuje) nitro člověka a sjednocuje ho se Sebou. Způsob, jak toho dosahuje, je tajemstvím. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní tajinu eucharistie, kde dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem. V některých ohledech je pravoslavný pohled na svaté Tajiný podobný římskokatolickému přijímání svátostí.

Křtem se člověku odpouštějí hříchy (prarodičovský hřích i jeho osobní hříchy) a je začleněn do mystického těla Kristova, stává se členem církve. Křest se v pravoslaví provádí ponořením třikrát ve jménu tří Osob Nejsvětější Trojice; třikrát na památku třídenního Kristova pohřbení a Jeho následného vzkříšení. Křest je považován za smrt starého člověka účastí na ukřižování a pohřbu Kristově a znovuzrozením do nového života v Kristu účastí na jeho vzkříšení. Pravoslavná církev křtí obvykle děti krátce po narození. Konvertité k pravoslaví z jiných křesťanských církví jsou přijímáni na základě toho, odkud přicházejí, buď křtem nebo myropomazáním (sjednocení pouhým vyznáním pravoslavné víry se konalo na některých místech v části 20. století a dnes se už prakticky nevyskytuje; řada světových pravoslavných církví přijímá konvertity pouze skrze pravoslavný křest: Řecko, Athos, Jerusalem a nově se šíří i v Rusku.

10. Božská liturgie Pravoslaví

Pravoslavní stejně jako katolíci věří, že chléb a víno posvěcené při božské liturgii jsou proměněny v tělo a krev Ježíše Krista; na rozdíl od katolíků se ovšem nesnaží popsat, jak k tomu dochází, a považují to za lidskému rozumu nepřístupné tajemství; věří však, že Eucharistie je pravým tělem a skutečnou krví Kristovou. Pojem transubstanciace byl vytvořen až po schizmatu mezi východní a západní církví a pravoslaví jej nikdy formálně nepřijalo ani neodmítlo. Účast na eucharistii smějí mít pouze pokřtění a myrem pomazaní pravoslavní křesťané, kteří se připravili postem, modlitbou a zpovědí. Přijímání sestává z přijetí těla Kristova a krve Kristovy (přijímání je tedy zásadně pod obojí způsobem) – podává je kněz na lžičce přímo do úst přijímajícího. Chléb k eucharistii se používá na rozdíl od západní církve jedině kvašený. Pokřtěné děti pravidelně přijímají už od nejútlejšího věku.

naleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]]Podle pravoslavných je manželství Božím aktem, kdy Bůh dva spojuje v jediného člověka. Plození dětí není jediným smyslem manželství, ale spojení muže a ženy je chápáno jako odraz sjednocení s Bohem. Pravoslavná svatba má obvykle dvě části – výměnu prstenů a korunovaci. Oproti západnímu pojetí svatby netvoří součást pravoslavného uzavírání manželství výměna manželského slibu v

bohoslužebném rouchu.
V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze juliánským kalendářem (v tomto kontextu tzv. „církevním“ nebo „starým“), zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat gregoriánský kalendář (tzv. „občanský“ nebo „nový“).

11. Vztah Pravoslaví ke katolické církvi

S katolickou církví spojuje pravoslaví na první pohled mnoho – koncept apoštolské posloupnosti, svátosti, hierarchické pojetí církve, pohled na tradici a spojitost s církví apoštolů. Kulturní a teologické rozdíly mezi východní a západní církví existovaly prakticky od samého počátku křesťanství a došlo zde k výraznému historickému vývoji. Pravoslaví pohlíží na církevní učení, které se v katolické teologii objevilo s příchodem středověku (zvláště na filioque a papežský primát) jako na novoty, které vedly k rozbití společenství mezi církvemi. Rozpor mezi církvemi je vidět i u katolických dogmat přijatých v 19. a 1. polovině 20. století; závěry 2. vatikánského koncilu přiblížily v některých detailech římskokatolickou církev zpět k pravoslaví, ale zásadního nezměnily nic. Obě církve se snaží o vzájemný dialog, který má za cíl obnovení církevního společenství mezi nimi. Po mnoha letech nebylo však dosaženo žádného průlomu v zásadních věroučných rozdílech.

V římskokatolické církvi došlo po velkém rozkolu (1054) k vývoji ve věrouce, který se projevil formulováním nových dogmat (definitivní zařazení vsuvky „filioque“ do vyznání víry, primát římského papeže, který není chápán jen jako čestné postavení, ale jako jeho pravomoc nad celou církví; později i dogma o neomylnosti papežské; dogma o odpustcích, očistci; o neposkvrněném početí Panny Marie atd.).

12. Historické hledisko – Vznik Kyjevské Rusi

Východní Slované sídlili v úrodných rovinách mezi řekami Vislou a Dněprem. Na jihu a na východě sousedila jejich území se stepí, kde kočovali Avaři a další kmeny z Asie. Mezi řekami Vislou a Dněprem vedly obchodní stezky, které spojovaly Baltské moře s Černým mořem a směřovaly do Byzantské říše. Ze severu na jih se vozily kožešiny, vosk a jantar a z jihu na sever drahé látky a koření. V blízkosti obchodních cest začala vznikat opevněná hradiště, kde obchodníci nabízeli své výrobky velkým pánům. Nejznámější byl na severu slovanských území Novgorod, na jihu Kyjev, nad řekou Dněpr. Na vesnicích se dlouho udržely občiny.
Kolem roku 880 se kníže Oleg z rodu Rurikovců zmocnil Kyjeva a učinil z něho středisko rozsáhlého území, které násilím sjednotil. Nacházelo se podél řeky Dněpru na sever až do Novgorodu. Roku 882 vznikl stát, který dostal jméno Kyjevská Rus. Bohatá a úrodná půda lákala kočovníky z jižních stepí. S nimi vedla knížata Kyjevské Rusi války. Proto se ke Kyjevské Rusi připojovaly kmeny východních Slovanů, protože hledaly ochranu.

13. Přijetí křesťanství na Rusi

Pevným a mocným feudálním státem se stala Kyjevská Rus za vlády Vladimíra, vládl od roku 980. Přijal Křesťanství. První kněze povolal z Byzantské říše. Kněží užívali starého slovanského jazyka - Staroslověnšťiny. Hospodářský a kulturní rozkvět pokračoval také za vlády Vladimírova syna Jaroslava Moudrého. O sto let později se stal Kyjevským knížetem Vladimír Monomach. Po jeho smrti roku 1125 se prohloubily rozbroje. Kyjevská Rus se rozpadla na řadu knížectví, tím se oslabila. Pověsti nám vyprávějí o bohatýrech. Nejvýznamnější dílo písemnictví je kronika Pověst dávných let od mnicha Nestora z roku 1100, dále Slovo o pluku Igorově. Roku1060 zákoník Ruská pravda dokládá kulturní vyspělost Kyjevské Rusi. Znalost čtení a psaní se rozšířila i mezi šlechtu a obchodníky.

Stavby Slovanů byly ze dřeva později i z kamene. Dochovaly se kostely, nástěnné malby, podlahy. Rozvíjela se výroba šperků a malování obrazů.

14. Dvojí víra

Příchod křesťanství do Kyjevské Rusi nesmírně ovlivnil vývoj ruské civilizace. Oficiální místa sice opustily pohanské bohy, ale faktem zůstává, že zejména mezi prostým lidem existovala tzv. „dvojí víra“, tedy koexistence vyznávání křesťanských i pohanských Bohů. Zejména na ruském a ukrajinském venkově dodnes z této doby zůstaly mytické zvyky uctívání země, vody, vzduchu a ohně, stejně tak kult mrtvých a čarodějnic i existence démonů a přízraků v přirozeném světě. Všechny tyto zvyky se zachovaly v lidových vyprávěních, náboženských legendách, epických písních, žalozpěvech i pohádek.

Na počátku své vlády byl již zmíněný kníže Vladimír nejen přesvědčeným pohanem, ale také reformoval a systematizoval amfortní kulty východních Slovanů i z důvodu, aby vytvořil protiklad organizovaného a tudíž velmi vlivného křesťanského náboženství sousedních zemí. Jedním z jeho prvních nařízení bylo vztyčit šest model na kopci přímo naproti paláci v Kyjevě. Na počátku 12. století sepsaná kronika, nyní známá pod názvem Pověst dávných let (Povesť vremenych let) pojednává o tom, že naproti svému paláci nechal kníže Vladimír postavit dřevěnou modlu Peruna se stříbrnou hlavou a zlatým knírem. Dále tam byli další pohanští Bohové Cors, Dažbog, Stribog, Strimargl a Mokoš. Lidé jim přinášeli oběti, nazývali je oficiálními Bohy a vodili k nim své syny a dcery.

Velký vliv na utváření názorů o slovanském pohanství měl „Výklad kázání svatého Řehoře“. Původní řecký text, jehož nejstarší slovanské překlady pocházejí z 11. století, byl Řehořovým kázáním u příležitosti svátku Tří králů. V ruské verzi se objevily dodatky, ve kterých se zmiňuje uctívání pohanských Bohů Peruna, Chorose, Mokoše a Perepluta. První tři patřili do panteonu knížete Vladimíra, čtvrtý zůstává dodnes nevysvětlitelnou záhadou.

Odkazy k pohanským Bohům Perunovi a Volosovi, dvěma nejvýznamnějším Bohům východních Slovanů, se objevují v několika kronikách Kyjevské Rusi. Obecně se věří, že tři Bohové Stribog, Dažbog a Chors byli spojováni s uctíváním vzduchu a slunce. Stribog bývá navíc v mnoha studiích o slovanském pohanství uváděn jako Bůh větru. Ostatně, zmínku o Stribogovi jako vládci větru nalezneme třeba v bájném eposu O pluku Igorově. V Pověsti dávných let porovnává kronikář slovanské Bohy Dažboga a také Svaroga s jejich řeckými ekvivalenty. Svarogův syn Dažbog je vylíčen jako sluneční car, Řekům známý jako Hélios. Etymologicky je slovo Dažbog odvozeno ze slova bog či-li Bůh či dať nebo-li dát, což naznačuje, že byl Bohem, jenž štědře zaopatřoval ty, kdo jej uctívali. Podobného Boha uznávají i další Slované - Srbové a nese jméno Dabog.

15. Pohanští Bohové

Ještě dlouho poté, co sláva Kyjeva pohasla a východoslovanská moc se přesunula do Moskevského knížectví, řídce osídlené izolované oblasti Ruska dál v náboženské tradici uctívali pohanské Bohy i zvyky a věřili pohanským kouzlům, které měly vyplnit jejich nejrůznější přání. Kouzelné kořínky, hadí kůže a lebky se vyskytovaly v mnoha ruských domácnostech. V lidské představivosti dál žili lesní a vodní démoni. Například zimní svátky mezi křesťanskými Vánocemi a Třemi králi se vyznačovaly radovánkami, při nichž lidé nosili zvířecí masky na takzvané Maslenici, což bychom my dnes označili slovem masopust.

Na rozdíl od Peruna a Volose zmizeli mnozí pohanští Bohové v duchu zapomnění, ale lid v některých koutech Ruska či Ukrajiny dodnes uznává například pohanské Bohy – svatého Vasila a svatého proroka Ilju. Vasil bývá na ruských ikonách zobrazen s kravami a ovcemi a je svatým patronem skotu. Jeho obraz dodnes visí v mnoha kravínech a stájích ruského a ukrajinského venkova, aby ochraňoval dobytek. Lidé také nosili ikony Vasila, když vyháněli dobytek na pastviny, jakmile roztál sníh. V oblastech severního Ruska i nyní Vasila uctívají a pravoslavní kněží jeho jménem žehnají farmářům hojnost a krmí dobytek svěceným chlebem.

Boha války a válečníků – Peruna, dlouho spojovali vědci s bouřemi značícími jeho hněv a hromy i blesky byly označeny jako nástroje jeho hněvu. S bouří jako nástrojem božské odplaty je spojeno i jméno svatého Ilji. Mnohá ruská rčení a mýty tvrdí, že když se právě svatý Ilja žene oblohou, rolníkům to způsobuje burácení kol jejich vozů. Obraz Ilji Hromovládce patrně vděčí mnohé starozákonnímu příběhu o Eliášovi a ohnivém voze, který se vyskytoval již v raně křesťanských spisech. Pravoslavný Bůh Ilja i postava z křesťanské Bible Eliáš mají jedno společné, jejich ohnivé šípy popisovali pohané i křesťanští věřící jako nástroj boje Boha proti Satanovi a jeho přisluhovačům.

16. Živly a posmrtný život

Voda, oheň a země byly a do určité míry stále jsou považovány v Rusku za zázračné přírodní elementy. Říkávalo se, že veškerá voda pochází z čarovného zdroje. Kouzelná mrtvá či živá voda umí podle staroruských Bylin zhojit a oživit zohavené tělo. Na mnoha místech u vody byly také v Rusku, v Bělorusku či na Ukrajině postaveny kaple a svatyně, jejichž objev byl často připisován svatým či poustevníkům.

Hlavní premisou ruského lidového přesvědčení a běžným motivem ve folklóru je víra v posmrtný život a místo, kde bude možné žít. Neexistuje však jednotná a homogenní definice záhrobního světa, dokonce ani v legendách či posvátných verších. Různé aspekty příprav mrtvého k pohřbu prozrazují víru v pokračující život zesnulého kdesi jinde v pozměněném stavu. Rakvi se říkávalo na mnohých místech Ruska až do dvacátého století domovina a vkládalo se do ní jídlo a pití. Dokonce i dnes se někde v Rusku či na Ukrajině na rakev pokládají sladkosti, voda nebo láhev vodky či dokonce peníze. To vše má zesnulému pomoci zaplatit převoz přes ohnivou řeku, která rozděluje svět živých se světem zesnulých.

17. Závěr – historický a mytologický význam

Kyjevská Rus hrála historicky i mytologicky důležitou roli při formování názorů východních Slovanů. Není jistě bez zajímavosti, že ani katolizace Ruska nevedla k vymýcení starého, dnes bychom řekli pohanského náboženství a nahrazení starých mýtů novými. Spíše se nové legendy zařadily mezi staré mýty a vznikla ona podivuhodná symbióza pohanství a křesťanství označovaná pojmem „Dvojí víra“. Bezpochyby nám Kyjevská Rus zachovala mnoho moudra našich slovanských předků.

18. Seznam použité literatury:

L.N. Majkov: Velikorusskie zaklinanija, St. Petěrburg, 1992

N.V. Novikov: Obrazy vostochnoslavjanskoj vošebnoj skazki, St. Petěrburg, 1974

E. Warnerová: Ruské mýty, Londýn, 2006

O. Dorazil: Světové dějiny v kostce, Vimperk, 1997