1. Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“- Charles Darwin, 1871.)
2. Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na 1742 dnů trvající výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 – 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách. O autorství teorie evoluce se Darwin dělí s Alfredem R. Wallacem.
3. Charles Darwin se narodil v Mount House, ve Shrewsbury, hrabství Shropshire, v Anglii, dne 12. února 1809 jako pátý ze šesti dětí bohatého lékaře Roberta Darwina a Susannahy Darwin (rozené Wedgwoodové). Byl vnukem hrnčíře a podnikatele Josiaha Wedgwooda (z matčiny strany) a Erasma Darwina, lékaře, vynálezce, básníka a vědce, liberálního whigovce, který formuloval evoluční myšlenky již na konci osmnáctého století v lékařsko-zoologickém pojednání Zoonomie. Erasmus Darwin dokonce přidal do rodinného erbu 3 lastury hřebenatky a latinsky psaný text „E Conhis Omnia“, tedy „Vše pochází z lastur“, což převzal i jeho syn Robert Darwin a přidal si ho do svého ex libris.[1] Oba dědečkové pocházeli z prominentní anglické rodiny Darwinů–Wedgwoodů, která podporovala unitářskou církev. Jeho matka zemřela, když mu bylo pouhých osm let. Již o rok později nastoupil na „internátní“ školu v Shrewsbury.
4. Plavba na lodi Beagle
5. Darwin musel v Cambridge zůstat do června 1831. Inspirován dílem Alexandra von Humboldta Personal Narrative, plánoval navštívit s některými spolužáky po dokončení školy ostrovy Madeiry a studovat tam přírodopis v tropech. Chtěl být na cestu dobře připraven, přihlásil se proto do kurzu geologie reverenda Adama Sedgwicka, silného zastánce Božího záměru, kterému následně v létě pomáhal ve Walesu mapovat geologické vrstvy. Tam ho zastihla zpráva, že společník, se kterým cestu na ostrovy plánoval, zemřel. Tím byly jeho plány navštívit Madeiru zmařeny.
6. Po návratu domů však obdržel další dopis. Henslow doporučil Darwina na neplacenou pozici pánského společníka pro R. FitzRoye, kapitána lodi Beagle, která se chystala na dvouletou expedici mající za cíl zmapování pobřeží Jižní Ameriky. To byla pro Darwina vzácná příležitost jak obohatit a rozvíjet své přírodovědné vědomosti a zkušenosti. Jeho otec byl nejprve proti plavbě, tvrdil, že je to ztráta času, ale Josiah Wedgwood II, otec Emmy Wedgwood, ho přesvědčil, a tak se synovou účastí nakonec souhlasil.
7. Plavba trvala pět let a přinesla dramatické změny v mnoha odvětvích vědy. Darwin strávil dvě třetiny času zkoumáním pevniny. Studoval geologické jevy, fosílie a živé organismy. Setkal se s širokým spektrem lidí, jak domorodců, tak přistěhovalců. Metodicky nasbíral ohromné množství vzorků, mnohé z nich vědě neznámé. Zajistil si tak pověst uznávaného přírodovědce. Pořízené detailní poznámky poukazovaly na jeho dar teoretika, tvořily základy jeho pozdější práce a umožnily sociální, politický a antropologický náhled do oblastí, které navštívil.
8. Beagle na své cestě učinila zastávku v Tierra del Fuego v Jižní Americe, aby navrátili tři domorodce z prvního průzkumu Jižní Ameriky (1826-1830). Poté co se Darwin setkal s místními domorodci, zaznamenal si, že šlo o nejhorší a nejbídnější bytosti, jaké kdy viděl. Píše, že „Při pohledu na takové lidi lze jen stěží uvěřit, že jsou také tvory Božími a obyvateli téhož světa.“ Usoudil, že „v této nejzazší části Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v kterékoliv jiné části světa.“[2] Toto se stalo základem pro Darwinovo uvažování o původu člověka.
9. Během plavby Darwin trpěl mořskou nemocí. V říjnu 1833 dostal v Argentině horečku a v červenci 1834 onemocněl během cesty z And do Valparaisa a strávil měsíc upoután na lůžko. Od roku 1837 Darwin opakovaně trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy. Tyto příznaky ho zvláště sužovaly ve stresových situacích, jakými byla důležitá jednání či diskuze o jeho teorii. Příčina Darwinovy nemoci nebyla během jeho života známa a pokusy o léčení měly malý úspěch. Nedávné výzkumy spekulují, že se u něho rozvinula Chagasova nemoc po bodnutí hmyzem v Jižní Americe. Další možné příčiny mohou souviset se psychosomatickými problémy, případně s Ménièrerovou chorobou.
10. Návrat a prezentace výsledků
11. Než se 2. října 1836 loď Beagle vrátila po pěti letech ze svých cest, stal se Darwin především dík úsilí Johna Henslowa a Adama Sedgwicka uznávanou osobností ve vědeckých kruzích. Mezitím Darwinův otec získal vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem. V Cambridge Darwin přesvědčil Henslowa, aby pracoval na botanických popisech nových rostlin, které ze svých cest přivezl. Ve snaze získat ty nejlepší přírodovědce pro katalogizaci svých další sbírek a jejich včasnou publikaci navštívil Darwin také různé instituce v okolí Londýna. 29. října 1836 se s Darwinem setkal horlivý Charles Lyell a představil ho nadějnému anatomu Richardu Owenovi. Při práci na Darwinově sbírce fosilních kostí v Royal College of Surgeons Owen odhalil, že mnohé pocházely z vyhynulých tvorů. Tímto zjištěním se ještě zvýšila Darwinova reputace. Za nadšené Lyellovy podpory předložil Darwin dne 4. ledna 1837 Londýnské geologické společnosti své dílo, ve kterém ukázal, že se jihoamerická pevnina pomalu zvedá. Ve stejný den Darwin také představil své vzorky savců a ptáků Londýnské zoologické společnosti.
12. Jeho biologická pozorování ho vedla ke studiu přeměn živočišných druhů a v roce 1838 ho dovedla až k definování teorie přírodního výběru[zdroj?]. Protože si byl plně vědom pravděpodobné reakce na svůj objev, svěřil se v té době se svojí teorií jen nejbližším přátelům a dále pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám. 24.ledna 1839 byl Darwin jmenován členem Královské společnosti (Royal Society).
13. Když se v roce 1858 objevily informace, že Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii, rozhodl se Darwin urychlit publikování své teorie. Jeho kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), vydaná v roce 1859, představila vývoj organismů od společného předka a prezentovala ji jako komplexní vědeckou teorii vývoje v přírodě. Darwin pokračoval ve výzkumu a napsal sérii knih o rostlinách a živočiších, včetně lidstva, k významnějším patřily The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat - česky vyšlo 1964).
14. Navzdory opakovaným zápasům s nemocí během posledních dvaceti dvou let svého života se Darwin nutil do práce a jeho experimenty, výzkum a psaní pokračovaly. Publikoval úryvky své teorie, ale kontroverznější aspekty jeho „velké knihy“ - lidský vzestup od dřívějších zvířat, mechanismus pohlavního výběru, stejně jako doporučující možné příčiny podtrhující vývoj společnosti a lidských duševních způsobilostí - byly ještě neúplné.
15. Současní Darwinovi kritici určují období definování teorie přírodního výběru do období před plavbou na lodi Beagle, neboť Darwin v době svých studií prostudoval Zoonomii svého dědečka Erasma Darwina, na univerzitě studoval pod vedením radikálního evolucionisty Roberta Granta, znal Lamarckovu argumentaci ohledně vývoje druhů a sdílel společné názory se svým otcem i bratrem, oběma význačnými whigovci. Benjamin Wiker tak dochází k závěru, že teorie vznikla ještě předtím, než začal Darwin sbírat důkazy, které by tuto teorii podpořily.[3]
16. Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny některými jeho pokračovateli - tzv. sociálními darwinisty. Jejich úsilí nakonec vedlo až ke vzniku eugeniky a rasových teorií
17. Zakončení životní dráhy
18. Darwin zemřel v Downe, v Kentu v Anglii, dne 19. dubna 1882. Myslel, že bude pohřben na hřbitově St. Mary v Downe, ale na žádost Darwinových kolegů a na počest jeho významnosti zařídil William Spottiswoode - prezident Královské společnosti pro Darwina státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobů Williama Herschela a Isaaca Newtona.
19. Náboženské názory
20. Během plavby na Beagle zastával Darwin poněkud ortodoxní názory a citoval bibli jako vzor morálky, současně však považoval poselství Starého zákona za falešné a nevěrohodné.
21. Po svém návratu z plavby rozvinul svou teorii přirozeného výběru. Věděl, že přírodovědci mezi duchovními, ač jeho přátelé, jsou přesvědčeni, že je to bestiální kacířství, podkopávající zázračná ospravedlnění pro společnost a věděl, že takové revoluční myšlenky jsou zvláště nevítané v době, kdy pozice církve v Anglii je pod útokem radikálních Nesouhlasících a ateistů. Zatímco tajně pracoval na své teorii přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. Darwinova víra v křesťanství postupně časem slábla, a se smrtí dcery Annie v roce 1851 nakonec vyhasla zcela. Sice nadále podporoval místní kostel a pomáhal s farní prací, o nedělích dával přednost procházkám. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá říci: „Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu.“
22. Charles Darwin ve svém životopisu popřel falešné příběhy, které kolovaly o jeho dědečkovi Erasmovi Darwinovi a ve kterých se tvrdilo, že Erasmus na smrtelné posteli volal pro Ježíše. Charles uzavřel své psaní slovy „Takový byl stav křesťanství v naší zemi (roku 1802) … Můžeme přinejmenším doufat, že nic takového dnes nezvítězí.“ Navzdory tomuto očekávání, rovněž i po smrti Charlese Darwina kolovaly velmi podobné příběhy. Tyto příběhy byly natolik silně propagovány některými křesťanskými skupinami, že se postupně stávaly legendami. Tato tvrzení byla vyvrácena Darwinovými dětmi a byla též dějepisci označena za falešná.
Žádné komentáře:
Okomentovat