Je globální oteplování pouze mediálním výtvorem?

Všichni žijeme své životy, děláme mnoho individuálních aktivit a nepřemýšlíme nad matkou přírodou a neohlížíme se na budoucí generaci, co jí zde po nás zanecháme a v jakém stavu jí předáme stav životního prostředí. To, jak jsme všichni sobečtí, způsobuje znečišťování životního prostředí, dochází ke společenským odchylkám, přibývá ohrožených živočišných druhů. To vše spadá do jednoho celosvětového problému, kterým je globální oteplování. Mnoho lidí jistě ani netuší, co všechno tento pojem zahrnuje, jaké problémy a přírodní katastrofy způsobuje, jaký to má vliv na lidstvo, které je zkažené moderní dobou. Zamysleme se nad tím, jak můžeme zabránit tomu, aby nedošlo k záhubě lidstva. Aby světadíly planety Země neskončily na dně oceánu.

Stále častěji se setkáváme v médiích s alarmujícími zprávami o zhoršování se klimatu na zemi a jeho důsledcích. Čím hlouběji se do tohoto problému ponořuji, tím větší obavy o naši planetu získávám. Otázka je, jak dalece jsou tyto informace pravdivé a vědecky podložené. Jestli to je jen módní záležitost nebo jestli to je skutečná hrozba mohu jen těžko posoudit. Na jedné straně jsou fakta, na druhé straně jsou odhady a předpoklady, jak se to bude dál vyvíjet a jako třetí jsou optimističtější názory a myšlenky. Fakta, se kterými se seznamuji v odborné literatuře, jsou například z posledních dvanácti let, z nichž bylo jedenáct let skutečně historicky nejteplejších. Za posledních 40 let se zvýšil obsah CO₂ v atmosféře z 300 ppmv a globální teplota přitom stoupla nejvýš o 0,5 °C. Na druhé straně jsou známy historicky povětrnostní záznamy, které ukazují, že v minulosti vydatně mrzlo a dokonce i v létě padal sníh, zatímco jindy byla enormně teplá zima a parná léta. Takže se tedy střídají teplé a chladnější roky. Což je normální jev, který funguje staletí. Za třetí se objevují úvahy typu, proč by ale za dalších 40 až 60 let měla najednou stoupnout globální teplota tak, že dojde k tání ledovců, zaplavení pobřežních nížin, přesunu pouští? Odpověď je, že jen kvůli zvýšení obsahu CO₂ a jiných skleníkových plynů v ovzduší nic takového nenastane. Jsem toho názoru, že ze strany BBC jde jen o matení a strašení.

Odhady říkají, že teplota na zemi se může zvýšit o více než 6 stupňů a hladina oceánů stoupnout o 58 centimetrů. To by znamenalo zánik malých ostrovních států. V Evropě by se ničivý efekt týkal nížin v Holandsku, severu Německa a Polska do 60 let. Vědci se snaží dokázat, že za všechno můžou skleníkové plyny. Ledovce ve světě se zmenšují rekordní rychlostí a mnoha z nich hrozí, že během několika desetiletí zcela zmizí. Oteplování planety s sebou přinese víc dešťových srážek, než s čímž se dosud počítalo. Asi dvě třetiny největších světových měst včetně New Yorku či Tokia, které leží v pobřežních oblastech s malou nadmořskou výškou, ohrožuje stoupající hladina moře a dopady globálního oteplování. Odborníci odhadují, že do roku 2080 bude kvůli stoupající mořské hladině každý rok zaplaveno 100 milionů lidí, a vyzývají k ochranným opatřením. V okolí Středozemního moře bude decimovat sucho. Za jediný rok v Severním ledovém oceánu roztálo zhruba 720.000 čtverečních kilometrů trvalého ledu. To je přibližně plocha, jakou zabírá americký stát Texas. Teplejší zimy s větší vlhkostí a sušší léta s lijáky jsou nebezpečné jevy pokračujícího oteplování planety pro Nizozemsko, jehož 60 procent území leží pod úrovní mořské hladiny. V důsledku globálního oteplování se tropy rozšířily o 225 kilometrů. To způsobilo nadměrná sucha a nadměrné ubývání dešťových srážek.  Stálá sněhová pokrývka vrcholku nejvyšší hory Afriky Kilimandžára mizí stále rychleji. Tak by se do deseti let mohlo stát, že bude Kilimandžáro úplně bez sněhu i na špici.
Co se týká rostlin, tak by se za 50 let mohli vzácnou plodinou stát brambory. Sucha by střídaly ničivé povodně, zkrátil by se podzim a jaro.  Podle některých teorií by mohlo být léto tak dlouhé, že by se v Česku mohlo sklízet dvakrát do roka, jelikož by všechny rostliny mnohem rychleji rostly a tím pádem by i plody na stromech či keřích byly dříve zralé. Globální oteplování má dopad i na zvířecí říši, doba zimního spánku se u evropských zvířat výrazně zkrátila a zvířata dokonce i méně váží. Problém je také doba k ukládání se na zimní spánek a probouzení se. Dnes se zvířata probouzejí až o jeden měsíc dříve, jelikož je budí teploty, na jaké jsou zvyklí, jenže tyto teploty jsou dříve než v předchozích letech.
Dále také hrozí vyhynutí polárních medvědů do 50 let. Problém se skýtá v tom, že medvědi když plavou v oceánu za potravou nebo se přesouvají z místa na místo, tak nemohou uplavat více jak cca 80km a jelikož dochází k tání ledovců, dochází i k tomu, že tají kry a medvědi se tak nemají kde zachytit a nemají kde si odpočnout a nabrat nové sily a tak se totálně vyčerpaní topí v oceánu.  Druhé téma v globálním oteplování, co se týče medvědů, je, že američtí vědci odhalili u ledních medvědů žijících na severním pobřeží Severní Ameriky projevy kanibalismu. Domnívají se, že k pojídání jedinců stejného druhu je vede nedostatek potravy, způsobený táním ledu a zmenšováním jejich loveckých teritorií, které má na svědomí globální oteplování planety. Další zvířecí druhy jako například vrabci ztrácejí výrazně váhu, protože musejí tvrději než dříve bojovat o své místo v přírodě a adaptovat se na podstatně jiné přírodní podmínky. Změn doznal ale všeobecně celý rozmnožovací cyklus ptáků, plazů či hlodavců. Výrazně ubývají některé druhy tažných ptáků, kteří každoročně migrují mezi Afrikou a Evropou. V Británii jsou nyní zřídkakdy k vidění druhy dříve naprosto běžné. 
Někteří teoretici varují, že části světa bude sužovat hladomor. Zároveň sebou změna klimatu přinese extrémní projevy počasí jako vlny veder nebo silné srážky. Globální oteplování také přinese mnoho dalších hurikánu podobným Katrině. Síla bouří i jejich trvání se zvýšily za posledních třicet let o celou polovinu. Hurikány i tajfuny přicházejí dříve a jejich sezona končí později. Pokud bude pokračovat současné tempo spotřeby energie, průměrná teplota se ve světě zvýší do roku 2100 o pět stupňů Celsia. Jen v Evropě si přitom přírodní katastrofy, které způsobí globální oteplení, mohou kolem roku 2070 vyžádat až 40.000 mrtvých ročně.

Nemalou pozornost globálnímu oteplování věnují média. Ať už jsou to odborné diskuze na toto téma nebo akce typu Live Earth. Někdy má člověk dojem, že se na něj ze všech stran hrnou informace o tom, jak je to s naší planetou špatné. To člověka ale velmi zneklidňuje a způsobuje to úvahy o tom, zda je náš svět opravdu tak zkažený a ve špatném stavu, jak o něm hovoří mediální pracovníci. Mnoho z nás se ptá: „ Dožijeme se ještě onoho úplného roztání velkého ledovce či vymřou opravdu některé druhy zvířat jako například lední medvědi?“  Jaká bude opravdu naše budoucnost? Bohužel na tuto otázku nám nedokáže odpovědět nikdo, snad jen Bůh.
Existuje mnoho názorů na dané téma, které se snaží nám tvrdit, že stav země není zas až tak alarmující, že střídání tepla, zim a i jiných klimatických jevů bylo mnoho let před naší generací. Tedy že se tyto období střídají a vlastně se není čeho obávat. Oproti tomu se lidé pracující v médiích snaží nám podat informace, které nás děsí a nutí se zamyslet. Každý menší poryv větru, či lehké rozvodnění řeky nám popisují jako něco velmi výjimečného jako něco, co je schopno ohrozit mnoho lidských životů. Na druhou stranu jsou tyto zprávy důležité a použitelné v našem běžném životě, kdy si dáváme pozor a jsme lépe připraveni na zhoršující se stav klimatu. I přesto si ale myslím, že média se snaží tak trochu na stavu planety Země vytěžit a jakmile mají možnost něco přidat, neváhají a ihned upozorňují. Používám slovo - upozorňují a dramatizují, jelikož mám pocit, že už kolikrát ani tak moc neinformují, prostě se jen snaží vytěžit z katastrof, které zabijí lidské životy.
Tématika globálního oteplování se stala pro média módní záležitostí. Ano, je třeba podnikat kroky, aby se klima nezhoršovalo, ale není možné všechny informace, které se objeví v médiích považovat za vědecky podložené. Často se jedná jen o odhady nebo chcete li prognózy. Není možné počítat s tím, že se žádné změny na naší planetě dít nebudou, ale je možné některé procesy zpomalit. Ruku v ruce s vývojem techniky, životního stylu, někdy až hektického života, přichází negativní jevy. Těžko lze přesvědčit lidstvo, aby přestalo využívat něco, co svět objevil k tomu, aby lidem usnadňovalo život jako například automobily, letadla…

Prezident ČR Václav Klaus je známý svým postojem k této problematice. Své názory shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta.  Nezpochybňuje existenci globálních změn klimatu, avšak je kritikem boje proti nim. Podle Václava Klause jsou změny klimatu přirozeného původu a boj proti nim je podle jeho názoru bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení vidí v adaptaci a technologickém pokroku:

„ Namísto marných pokusů ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit." Václav Klaus kritizuje názor, že globální oteplování je způsobeno člověkem.  Rovněž dlouhodobě kritizuje panel  IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Označuje enviromentalismus jako ideologii, která se snaží nahradit přirozený vývoj lidstva centrálním – globálním plánováním celého světa. Panel IPCC  byl založen v roce 1988 pod patronací OSN – Mezivládní panel pro změny klimatu. Za spolehlivé, metodicky jednotné a dostatečně reprezentativní jsou IPCC považovány meteorologické údaje od roku 1850. Kromě pozemních stanic a měření na lodích jsou od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky.Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států zavázalo snížit v období 2008–2012 emise skleníkových plynů pod úroveň roku 1990.

Přestože globální oteplování je celoplanetární jev, na některých měřicích stanicích se za dobu měření teploty nezvýšily, někde se dokonce ochladilo.Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla vypařováním. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezonním sněhem a mořským ledem. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec-únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder. Více se také oteplovala města než okolní volná krajina. Je to způsobeno tzv. efektem „městského tepelného ostrova“. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století).

Atlas podnebí České republiky uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,028 °C za rok. Jedním z důležitých faktorů nepřímo ovlivňujících rostoucí trend teplot jsou úbytky ploch pokrytých sněhem. V posledních deseti letech poklesly hodnoty týkající se sněhové pokrývky. Například se snižují počty dní se sněhovou pokrývkou. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.

A jak je na tom Česká republika s emisemi skleníkových plynů?  Možná, že pohledem laika – mně se zdá, že jsme se skutečně pustili do boje se vším, co souvisí, ať už přímo nebo nepřímo, se změnou klimatu.  Z mého pohledu se životní prostředí v České republice začalo zlepšovat. Omezili jsme například znečišťování ovzduší oxidem siřičitým ze spalování uhlí. Lidé začali chápat, že je to nejen čistší, ale také pohodlnější – otočit knoflíkem nebo přikládat uhlí do kamen. Co ale vidím v posledních letech, mě znepokojuje. Lidé se opět začali vracet k topení uhlím – v lepším případě dřívím – v ještě horším případě ke spalování všeho, co se doma najde, včetně plastů. Není to určitě tím, že by si neuvědomovali, jak hodně tím škodí ovzduší, není to ani tím, že by nechtěli topit plynem či elektřinou. Prostě přišla na řadu ekonomická stránka věci. Vytápění plynem, potažmo elektrickou energií, začíná být luxusem. Luxusem, který si bohužel řada lidí u nás v České republice nemůže dovolit. A tak beze studu a nějakých výčitek svědomí pálí v kamnech vše, co hoří. Myslím si, že tady má Česká republika co dohánět. Nejen v oblasti PR ale i v podobě různých pobídek, bonusů pro ty, kteří chtějí topit ekologicky a naopak nekompromisních pokut a postihů pro ty, kterým je prostě životní prostředí ukradené.

Dlouhodobě má Česká republika velmi vysoké měřené emise skleníkových plynů, patří mezi nejvyšší mezi členskými státy Evropské unie. Znečištění ovzduší je v současnosti v Česku aktuálním problémem. V souvislosti se zveřejněním Zprávy o životním prostředí 2009 uvedl tehdejší ministr životního prostředí, že je nutno se soustředit na další snižování emisí znečišťujících plynů do ovzduší. Podle studie Evropské komise znečištění ovzduší jemným prachem zkracuje život každému obyvateli ČD o více než 10 měsíců. V letech 2005 – 2007 výrazně stoupaly emise z dopravy. V roce 2005 tvořily 5 %, v roce 2007 již přes 13 % z celkových emisí. Cíl Státní politiky životního prostředí ČR ke snižování emisí skleníkových plynů se nedaří plnit.
V ČR působí v oblasti životního prostředí celá řada nevládních neziskových organizací, z nichž velká část je sdružena v asociaci Zelený kruh, která vznikla v listopadu 1989 a v roce 2009 sdružovala 28 organizací. Některé organizace jsou členy mezinárodních sítí, jiné působí na národní úrovni, ale převážná většina má jen místní nebo regionální působnost. Přesto se odvážím říct, že o nich toho mnoho nevím. Mnohdy to nemusí být ani organizace, ale prostě dobrý nápad, který dostane lidem do povědomí obavu o vývoj klimatu sa zároveň chuť pro Zemi něco udělat. Takovým nápadem je Live Earth.
Co mě velmi zaujalo a stojím za tímto nápadem, je akce Live Earth, což jsou koncerty probíhající na všech kontinentech současně, jejichž cílem je vyjádřit, prostřednictvím přímých přenosů do celého světa, kolektivní obavy mladé generace o vývoji klimatu planety Země.

Těchto koncertů se zúčastnilo několik milionů lidí a nepočítám jen ty, kteří se přišli podívat na zaplněné stadiony, ale započítávám do toho i ty, kteří sledovali koncert v televizi v přímém přenosu. Všichni účinkující se vzdali honoráře pro dobrý účel a to: zachránit naši planetu. Trochu se mi v tom odráží paradox, který nejde přehlídnout. Zachránit planetu se nám snaží právě ti, kteří ji, podle mého názoru, nejvíce znečišťují. Ti, kteří skoro denně vyrážejí na cesty v rámci svých turné a promo akcí, tedy skoro denně létají svými soukromými tryskáči za prací, někdy i jen za zábavou a jakmile mohou, usedají do svých naleštěných limuzín. Ale je mi jasné, že právě tito lidé mají největší vliv na obyvatele planety.
Symbolický vůdce manipuluje lidmi přes svoji image, jakým typem člověka se zdá být, stylem života a postojem jaký symbolizuje. Lidi vzhlížejí k němu v masách a v posluchačích. Takže nemá zapotřebí být byrokratický nebo jiného statusu, aby byl efektivní. Může kombinovat organizované a symbolické vůdcovství (jako to dělal Gandhí), ale symbolický vůdce zřídka zastává funkci mimo tyto specializované a organizované sféry jako například (lidi jako Bono Vox, The Roots, Jessica Biel, Bill Gates, Madonna, aj.). Jsou našimi vzory a právě proto jejich slovo dokážeme vnímat, uvažovat nad nimi a po té se rozhodovat, co je správné a třeba se také zapojit do takové nějaké neziskové organizace, která možná dokáže zachránit náš domov – náš svět.

Přijde mi zbytečné zde rozbírat, co, kdo, kdy a kde na jaké konferenci či vědeckém symposiu přednesl a zdokumentovat. Myslím si, že pro naši planetu je nyní velmi důležité, jak se k ní budeme chovat. Pro někoho to mohou být drobnosti ba dokonce zbytečnosti, ale tyto maličkosti mohou opravdu pomoci životnímu prostředí a jednou se nikdo z nás nebude muset stydět, v jakém životním stavu jsme předali planetu příštím generacím.

Vztah internetu a tištěných médií

Masovými médii se rozumějí taková média, která jsou určena a dostupná neuzavřené množině uživatelů (tedy „široké veřejnosti“, respektive „mase“). Tato média se formují za konkrétních historických podmínek (v procesu modernizace, resp. v kontextu průmyslové revoluce). Mezi masová média tedy mediální teoretici řadí tištěná média, film - jako spíše doplňkové téma, dále rozhlasové a televizní vysílání a v poslední době také veřejně dostupná sdělení v prostředí internetu. A pochopitelně tisk - označení pro periodické tiskoviny (noviny a časopisy). Noviny jsou pravidelně vycházející publikace, které denně (zpravidla kromě neděle) nebo nejméně týdně přinášejí nejnovější události ze všech možných oblastí za účelem informovat o nich veřejnost.

Typické noviny mají svoji charakteristickou grafickou úpravu a obsah; často jsou doplněny vkládanými týdenními přílohami. Jejich důležitou součástí je reklama. Noviny se rozlišují podle různých kritérií, např. podle periodicity (deníky, nedělní noviny), dále podle dosahu a působnosti (na místní, regionální, celostátní, nadnárodní. Co největší aktuálnost a rychlost informací ještě v nedávné minulosti byla zajišťována tím, že některé noviny vycházely jako ranní, některé jako polední, některé jako večerníky; po nástupu internetového zpravodajství, které zajišťuje aktuální informovanost průběžně po celý den, toto dělení tištěných novin prakticky odpadlo.Dále se noviny rozlišují na seriózní a na bulvár, který se vyznačuje nápadnou grafikou, barevností, velkými a senzačními titulky (které často nevyjadřují pravý obsah následného sdělení).

Kromě novin všeobecného zaměření vycházejí noviny orientované na určité skupiny obyvatel. V souvislosti s významnými událostmi se někdy vydávají příležitostné noviny (např. festivalové, olympijské). Každé noviny mají pro sebe typické záhlaví i grafickou úpravu (které je na první pohled odlišují d ostatních). Na titulní straně bývají hlavní zprávy, úvodník a odkazy na další obsah uvnitř listu. Ten lze pak rozdělit na zpravodajství, publicistiku, další rubriky - v každém čísle zpravidla politika, hospodářství, kultura, sport, počasí, pravidelně školství, věda a technika, zábava, televizní program; některé noviny těmto tématům věnují samostatné přílohy, které jsou jejich součástí zpravidla jednou týdně.

Naproti tomu internet je sítí („síť sítí“), ve kterých mezi sebou počítače komunikují pomocí rodiny protokolů TCP/IP. Společným cílem všech lidí využívajících internet je bezproblémová komunikace (výměna dat). Nejznámější službou poskytovanou v rámci internetu je www (kombinace textu, grafiky a multimédií, propojených hypertextovými odkazy) a e-mail (elektronická pošta), avšak nalezneme v něm i desítky služeb dalších, kupř. Instant messaging (online komunikace mezi uživateli), VoIP (telefonování pomocí internetu), FTP (přenos souborů), DNS – domény, připojení ke vzdálenému počítači, služební protokoly .

Novým komunikačním kanálem se stávají sociální sítě, jejichž pomocí se prostřednictvím internetu sdružují lidé, kteří by se jinak fyzicky nemohli setkat. Tyto sociální sítě se rychle rozvíjejí, nabývají stále více na popularitě; jejich účel se různí, některé slouží ke sdílení informací a k zábavě, jiné pomáhají hledat práci, sdružují různá etnika, zájmové či profesní skupiny. K nejznámějším sociálním sítím patří například Facebook, Lidé.cz, Twitter, My Space a Gogole +.

V České republice mělo v listopadu 2008 připojení k internetu 32 procent domácností a na jaře 2009 mělo přes 90 % domácích počítačů v ČR možnost připojení k internetu. Inu, internet se stal masmédiem nebo-li novým médiem. Je médiem „pouze“ v tom smyslu, že vytváří komunikační prostředí, v němž probíhají veškeré dříve známé (jeden k jednomu, jeden k mnohým, mnozí k jednomu), ale i dříve neznámé (mnozí k mnohým, sociální sítě) mody sociální komunikace. Ale jenom malá část z těchto komunikací na internetu má charakter komunikace masové, jakou zajišťují či provozují masová média tisku, rozhlasu a televize.

A jaká je tedy vlastně rozdílnost mezi internetem a tiskem, pokus o jejich srovnání prostředí mezi masovými sdělovacími prostředky, přičemž disponuje takovými výhodami. Ve srovnání s tištěnými médii (noviny, časopisy) v jeho prospěch hovoří to, že je ze všech nejrychlejší; v tom je sice srovnatelný s rozhlasem a televizí, když stejně jako rozhlasový či televizní zpravodaj může být zpravodaj internetový u události online, na rozdíl od prvně jmenovaných a jejich mediálních výstupů však zpravodaj internetový má možnost do jím vytvářeného textu okamžitě vkládat hypertextové odkazy a další souvislosti (zatímco rozhlasový a televizní reportér zůstává v jednorozměrné vyprávěcí rovině a jakékoliv doplňky může činit až později). Další (technologickou) výhodou internetu je polyžánrovost: užívá text, zvuk i obraz, ani jedním z těchto technologických prostředků není omezován. Od ostatních médií se internet liší též svojí interaktivitou; každé sdělení na internetu může (a také tak reálně činí) vyvolávat okamžitou odezvu a ohlas, mnohdy také doplnění od jiných autorů či informačních zdrojů – čímž se prvotní internetové sdělení v jakési na něj navazující diskusi rozvíjí co do své šíře i hloubky. To nicméně klade současně zvýšené nároky na příjemce internetových informací, neboť na nich je, aby se v jejich obsahu mnohdy právě výrazně rozšířeném o nejrůznější doplnění, komentáře a diskuse, jejichž úroveň může být různá, sami orientovali a sami rozlišovali úroveň těchto doplňků, jejich serióznost apod.

Naopak (takzvaná seriózní) tištěná média do svého obsahu mohou začlenit pouze omezené množství článků, úvah či komentářů, a tudíž tyto příspěvky logicky podléhají výběru příslušné redakce. Internet (a v tom spočívá jedno z jeho nejdůležitějších specifik) je oproti tomu neomezeně demokratický. To znamená, že na něj může přispívat každý, aniž by byl kýmkoli a jakkoli omezován. Z již uvedeného ale plyne, že v tom je současně i jeho hlavní nevýhoda; jako informační zdroj je třeba jej brát s rezervou, resp. s vědomím toho, že je na příjemci té které informace, jak s touto informací naloží z toho pohledu, kdo a v jakých souvislostech ji na internetu publikoval. Díky internetu se také rozpadají časové a prostorové bariéry při tvorbě i při přijímání zpráv, zpravodajství i jeho publikum se globalizují. Co do obsahu informací je důležitá také možnost příjemce cokoli najít v minimálním časovém prostoru; internetová média mají v databázi uloženou celou historii a pomocí fulltextového vyhledávání lze tak najít např. všechny články, které se týkají určité události, staré třeba i několik let.

Co se obsahu týče, tak naopak ve prospěch tisku může působit určitá jeho serióznost. Jde o to, že tištěná média vycházejí v určité periodicitě, a tedy jako internet (ale také i jako rozhlas a televize) nemohou sice reagovat okamžitě, nicméně současně tím mají prostor pro to, aby šly do větší hloubky. Mohou tedy tištěná média obsahovat odborné komentáře, analýzy apod. často renomovaných autorů, kteří v té které redakci buď pracují, či s ní více či méně pravidelně spolupracují – politiků, umělců, vědců. Takový způsob prezentování souvislostí určitého dění přitom určité spektrum lidí vyhledává a má o ně zájem; tištěná média jim je nabízejí, aniž by je museli mnohdy složitě vyhledávat na internetu (byť by se i zde objevily, ale zpravidla právě v množství dalších souvisejících prezentací). V tištěných novinách už dříve někdo, komu jejich čtenář coby příjemce informací zpravidla důvěřuje, učinil výběr souvislostí za něho.

Internet a způsob prezentace událostí na něm je naopak na příjemce informací náročnější v tom smyslu, že je to především on sám, kdo si musí relevantní souvislosti vybrat a vytvořit

si na věc svůj názor (zatímco tištěná média mu umožňují názor převzít). V této souvislosti se také často hovoří o tom, zda jsou tištěná média v krizi? V „souboji“ internet versus tištěná média se většina mediálních teoretiků přiklání ve prospěch internetu. Tudíž mám za to, že je třeba se přiklonit k názoru, že tištěná média v určité krizi jsou; z hlediska další perspektivy je podstatné, že se od nich zřetelně odklání především mladší generace a lze pochybovat o tom, že cestu k nim si bude hledat v době pozdější. Současně se ale nedomnívám, že by tištěná média měla do budoucna zcela zaniknout. Myslím, že je třeba se přiklonit k tomu názoru, že situace bude podobná té, která nastala v případě rozhlasu nebo filmu při nástupu televize či v případě divadla při nástupu filmu, kdy lidé nepřestali ani poslouchat rádio, ani chodit do divadla a do kina.

Snad každý musí souhlasit s tím, že vidět přinejmenším některé filmy na velkém plátně je nenahraditelné a že takový zážitek jen těžko „pohodlné“ domácí sledování filmu, ať již v televizi, či na obrazovce počítače, nahradí. Tištěná média budou nepochybně v důsledku větší a velmi silné konkurence omezená, zmenší se jejich masovost a tudíž i vliv, nicméně v určitém rozsahu budou existovat dál, a to pro tu skupinu lidí, které nebude stačit prohlížet si zprávy na internetu a hledat další informace jen v počítači, ale budou vyhledávat informace (i) v tištěné podobě. Odhlédnout nelze ani od toho, že moderní technologie vyžadují krom odpovídajícího vybavení (počítač, notebook . . . ) také adekvátní informovanost a znalosti jejich uživatelů (které mohou být u některých skupin obyvatel omezené), zatímco v případě novin a časopisů stačí „umět číst“.

Pro mnoho lidí je zatím stále také číst tištěná média příjemnější, než číst text z obrazovky, což je také namáhavější pro zrak. Noviny a časopisy také pokud jde o jejich „spotřebu“ (nikoliv výrobu) nepotřebují žádný zdroj energie. Důležitý je bezesporu pohled ekonomický. V tomto ohledu je podstatnou otázka příjmů z reklamy či inzerce, která je hlavním zdrojem jejich financování. Výše reklamních poplatků se přitom odvozuje od výše nákladů či množství čtenářů, což jsou proto hlavní ekonomické parametry pro ziskovost, resp. udržitelnost novin. V případě tištěných médií lze tudíž krizí chápat nedostatek inzerentů, kteří se přesunují zejména právě na internet.