Ing.Václav Prokůpek, Ph.D.: srpna 2011

pondělí 22. srpna 2011

Pravda o smrti krále Tutanchamona

KRÁL TUTANCHAMON, majitel malé a na poměry slavných panovníků Nové říše velmi chudé hrobky, vstoupil do dějin novověké archeologie 4. listopadu r. 1922. To ráno totiž Howard Carter, britský archeolog, pracující ve službách Lorda Carnarvona, narazil na začátek schodiště vedoucího ke vstupu do tehdy neznámé hrobky. Následoval kabelogram na zámek Highclere ve Skotsku a několik dlouhých dnů, které uplynuly mezi objevem vstupu a pokračováním prací, již za přítomnosti lorda Carnarvona. Nakonec ale nastal 22. listopad, kdy Carter prorazil otvor v levém horním rohu zídky blokující vstup do vlastní hrobky. Jeho slova „VlDÍM NÁDHERNÉ VĚCl" byla jedinou reakcí, na kterou se v tu chvíli zmohl. Byla tak objevena nevyloupená hrobka skutečného egyptského faraóna, která dodnes přitahuje obrovskou pozornost. Nálezy z několika málo místností dnes vyplňují podstatnou část plochy druhého patra Egyptského Muzea v Káhiře a patří mezi nejcennější dědictví světové kultury. A král sám? To je velmi zajímavý příběh.

Neprve ale kdo Tutanchamon byl? Poslední potomek slavného rodu Thutmosů (mezi nejslavnější patřili Thutmose III. A Amenhotep III.), který žil v letech 1359–1342 př. Kr. a vládl zhruba 9 let. Dožil se věku kolem 19 let a je známý tím, že neučinil nic, čím by se zapsal do historie. Po Smenchkareovi byl druhým panovníkem, který se výrazně odklonil od monoteistického náboženství svého (snad) otce Achnatona a přesunul hlavní město země do oblasti Memfidy poblíž dnešní Káhiry. l díky své „bezvýznamnosti" zřejmě jeho hrobka unikla pozornosti lupičů. První etapa zkoumání Tutanchamonovy mumie nastala až v listopadu 1925, kdy Douglas Derry oficiálně začal s antropologickým výzkumem mumie panovníka – chlapce. Pozdě proto, že skoro tři roky zabralo pečlivé dokumentování a vyklízení pohřební výbavy panovníka.

Výzkum mumie trval do října následujícího roku, kdy byla uložena zpět do hrobky: dodnes tak spočívá na místě svého pohřbu a je možno ji zde spatřit. Nikdo ze současníků Cartera ale nemohl tušit, že během „vědeckého" ohledání mumie došlo k několika „nedopatřením". Hlava panovníka byla oddělena od těla, stejně jako jeho údy, paže a nohy. Ty byly dodatečně připojeny ke zmrzačenému tělu smůlou. Při znovupohřbení mumie byly tyto skutečnosti maskovány vrstvou jemného písku a plátna. Až v roce 1968 došlo k tomu, že mumie byla znovu zkoumána, to byl již jak Carter, tak Carnarvon mrtví. Tohoto roku R.G. Harrison, profesor anatomie z Liverpoolu, přijel s britským týmem, aby provedl rentgenové vyšetření mumie. Výsledkem bylo odhalení Carterova zacházení s mumií z let 1925–1926 s mnoha dalšími detaily: údy byly tehdy nepietně utrhány v kloubech, oddělena byla chodidla a dlaně v zápěstí, došlo i k přerušení obřadových spojení a oddělení pánve. Ještě hůře, práce francouzského lékaře Maurice Bucailleho z r. 1990 odhalila další skutečnost. Vzhledem k tomu, že mumie panovníka byla zalita ztvrdlou pryskyřicí a stejným způsobem byla k jeho mumifikovanému obličeji připevněna jeho proslulá zlatá maska, Carter se pokusil tyto substance rozpustit tím, že mumii 1. a 2. listopadu 1925 vystavoval na přímém slunečním světle – v těchto dnech teploty dosahovaly 65 °C. Metoda ale nezafungovala tak, jak si představoval, naopak, způsobila další poškození mumie.

Konečně v r. 1978 proběhlo další jednodenní rentgenování panovníkovy mumie Jakesem E. Harrisem, autorem katalogu rentgenových snímků staroegyptských panovníků. Vrcholem zkoumání byl však výzkum prováděný v lednu r. 2005. Osmého března 2005 dokončil tým složený z mezinárodních odborníků na CT skenování zatím nejmodernější výzkum mumie panovníka Tutanchamona. Jejich výsledky pomohly definitivně vyvrátit přetrvávající teorie, že panovník byl násilně zprovozen ze světa, snad soupeřícími uchazeči o trůn (Ajem a Haremhebem), a to úderem tupým předmětem do temene. Základem této hypotézy byl maličký úlomek lebeční kosti nalezený uvnitř jeho lebky. Provedené CT snímkování mumie umožnilo získat na 1700 snímků jeho těla včetně řezů, které by jinak nebyly bez použití této nedestruktivní techniky možné. Interpretace snímků vyloučila násilné úmrtí a prokázala, že úlomek kosti se dostal do dutiny lebeční během mumifikace, kdy byla do lebky nalévána horká smůla. Stejně tak nové výzkumy naznačily, že si panovník mohl několik dní před smrtí vážně zlomit stehenní kost a zemřít na doprovodnou infekci. Přesto, že byl učiněn další krůček na cestě za poznáním možných příčin smrti tohoto panovníka, do budoucna nelze vyloučit žádná další překvapení.

Jedno z možných vysvětlení je možno hledat ve výsledcích výzkumu mumie z r. 1968, kdy byla zjištěna nepřítomnost sterna a hrudních obratlů na mumii panovníka, které musely být odstraněny již během jeho mumifikace krátce po smrti. To bylo zcela jistě neobvyklé a s mumifikací nesouvisející zaopatření. Proč tomu tak bylo? Odpověď se nabízí: panovník mohl zemřít v důsledku vážného poranění hradního koše, například při lovu zvěře v poušti v loveckém voze. Tuto jeho zálibu v lovu také dokazují četná zobrazení na předmětech pohřební výbavy panovníka. Bylo tomu tak? Tuto hypotézu nenásilné smrti by potvrzovala i skutečnost zjištěná během zkoumání mumie v r. 2005. Tehdy nad kolenem lékaři zaznamenali nezhojenou ránu, kterou do těla mohla vniknout infekce. Toto zranění mohlo být také důsledkem pádu z loveckého vozu.

Záhady civilizace Májů

Obyvatelé středověké Evropy neměli až do Kolumbových objevitelských výprav nejmenší ponětí o existenci tajemných národů červené rasy v rozlehlých zemích na západě. V rámci bezhlavého pokřesťanšťování byly úspěchy této skvělé „kultury čísel a metafor“ v 16. století zničeny španělskými dobyvateli tak důsledně, že po nich nezbyla téměř ani vzpomínka.Vzhledem k tomu, že indiánské kultury Aztéků a Májů v Mexiku a Inků v Peru neměly žádné vlastní letopisy, je dnes téměř nemožné vypátrat jejich dějiny a původ. Rozvaliny a němé ruiny záhadných gigantických staveb jsou jediným spolehlivým pramenem dějin „předkolumbovké“ Ameriky.

Navzdory jistým úspěchům americké archeologie zůstává seznam otázek téměř nekonečný a nesčetné záhady teprve čekají na své rozluštění. Tak například si nikdo nedovede vysvětlit záhadu rytin v poušti Nazka, které jsou tak obrovské, že jsou vidět pouze z ptačí perspektivy. Kdo, kdy a proč je vytvořil? Kdo a proč umístil na území dnešních kostarických pralesů dokonale opracované kamenné koule vážící 12 tun? Kdo a kdy postavil na neúrodné horské planině skvělé město Tíwanako? Jakého původu jsou dnešní Indiáni a kdo vytvořil civilizaci, jejíž hmotné pozůstatky učarovávají generace evropských laiků i vzdělanců?

V množství malých a velkých národů Jižní a Střední Ameriky vynikají zejména záhadní Májové. Zatímco na Blízkém i Dálném východě, v Indii, Číně, Egptě i Evropě vznikala civilizace v úrodných oblastech velkých řek, Májové bez ohledu na naše antropologické poučky vybudovali svá města z bílého kamene v tvrdých podmínkách nehostinné džungle jižního Mexika a Guatemaly.

Během staletí vytvořili složité obrazové písmo, dosáhli mistrovské dokonalosti ve stavitelství a matematice, navzdory tomu se dodnes dochovaly pouze nástroje z kamene a kosti. Jaká síla jim umožnila vybudovat pyramidové komplexy, které jezdí obdivovat turisté z celého světa? Mayové neznali kolo, pluh ani tažná zvířata. Byla to tedy pouze síla svalů tisíců pracovníků nebo mayští kněží ovládali síly nám dosud neznámé?

Ačkoliv jsou za zakladatele matematiky považováni indičtí vzdělanci díky nejvýznamnějšímu vynálezu matematiky – číslu nula, Májové používali nulu zcela běžně o nejméně stovky let dříve. Dovedli přesně vypočítat zatmění Slunce i Měsíce a oběžné doby planet spočetli s odchylkami v řádu vteřin.

Ovšem zde tajemství a paradoxy mayské civilizace nekončí. Májové vybudovali svá města v úmorném prostředí džungle, dosáhli zde jedinečnosti v oblasti kultury a umění, káceli les – snad – kamennými palicemi a vypalovali prostor pro svá skromná políčka, kde pěstovali kukuřici, rajčata, tykve a fazole. Vystavěli silnice, pyramidy, chrámy, rozlehlé paláce, až… v prvním tisíciletí našeho letopočtu zničehonic odešli! Opustili všechna svá města, jedno po druhém a po několika desítkách let se dříve kvetoucí civilizace utopila v pralesní zeleni. Když přišli z východu dobyvatelé, zbyla u místních obyvatel pouze mlhavá legenda obestírající kulturu předků.

Kromě kamenných staveb vypovídá o kultuře dávných Májů několik písemných pramenů. Nejvýznamnějším pramenem je tzv. Popol Vuh, vyprávění samotných Indiánů, zapsaná latinkou v jazyce kmene Kičé krátce po španělském útoku. Jeho účel ani autora neznáme, ale víme, že reprodukuje obsah mnohem starších děl, pocházejících ještě z doby předkolumbovské. Dalším dílem je 18 knih Čilama Balama, které pocházejí různých nalezišť Jukatánu. Třetí písemnou památkou jsou Kakčikelské letopisy, psané na konci šestnáctého a počátku sedmnáctého století, popisující historii Kakčikelského království Guatemaly. Neměli bychom podceňovat ani zaznamenaná svědectví prvních misionářů – takzvaných conquistadorů a španělských mnichů.

Posledním pramenem studia „májské civilizace“ jsou samotní Indiáni, kteří v zapadlých končinách stále udržují dávné obyčeje a žijí tradičním způsobem života.

sobota 13. srpna 2011

Proč je dobré býti konzervativcem

Svůj názor, že konservatismus je sklon [v orig. „disposition“ – pozn. red.], vyslovil Michael Oakeshott v eseji „Být konzervativcem“, jenž je u mnoha konzervativních intelektuálů dodnes populární. Tento významný britský filosof v něm vysvětloval, že konservatismus není ideologií, nýbrž sklonem, který preferuje „současnost“. V jeho analýze konzervativci – na rozdíl od levičáků – jen zřídka usilují o vnucení nějakých idejí či politiky společnosti, není-li ovšem společnost „vyprahlá“ nebo „závažně narušená.“ Vnucují-li konzervativci vůbec něco společnosti, pak nikoli akademické výmysly revolucionářů či tvrdohlavých reformátorů, nýbrž to, co Oakeshott označuje za vyzkoušené a pravdivé. Zatímco konservatismus je v zásadě náchylností k současnosti, levicový liberalismus je v zásadě úzkostí ze současnosti. Uvědomíme-li si to, jsme pak s to pochopit původ jednoho neutuchajícího politického atributu levice, totiž její schopnosti narušovat klid. Když pochopíme, že je to právě osobní úzkost, jež vyvolává prohřešky levičáků vůči společnosti, spadne z jejich proklamací o šlechetných vizích a humanitárních reformách aura. Budou-li si konzervativci vědomi úzkostné povahy levice, budou i lépe připraveni na její zuřivou opozici. Sklon je vždy nonšalantnější než úzkost.

Esej „Být konzervativcem“ z roku 1956 naznačuje rozdíl mezi ideologií a sklonem. Oakeshott píše, že konservatismus „není krédem či doktrínou, nýbrž sklonem. Sklon je preferování známého před neznámým, vyzkoušeného před nevyzkoušeným, skutečnosti před výmyslem, existujícího před možným, omezeného před neomezeným, blízkého před vzdáleným, dostatečného před nadbytečným, pohodlného před dokonalým, současného smíchu před utopickou blažeností.“ Proto jsme my konzervativci se světem spokojenější, než jsou naši levicoví přátelé, neboť oni trpí tím, co psychiatři označují jako „endogenní depresi“. Po naší první skleničce následuje smích; po jejich první je někdo uražen anebo přinejmenším ztrapněn.

Oakeshott rozvedl atributy konzervativního sklonu takto:

Soustřeďuje se na tendenci užívat a vychutnávat to, co je k dispozici, spíše než přát si či hledat něco jiného; těšit se z toho, co je současné, spíše než z toho, co bylo nebo může být. Reflexe může vést k patřičné vděčnosti za to, co je k dispozici, a následně k uznání daru či dědictví z minulosti; ale nejedná se o pouhé zbožňování toho, co je minulé a uplynulé. Oceňuje současnost, a oceňuje ji nikoli na základě její souvislosti s dávno uplynulou minulostí, ani kvůli tomu, že by byla považována za obdivuhodnější než jakákoli jiná alternativa, nýbrž v důsledku její důvěrné znalosti.

Zajisté, jsou i neklidní, impulsivní konzervativci – např. Newt Gingrich. Nicméně skutečný konzervativec preferuje golf před demonstrací, skleničku pálenky před pálením vlajky a normální pracovní den před cestou do Indie za nějakým umouněným jogínem či do Skandinávie za chirurgickou změnou pohlaví.

Oakeshott rovněž vysvětluje, jak se konzervativci mohou vybudit k politické aktivitě, ale i to neochotně:

Je-li současnost vyprahlá a nabízí nám jen málo nebo nic k užitku či požitku, pak tato inklinace [sklon užívat či vychutnávat] je slabá nebo žádná; je-li současnost neklidná a rozkolísaná, projeví se tato inklinace v úsilí nalézt pevnější půdu pod nohama a následně k odvolání na odkaz a zkušenost minulosti; avšak charakteristicky se projevuje, když se k požitku nabízí mnohé, a nejsilnější bude, je-li to kombinováno s evidentním rizikem ztráty. Ve zkratce, je to sklon člověka, jenž si je plně vědom toho, že má co ztratit – to, o co se naučil pečovat; člověka bohatého v příležitostech k požitku, nikoli však natolik bohatého, že by si mohl dovolit být lhostejným vůči ztrátě.

Tím „mít co ztratit“ byla pro moderní konzervativce svoboda, a byla to omezení individuální svobody, jež vybuzovala konzervativce k aktivismu od dnů Nového údělu až po současný obamovský kolektivismus. Popudem konservatismu vždy bylo zachování individuální svobody, zaručené Ústavou a Deklarací nezávislosti.

V 50.-60. letech 20. století se Frank Meyer, redaktor hlavního časopisu americké nové pravice National Review, stal intelektuálním stratégem a praktikem Oakeshottova lyrického filosofování. Prostřednictvím svých přednáškových turné, redaktorské práce i svého politického sloupku, případně nazvaného „Principy a hereze“, vylaďoval konzervativní principy a řešil neshody mezi jednotlivými pravicovými skupinami – antikomunisty, tradicionalisty a libertariány. Zformuloval politickou teorii, jež je udržela pohromadě v situaci, kdy se od sebe málem odtrhly, aby zmizely v zapomnění. Tuto teorii jeho přítel L. Brent Bozell, švagr Billa Buckleyho, označil za „fusionismus“. Frankovi se ten termín nelíbil, ale akceptoval jej a on se ujal.

Coby absolvent Balliol Colege v Oxfordu byl Frank ve 30. letech 20. století aktivním komunistou. Působil v Chicagu, stal se jedním z nejefektivnějších organizátorů strany, a když se v 40. letech se stranou rozešel, stal se efektivním antikomunistou. Komunistickou stranu opustil s přinejmenším dvěma neocenitelnými poznatky: o povaze a praxi ideologie marxismu-leninismu a o tom, kde se nacházejí nejlepší restaurace v Chicagu. Historický světonázor komunistů byl chybný, nikoli však jejich smysl pro dobrou kuchyni. Frank vylepšil epikurejskou úroveň konzervativců, stejně jako kvalitu jejich politické analýzy.

Ze svého skromného domu u klidné venkovské cesty na vrcholu kopce ve Woodstocku ve státě New York - určitou dobu bydlel poblíž trochu níže Bob Dylan - Frank myšlenkově, písemně i telefonicky komunikoval s konzervativci v celé zemi od soumraku do úsvitu. Obával se, že jej komunisté zabijí ve spánku, proto spal přes den a pracoval od probuzení, kolem čtvrté odpoledne, až do doby, kdy se kolem osmé ranní uložil k spánku. Spal s brokovnicí po ruce. V noci kouřil cigaretu za cigaretou, střídal kávu s občasnou sklenicí skotské a kultivoval síť antikomunistických, tradicionalistických a libertariánských intelektuálů, jež psali pro National Review. Na počátku 60. let 20. století, když závažný spor mezi tradicionalisty a libertariány ohrožoval jednotu pravice, udržel je pohromadě fusionismem, jenž vytěžil to nejlepší z obou a prokázal jejich spojitost.
Jako člen dvou konzervativních mládežnických skupin jsem s ním trávil tolik času, jak to jen bylo možné. Byl rozeným profesorem, který má zálibu v přednášení na universitách a ve formování příští generace konzervativních intelektuálů a aktivistů. Coby šéfredaktor konzervativního studentského časopisu jsem neměl žádný problém stát se jedním z jeho přátel - před jeho předčasnou smrtí ve věku dvaašedesáti let na rakovinu plic. Pokud jde o intelekt a obětavost, v tom se mu už poté nikdo nevyrovnal.
Obvykle jsme se viděli během jeho mnohých přednáškových turné. Jen jednu pracovní noc jsem s ním strávil ve Woodstocku, ale ta noc je památná. Vzal jsem sebou jednoho přítele z New Yorku, o němž jsem věděl, že jej Frank bude považovat za potenciálního konzervativního aktivistu - Billa Kristola, syna „kmotra" tehdy nastupujícího neokonzervatismu, Irvinga Kristola. Já byl universitním studentem, dokončujícím doktorát z americké historie. Bill byl středoškolský student. Dokonce již tehdy Bill nebyl tím, koho byste označili za neokonzervativce. Již ve velice mladém věku byl docela konzervativní, výrazně napravo od svého otce. Dorazili jsme za soumraku, povečeřeli ve Frankovu obvyklou hodinu (v půl deváté) a po zbytek noci mluvili o politice, filosofii, umění, sportu. Bill byl příliš mladý na to, aby mohl pít. Já jsem pil i za něj. Než jsme se všichni v šest ráno nasnídali, byla to bujará noc přerušovaná Frankovými telefonáty jeho aktivistům a autorům, jakož i šálky kávy prokládanými skotskou. Frank měl teorii: káva ho udrží bdělým, skotská uvolněným.
Po krátkém spánku nás vzbudila jeho milá manželka Elsie, která nás zavedla k mému autu, a před námi byla kalná jízda zpět na Manhattan. Byla to jedna z nejvíce vyčerpávajících nocí, jaké jsem zažil. Tančit celou noc v nočním klubu na Manhattanu může být náročné na játra a ostatní vnitřnosti, avšak snažit se držet krok s Frankem bylo mnohem obtížnější. Když jsme se konečně dostali do bytu Kristolů na Manhattanu a pozdravili se s Irvingem a jeho ženou, historičkou Gertrude Himmelfarb, mám dojem, že jsme vypadali spíše jako kdybychom předchozích čtyřiadvacet hodin strávili s Frankovým sousedem, Bobem Dylanem, než s redaktorem National Review.
Když odmítl komunismus a nalezl své útočiště v dílech otců zakladatelů, postuloval Frank „svobodu jednotlivce" coby zásadní pro americký konservatismus. Považoval svobodu za „ústřední a primární cíl politické společnosti". Člověk byl pro něj myslícím a autonomním tvorem; „svoboda podstatou jeho bytí". Stát musí tuto svobodu zajistit, ale tato svoboda existuje pro vznešený cíl umožnit jednotlivci zvolit si ctnost. Ctnost nelze vnutit státem, ať už mu vládne levice či tradicionalisté. Jak Frank napsal: „Pokud lidé nemají svobodu být špatnými, nemohou být ctnostnými. Žádný komunista není s to je ctnostnými učinit." Argu - mentoval, že cílem státu je zachovat svobodu a cílem občana je zvolit si ctnost. Je to vždy jednotlivec, kdo má tuto volbu činit.
Frank byl přesvědčen, že libertariány a tradicionalisty lze v rámci konzervativním hnutí spojit dohromady. Rovnováha mezi svobodou a ctností je pro tuto alianci klíčová. Sdílel názor otců zakladatelů, že svoboda je nejvyšším politickým cílem, leč ctnost je nejvyšším cílem člověka. Tradicionalisté a libertariáni zdůrazňovali různé aspekty. Tradicionalisté příliš nedbali na omezení vlády. Libertariáni nedbali na důležitost ctnosti či její existenci dokonce popírali. Frank věřil, že americká Ústava představuje most mezi těmito dvěma prvky konzervativního myšlení. Russell Kirk, autor Konzervativního smýšlení, nabádal tradicionalisty, aby kladli důraz na řád a ctnost v podobě, v níž je západní zkušenost vnímá prostřednictvím „zdravého rozumu".
Tradicionalisté chtěli používat stát k vnucování ctnosti, jak to činily monarchie a národní státy po většinu dějin. F. A. Hayek, autor Cesty k nevolnictví, kladl libertariánský důraz na (A) individuální svobodu, (B) svobodnou ekonomiku (nyní populárněji nazývanou svobodně-tržní hospodářství) a (C) rozum. Frank měl za to, že pokud stát není používán k vnucování ctností a společnost se bude rozvíjet demokraticky, obě součásti konzervatismu jsou slučitelné. Ukázalo se, že měl pravdu.
Frankův názor na stát byl silně libertariánský. Kromě národní bezpečnosti, zachovávání vnitřního řádu a vykonávání spravedlnosti prostřednictvím vlády zákona má být státní moc omezená. Obával se nicméně, že libertariánský argument ve prospěch svobody byl mělký a potřeboval posílit prostřednictvím tradicionalistického pohledu, že svoboda je Božím darem, ctnost je důležitá a mnohé západní tradice posilují svobodnou společnost. Skepse libertariánů vůči těmto třem hodnotám oslabuje jejich obranu vůči etatismu, ať už sekulárnímu či totalitnímu.
Coby učenec zběhlý nejen v západní historii, ale i v západní filosofii, Frank věřil, že Bůh Abraháma nás obdařil individuální svobodou. Na rozdíl od klasických liberálů, kteří obdivují svobodu pro její užitečnost, on chápal svobodu jako něco víc než jen užitečnou věc. Při stvoření člověka Bůh učinil svobodu „podstatou jeho [lidského] bytí." Bůh tak učinil, aby si lidé jím stvoření mohli zvolit ctnost. Můžeme si taky zvolit zlo, ale bez Bohem dané možnosti volby je ctnost nemožná. Frank nevěřil, že libertariánský argument pro svobodu je vůči komunismu a dalším etatistickým režimům tak přesvědčivý, jako tradicionalistický „božský" argument, proto si zvolil argument tradicionalistický. Začal věřit v Boha tradicionalistů a sám na své smrtelné posteli konvertoval ke katolicismu.
Prakticky se na věc díval tak, že ať už si člověk myslí o ctnosti či Bohu cokoli, pokud ani jedno a ani druhé není libertariánům vnucováno, nemají žádný důvod se od konzervativního hnutí odtrhnout. Díky tradici a historii se Bůh a ctnosti v americké politické společnosti objevovat budou. Budou-li však libertariáni v této společnosti spokojeni, pravice se může udržet a prosperovat. Drží se a prosperuji již šedesát let... V polovině 60. let 20. století, jak konzervatismus nabíral na síle, Meyer formuloval sérii „článků víry", jež by většina konzervativců v té či oné míře akceptovala i dnes. Stojí za to je zopakovat jako předehru k odhalení definice politického hnutí, jež vzešlo ze svých tří zakládajících částí (obhájců omezeného státu, antikomunistů a tradicionalistů) a pak v sobě zahrnulo i neokonzervativce, evangelikály, Reaganovy demokraty a mnohé obyčejné Američany, kterým není dobře z blouznivých projektů levičáků.

A. Konservatismus předpokládá existenci objektivního mravního řádu postaveného na ontologických základech.

B. V rámci objektivního mravního řádu se konzervativní politické a společenské myšlení i jednání vztahuje k jednotlivci.
C. Americké konzervativní myšlení je naprosto antiutopické.
D. Ze dvou posledních bodů - zájmu o jednotlivce a odmítání utopického projektování - vychází současný americký konzervativní postoj ke státu. Konzervativci se mohou lišit v názoru na míru omezení státní moci, avšak na principu omezení moci státu se shodují.
E. Američtí konzervativci jsou právě tak proti státnímu ovládání ekonomiky.
F. Z těchto pozic americký konzervatismus odvozuje svou pevnou podporu Ústavě Spojených států v podobě, jak byla původně koncipována - jako ochrana individuální svobody ve spořádané společnosti prostřednictvím omezení moci státu.
G. Konzervativci ve své oddanosti západní civilizaci a ve svém sebevědomém americkém patriotismu bez zábran nahlížejí komunismus jakožto ozbrojenou a mesianistickou hrozbu samotné existenci západní civilizace a Spojených států. (Frank by dnes patrně řekl, že to samé platí i pro radikální islám všech jeho podobách a maskách.)
I většina dnešních konzervativců tyto články víry v té či oné míře přijímá. I Američané, kteří se považují za pravicové, aniž by sami sebe vnímali jako konzervativní politické aktivisty, s nimi nemají problém, neboť - jak řekl Oakeshott - konservatismus je sklon, a jak naznačil, rozumný sklon. Nicméně dovolte mi vznést jednu malou výhradu vůči Oakeshottově volbě slova sklon. Irving Kristol a také Bill Buckley to slovo akceptovali, avšak lepším termínem je povaha [v orig. „temperament" - pozn. red.]. Herb London, impozantní mozek současného konzervatismu, který je šéfem Hudson Institute,preferuje tento termín a já myslím, že má pravdu. Sklon lze odbýt jako pouhou náladu. Povaha je však obsažnější a stálejší. Je to způsob jednání, cítění a myšlení. V dnešní době je lepším označením pro původ konzervativní sensibility.
Když jsme se přesunuli od Oakeshotta k Meyerovi, dovolte mi odhalit definici moderního amerického konzervatismu. Zohledňuje lásku otců zakladatelů ke svobodě i obavu, již měl z projektů forsírovaných intronizovaným rozumem Edmund Burke. A zahrnuje i protesty neokonzervativců vůči nezamýšleným důsledkům těchto projektů.
Konservatismus je povaha, která má potěšení ze života, svobody a z usilování o štěstí; v tomto usilování je zahrnut i požadavek, jenž John Locke zmínil ve své původní variaci na toto téma: nabývání a směna vlastnictví. Moderní konzervatismus je povaha, nikoli ideologie či úzkost. Je to láska ke svobodě, nikoli zločin.

pátek 12. srpna 2011

Historie Slovanů: Kdo byli Protobulhaři

Koncem 5. a v první polovině 6. století byli Slované usazeni na sever od Dunaje a na dolním toku Dunaje, odkud podnikali výpady do byzantských provincií. V první polovině 6. století to byly vpády především loupežné, Slované si odnášeli z byzantského území bohatou kořist, avšak vraceli se zpátky za Dunaj. Ve druhé polovině 6. století a na počátku století 7. se postupně usazovali na celém Balkánském poloostrově. Na jih od dolního a středního toku Sávy se v průběhu 6. století usídlili předkové dnešních Srbů, ve druhé polovině 6. století si Slované podmanili a osídlili část Trácie, Makedonie a Thesálii. Již v osmdesátých letech 6. století se dostali do Řecka a na Peloponés. Na přelomu 6. a 7. století zabrali dnešní Slovinsko, Charvátsko a Dalmácii a usídlili se v dnešním Rakousku. Postupně se dostali ještě dále na západ do Bavorska. V Malé Asii se jejich počet rozšířil zejména ve druhé polovině 7. stol. Tehdy tam Slovany přesídlovali byzantští císaři, aby jimi posílili obranu těchto oblastí proti Arabům.
   Byzantská říše byla v 6. století v dosti svízelné situaci. Za císaře Justiniána (527-565) byla sice na mocenském a politickém vzestupu, avšak neustálé války ji vyčerpávaly finančně i vojensky. Císaři Justiniánovi se podařilo dobýt zpět severní Afriku a vyvrátit tam panství germánských Vandalů, po dlouhých bojích v Itálii zničit říši Ostrogótů, které téměř úplně vyhubil, avšak asijské provincie byly pod neustálým tlakem Peršanů. Na Balkán útočili Slované a černomořští kočovníci, především protobulharští Kutriguři a Utiguři. Ve druhé polovině 6. století se objevili noví protivníci, Avaři.
   Avyři přišli ze střední Asie do Černomoří v roce 558 a spolu s tamními nomády tam vytvořili silný kmenový svaz. V té době zpustošili území slovanských Antů a byli jednou z příčin, která vedla tyto kmeny k dalšímu osídlování Balkánského poloostrova. Část Antů se dostala dočasně pod avarskou nadvládu. Několik let zůstali Avaři při dolním Dunaji a u Černého moře, po roce 567 však přesídlili na střední Dunaj a k Tise, kde vybudovali veliké panství jakožto základnu pro válečné tažení proti Byzanci a později i proti franské říši. Bylo to v podstatě území dnešního Maďarska. Před nimi ovládali tento prostor germánští Gepidové a Langobardi. Gepidové byli poraženi, Langobardi odtáhli v roce 568 do Itálie. Avaři opanovali jak zbytek Germánů, tak původní obyvatelstvo Panonie a Gepidie i nově usídlené Slovany a spojili se s ostatními slovanskými kmeny, které také útočili na balkánské provincie a na Byzanc.
   Byzanc, ve druhé polovině 6. století silně trpící pod opakujícími se útoky Slovanů, zřejmě z počátku příchod Avarů jistým způsobem vítala a počítala s tím, že je postaví jako hradbu proti Slovanům. Část Slovanů v bezprostředním okolí se skutečně dostala do avarského područí, zpočátku někdy dosti krutého. Někteří Slované byli povinováni odvádět dávky a účastnit se vojenských výprav. Jiní uzavřeli s Avary volné spojenectví. Byzantské říši vyvstal protivník mnohem silnější a nebezpečnější, spojení Avaři a Slované.
   Avaři a Slované podnikali téměř každoročně loupežné vpády na Balkán, přičemž pronikali až k hradbám Cařihradu, na pobřeží Černého a Středozemního moře a do řeckého vnitrozemí. Na rozdíl od Avarů, kteří bojovali pro kořist a vraceli se zpátky do své říše, Slované na nových územích zůstávali a postupně je osídlovali. Důležitým mezníkem byl pád Sirmia v roce 582 a zhroucení byzantské hranice na Dunaji za zmatků v době císaře Foky, který nastoupil po svržení císaře Maurikia v roce 602. Slovanům se tak otevřely další cesty a možnosti.
   Od devadesátých let 6. století se Avaři obraceli i proti franské říši. V souvislosti s tím se zrychlilo usídlování Slovanů v dnešním Rakousku a ve východních Alpách.
   Avaři a Slované, jak už bylo řečeno, podnikali časté útoky na samotná centra byzantské říše. Pokoušeli se, i když neúspěšně, dobýt druhé největší město impéria, Soluň. Velmi nebezpečné bylo pro byzantskou říši obléhání Cařihradu roku 626, kdy na jedné straně útočila ohromná vojska Avarů a Slovanů a na druhé straně ohrožovala město perská armáda. Cařihrad se však ubránil, avarsko-slovanský útok ztroskotal. Slované a Avaři tehdy útočili nejenom na souši, ale i na moři, a naštěstí pro Cařihrad se jejich jednoduché čluny nemohly vyrovnat byzantskému loďstvu. Slovanské lodě byly zničeny a ti Slované, kteří se zachránili, byli pobiti nikoli Byzantinci, ale Avary na rozkaz samotného kagana. Tím ovšem kagan dovršil svou porážku, rozklad armády a odchod Slovanů z boje i ze spojenectví.
   Slované a Avaři vytvořili v Panonii a v bezprostředně sousedících oblastech svébytnou archeologickou kulturu, dříve považovanou za čistě avarskou. Charakteristická pro ni byla pohřebiště s nespálenými těly, tzv. kostrová pohřebiště, na nichž byli někteří mrtví uloženi do hrobu spolu s koněm a s výstrojí. Muži měli opasky zdobené garniturami kování a nákončí. Na některých hřbitovech se kromě hrobů s nespáleným tělem našlo i několik pohřbů spáleného těla, což bylo typické pro Slovany. Do hrobů se dávala i keramika, podle charakteru ve své většině výrazně slovanská, zbraně, zbytky jídla, vědérka, některé nástroje a do bohatých hrobů šperky.
   Dnes je už bezpečně prokázáno archeologicky i antropologicky, že to byla pohřebiště avarsko-slovanská a že se na vytváření této kultury podílelo více etnických složek.
   Avarská říše, přetrvávající ve druhé polovině 7. století a v 8. století s centrem v dnešním Maďarsku, byla úplně poražena v bojích s franskou říší koncem 8. století a Bulhary na počátku 9. století. Avaři zanikli beze stopy. Již předtím přijímali slovanský způsob života a slovanský podíl se výrazně projevoval v antropologické charakteristice.
   Pro dějiny Slovanů na Balkánském poloostrově byli důležití jiní kočovníci, Protobulhaři. Od počátku 6. století, ještě před příchodem Avarů, útočili často Slované s bulharskými Kutrigury a Utigury na byzantský Balkán. Protobulhaři tvořili tehdy velký kmenový svaz, který sídlil na území mezi Dněprem, Volhou a Kubání. Bylo to tzv. Velké Bulharsko, v jehož čele stál mocný chán Kuvrat. Dětství prožil v Cařihradě, a měl tam být dokonce pokřtěn. V polovině 7. století, po smrti Kuvratově, se Velké Bulharsko rozpadlo, jednak v důsledku nesvornosti pěti Kuvratových synů, ale především vpádem nových kočovníků, Chazarů.
   Část Protobulharů se dostala pod panství Chazarů a stala se součástí jejich svazu; chánem byl Kuvratův syn Bajan a země se v pozdějších pramenech nazývala Černé Bulharsko. Další Kuvratův syn Kotrag odešel na sever k Volze a Kamě, kde vzniklo mnohonárodnostní Volžské Bulharsko s Volžskými nebo Stříbrnými Bulhary. Třetí část Protobulharů pod vedením Asparucha přešla Don, Dněpr a Dněstr a usadila se v ústí Dunaje u dunajské delty blíže dnešní Varny. V té době již byly tyto kraje osídleny Slovany, ale Protobulhaři se s nimi do vážnějších rozporů nedostali.. Naopak, sedm slovanských kmenů a další velký slovanský kmen Sěverců (nebo Sěveranů) uzavřely s Asparuchem spojenectví a staly se spolu s Protobulhary základem vznikajícího pevného bulharského státu. Nejasná je situace kolem Kuvera, který byl podle některých badatelů rovněž synem Kuvratovým. Avarský kagan ho jmenoval náčelníkem, ale Kuver se proti němu vzbouřil a odtáhl se svým lidem do Makedonie. Po roce 688 již nejsou o jejich osudech další zprávy.
   Ve stejné době, v 6., 7. a 8. století, se Slované trvale usadili také na západě a severozápadě, východně a severovýchodně zhruba v týchž hranicích, které odpovídali jejich historickým sídlům z počátku 2. tisíciletí n.l. Jejich postup neohrožoval mocenský a kulturní střed tehdejšího světa, Řím a Byzanc, a tak se o jejich dějinách z písemných pramenů nedozvídáme prakticky nic. Archeologové pečlivě zkoumají, odkud jednotlivé slovanské kmeny přišly, zda ze severozápadu (tzv. typ Korčak, případně i pražský typ, někdejší Sklaveni) nebo z jihovýchodu (typ Peňkovka a šperky typu Martynovka, někdejší Antové). Historici i archeologové hledají a nalézají zdůvodnění skutečnosti, že se v různých slovanských oblastech vyskytují stejná jména kmenů - Srbové, Charváti, Doudlebové, Severjané, Moravané a další, což nepochybně souvisí se společným původem těchto kmenů a s postupným odchodem části jejich příslušníků na různé strany. Některé kmeny si svá jména podržely i po trvalém osídlení na jiných místech. Jiné kmeny nebo jejich části přijaly naopak jména nová, různého původu, často odvozená buď od jména bájného předka, nebo od jména či charakteru krajiny, kterou obývaly.
   Slované byli tedy nespočetnou a hrozící masou, která se nezadržitelně valila a rozlévala na obrovské území, aniž přitom jakoukoli část trvale opustila a přenechala někomu jinému. Teprve na počátku 2. tisíciletí tam, kde pod nimi a spolu s nimi zůstalo hodně původního obyvatelstva (např. v nynějším Rumunsku, Albánii a Řecku), nebo tam, kam pronikly jenom některé skupiny, které staré obyvatelstvo neovládly a nevytlačily (např. v Bavorsku), docházelo na poměrně malém území k asimilaci a k zániku slovanského jazyka.
   Jiná situace byla na severozápadní hranici nově získaného území. Germáni, Němci, představovaní především Franky a Sasy, podnikali stále nové a nové válečné akce, aby si podmanili Polabské Slovany, jimž zemi jen málo osídlenou vlastně sami přepustili. Nakonec se jim podařilo přičlenit a postupně germanizovat obrovské území.
   Slované se postupně rozdělili na tři jazykové skupiny, Slovany západní, východní a jižní. Kdy přesně k takovému rozdělení došlo, zda jeho základy byly dány již v předpokládané slovanské pravlasti nebo až mnohem později, o tom se stále bádá a diskutuje. Je však nepochybné, že ve druhé polovině 1. tisíciletí n.l. ještě nebyly tak velké jazykové rozdíly, aby si Slované navzájem nerozuměli a aby se jednotný jazyk, staroslověnština, nemohl uplatnit u různých slovanských větví.
   Slované se šířili na všechny strany a útočili na Byzanc v době, kdy u nich ještě existovala beztřídní společnost a přetrvávaly jisté zásady rodového a kmenového společenství, i když touha po moci, soukromém majetku a kořisti výrazně vystupovala do popředí. Slované měli své vůdce a vojevůdce, náčelníky a vladaře, jejichž jména se v písemných pramenech občas objevují, a v případě potřeby se různé kmeny a skupiny spojovali do velkých svazů. Jindy se naopak, opět podle konkrétních zájmů, spojovali s jinými etniky a bojovali i jako žoldnéři za peníze. To ovšem nebylo typické jenom pro Slovany, ale pro všechny národy na tomto stupni rozvoje. I tak dokázali mnoho - zaujali a udrželi obrovskou číst Evropy, i když osudy jednotlivých částí byly proměnlivé.
Pliska
Pliska byla první metropole Prvního bulharského království (v letech 681 - 893). Původně byla navržena jako vojenský tábor. Hlavním městem se stala poté, co chán Krum zvítězil na Nikeforem. Teprve v 9. století dostala rysy města. Její ruiny leží 3 km severně od dnešní vesnice Pliska (dříve Aboba). Leží ve zvlněném terénu mezi horami u Šumenu a Madary. Mocná pevnost tu bránila přístupu k městu, protože jako stepní lidé Protobulhaři raději žili v rovině.
Pliska byla chráněna tři hlavními pevnostmi a pevnými kamennými zdmi až 12 metrů vysokými. Město zaujímalo plochu 23 km2 a bylo obklopeno 21 km dlouhou obrannou linií hradních příkopů a hladomoren. Vnitřní město o velikosti 0,5 km2 obdélníkového tvaru mělo 2,6 m silné a asi 12 m vysoké obranné zdi, válcovité věže na každém rohu a 2 další věže v každé zdi.
Pevnost chána v centru měla mimořádně monumentální architekturu; v ruinách bylo nalezeno 56 obdélníkových pravoúhlých areálů. Tajná chodba spojovala palác s velkou bazilikou, trojlodním chrámem o rozloze 2.920 m2, který byl tehdy na Balkáně největší.
Jméno Pliska bylo zmíněno v mnoha pramenech, z nichž nejvýznamnější je bulharská apokryfní kronika z 11. století n.l. Hovoří o Plisce jako o městě "Plyuska založeném chánem Asparuchem". Byzantští autoři George Cedrin, John Zonara, Anna Komnina píší o městě zvaném "Pliskusa".
Vlevo: Chán Krum
Pliska bývala malou slovanskou osadou, ve které se později usídlil chánův dvůr. Když roku 811 Plisku opouštěl Krum se svým vojskem, zůstala po dobytí byzantským vojskem úplně vydrancována a vypálena. Pak byla ale znovu vybudována.Na propracované správě města se tu podíleli Bulhaři i Slované a tak upevňovali své vztahy. V roce 815 byla mezi Byzancí s Bulharskem uzavřena mírová smlouva. Její text nechal Krumův syn Omurtag vytesat do obelisku, umístěného v Plisce.
Pliska byla také sídlem autonomního patriarchátu a bulharského arcibiskupa. Pliska ale přestala být hlavním městem již za Borise I., který začal bojovat proti návratu pohanství, což podporoval jeho syn Vladimír. V roce 893 se stala za vlády Simeona I. sídelním a hlavním městem nově postavená Preslav. Nové hlavní město mělo zdůrazňovat křesťanství, na rozdíl od pohanské Plisky. V této době došlo k velkým změnám ve vládě, politice, náboženství a správě a změna sídla metropole prostě patřila k nim.
V Plisce založil školu Metodějův žák Naum, původem Slovan z Moesie. S Naumem sem přišel Kliment. Tato škola byla později přenesena do Preslavi.
V Plisce se velmi rozvíjela řemesla, zejména od 9. do 11. století.
Archeologické práce začali v Plisce čeští archeologové-amatéři bratři Hermenegildové a Karel Škorpil s akademikem Uspenským koncem 19. století (Karel Škorpil má nedaleko muzea hrob). Bulharům tedy objevil jejich první hlavní město Čech.
Byly zde objeveny i tři sargofágy (z doby Omurtaga). Vnitřní město mělo Trůnní sál pro oficiální příležitosti a Malý palác pro rodinu chána.
Na místě jsou i starobulharské lázně a vykopávky zásobárny vody.
Pevnost tu byla až do počátku 19. století. Dnes jsou zde jen ruiny a duch dobrodružství a bohaté historie.
Dnes je Pliska centrem vinařství a ovocnářství. Podle legendy tu byla objevena receptura na jedinečný druh pálenky.
Představu o starobylé Plisce, centru křesťanství a místu největší baziliky na tehdejším Balkáně lze získat u replik v muzeu.
                                                                                                                                                                                                                                    Vpravo: Chán Omurtag, pod ním Boris I.
Dole: Mapka z knihy Atlas Bulharů

Bulharsko je rájem archeologů
Bulharsko je zatím pro turisty přitažlivé hlavně pobřežím Černého moře a úchvatnými horami. Starověké památky jezdí obdivovat spíše do sousedního Řecka. Ale nemusí tomu tak být navždy.
Bulharsko je totiž neuvěřitelným rájem všech památkářů a archeologů. Umístění na křižovatce Evropy a Asie mu dalo cesty civilizací Thráků, Řeků, Římanů, Byzantinců, Slovanů i muslimů. Země má kolem 400.000 kulturních míst. Sedm z nich bylo registrováno organizací UNESCO jako památky světového a kulturního dědictví. V Sofii stojí nejstarší evropské kostely ze 4.století - Sv. Jiří a Sv. Sofie. Ze 7.století pocházejí první sídelní města chánů Pliska a Preslav. V době, kdy většina měst byla dřevěných, byla tato města kamenná. Bulharsko se pyšní také 250 ortodoxními monastýry většinou ze 14. - 15. století, 3.000 středověkých pevností a velmi cennými poklady vystavenými v mnoha muzeích. K novým a novým objevům stále dochází. Drtivá většina památek však zůstává opuštěna a noha turisty sem nevkročí. Náklady na jejich rekonstrukci a oživení službami by spolklo nemalé prostředky, které se zatím nedaří získávat v potřebné výši.
První náznaky blýskání na lepší časy se už ale objevují. Rotunda sv.Jiří v Sofii byla nepřístupná plných 70 let a po rozsáhlé rekonstrukci byla před časem opět otevřena pro turisty. Světoví odborníci právě bojují za záchranu unikátního skalního reliéfu tzv.Madarského jezdce, který je považován za jeden ze symbolů prastaré bulharské státnosti. Potěšující je zisk evropského grantu 12 mil.EUR na budování historických a kulturních turistických stezek a otevření zdroje na financování kulturní turistiky ve staré bulharské metropoli Veliko Tarnovo. PHARE také financuje částkou 290.000 EUR kulturně turistický projekt obnovy tzv.Bulharské Tróje. Archeologický komplex Durankulak, známý pod tímto názvem, se nachází na rumunsko-bulharských hranicích. Při stáří více než 7 000 let patří k nejstarším evropským památníkům. Turisté by ho mohli znovu v plném lesku obdivovat už od příštího roku 2005.
V posledních letech s rostoucí výstavbou neustále přibývá nových pozoruhodných objevů. Zdá se, že snad při každém kopání základů a budování silnic je k nalezení nějaký poklad. Jen v minulých měsících byla nalezena unikátní zlatá mince císaře Hadriána u Burgasu při stavbě dálnice. Nedaleko Vidinu byl ukryt poklad dokonce 800 zlatých mincí. Úžasný objev byl učiněn při hloubení základů pro nový osmipodlažní hotel v centru Sofie na Budapěšťské ulici. Nalezen byl starobylý amfiteátr. Že se jedná o gladiátorskou arénu potvrdil o měsíc později nález probodnutého muže, jehož stáří je odhadováno na 7.000 let. Archeologové zde nalezli opět tisíce bronzových a zlatých mincí s vyobrazením Konstantina Velikého. Vloni byla zase v jedné hrobce v jihovýchodním Bulharsku objevena nejstarší vázaná kniha světa. Etruská kniha o 6 stranách z 24karátového zlata je stará 2500 let a nyní je vystavena v Národním muzeu v Sofii.
Ale to ještě stále není vše. Bulharští archeologové nyní přišli s tím, že rozluštili dokonce tajemství hrobu mýtického pěvce Orfea. Pohřben měl být podle červnových objevů týmu profesora Ovčarova v thrácké svatyni nedaleko vesnice Tatul. Jedinečná svatyně je památníkem helénské doby v Bulharsku, tvrdí profesor. Skrývala opět mnoho starověkých pokladů.
Senzací je i nález pohanské hrobky poblíž černomořského výběžku Kaliakra. Archeologové doufají v potvrzení své teze, že hrobku postavili první obyvatelé tohoto území, tzv.Protobulhaři přivedení chánem Asparuchem.
Největší pozornost ovšem přitahuje už pět let snad největší evropské archeologické naleziště současnosti - Starosel nedaleko Plovdivu. V tajemném údolí bylo odkryto už pět chrámů s obrovským bohatstvím a množstvím zlata. Místo před rokem navštívil i generální ředitel UNESCO. Centrální svatyně pochází z 5. století př.n.l. a je nejstarší a nejpůsobivější památkou thrácké kultovní architektury, jaký byl dosud nalezen. Svatyně měla dvě místnosti, jednu pravoúhlou, druhou kruhovou. Je obklopena 240 m dlouhou kamennou zdí. Slavnostní schodiště, které bylo též odkryto, vede na 20 m vysoký pahorek suti nad hrobkou. Galerie dlouhá 15 m vede k působivé fasádě chrámu zdobené reliéfy, z nichž zbytky byly zachovány. V prostoru svatyně byly také nalezeny střepy keramiky z pálené hlíny, mince, hroty šípů a kultovní předměty. Nález učinil tým Borislava Kitova.
Také Černé moře pravidelně vydává své poklady. Moře v hloubkách přesahujících 90 m obsahuje sirovodík, takže v ní nemohou žít dřevokazní živočichové. Je proto možné najít poměrně zachovalé vraky lodí. Tak například v září 2002 bulharští rybáři objevili u Sozopolu v hloubce 120 m výborně zachovalou, 4,5 m dlouhou loď ze dřeva jilmu. Mohla by být stará až 7000 let, takže by se jednalo o jednu z nejstarších lodí světa. V témže roce americko-bulharská expedice objevila desítky amfor v lodním vraku velké, zřejmě zásobovací lodě, která převážela trvanlivé potraviny z Krymu přes dnešní Bulharsko do Řecka. Výzkumná expedice "Noe - Černé moře" v čele s oceánografem prof. Robertem Ballardem, objevitelem vraku Titaniku, tu pátrala po ztracené civilizaci mezi prostorem helénským a územím Předního Východu. Přelitím slaných vod Marmarského moře do sladkovodního jezera, dnešního Černého moře, před 7500 lety došlo k potopě, která mohla být předlohou biblické katastrofy.
I letos poodhalilo Černé moře jedno tajemství. Poblíž mysu Kaliakra expedice Ilji Krsteva objevila neznámou loď, jejíž korpus měří 63 m a je 78 m hluboký. Její stáří bude zřejmě kolem sta let. Mohlo by jít o vrak lodi Princ, přepravující ohromná množství zlata během Krymské války.
Jak je patrné, být archeologem v Bulharsku

článek vyšel v časopise UNIBA Univerzity Komenského v Bratislavě

neděle 7. srpna 2011

Posouzení komunikačních aktivit UNICEFu

APRA ve spolupráci s FMV VŠE Praha

1. Neziskové organizace v České republice

V České republice se neziskové organizace také stávají trvalou součástí života občanské společnosti, jedním ze základních nástrojů péče o veřejné zájmy a uskutečňování jejich obsahu.

2. UNICEF

Dětský fond Organizace spojených národů je částí Organizace spojených národů. Je to největší světová organizace, která se celosvětově zabývá ochranou a zlepšováním životních podmínek dětí a podporou jejich všestranného rozvoje. Byl vytvořen 11. prosince 1946.

Do roku 1953 se nazýval Mezinárodní dětský fond neodkladné pomoci. Z anglického originálu tohoto názvu United Nations International Children’s Emergency Fund vznikla zkratka UNICEF, která se používá dodnes. UNICEF je držitelem Nobelovy ceny míru za rok 1965.

UNICEF sídlí v New Yorku, má sedm regionálních kanceláří a zastoupení ve 158 zemích světa. V 37 vyspělých zemích, včetně České republiky, existují tzv. národní výbory pro UNICEF, které mají za úkol popularizaci práv dětí a získávání finančních prostředků pro činnosti UNICEF v rozvojových zemích.

UNICEF řídí Výkonná rada, která má 36 členů a která rozhoduje konsensem. Prakticky vede UNICEF prezident a čtyři viceprezidenti. Členy Výkonné rady nominují jednotlivé vlády členských států OSN, přičemž každá část světa má stanoven počet míst v radě. Afrika má rezervováno 8 křesel, Asie 7 zástupců, východní Evropa 4 zástupce, Latinská Amerika a Karibik 5 křesel, západní Evropa a další státy 12 zástupců.

V součastné době je prezidentkou Carol Bellamy.

3. Český výbor pro UNICEF

Český výbor pro UNICEF byl ustanoven v roce 1991 jako národní, nevládní, dobrovolná organizace, reprezentující a svojí činností podporující zájmy Dětského fondu OSN - UNICEF v České republice.

Je jedním ze 37 Národních výborů pro UNICEF, které se ve vyspělých průmyslových zemích zabývají zejména těmito úkoly:

- informovat širokou veřejnost o poslání a konkrétní činnosti UNICEF ve prospěch dětí,

- upozorňovat veřejnost na situaci dětí ve světě i v ČR,

- získávat pro svoji činnost ve prospěch dětí dobrovolné spolupracovníky a příznivce (z řad jednotlivců i organizací),

- shromažďovat finanční prostředky pro pomoc strádajícím dětem celého světa, ať už formou vyhlášení sbírky, uspořádání benefiční akce, pravidelného či jednorázového finančního příspěvku, prodejem pohlednic a jiného zboží UNICEF apod.,

- podporovat naplňování dětských práv.

4. Projekty českého UNICEFu

Přátelé dětí UNICEF – jedná se o projekt, kde může každý měsíčně přispívat částkou 50, 100, 200 nebo 300 Kč. na pomoc znevýhodněným dětem. Tento projekt vznikl v roce 2002 na základě zájmu příznivců UNICEFu pomáhat.

Projekt panenka - Cílem projektu Panenka je získat finanční prostředky pro celosvětovou očkovací kampaň UNICEF, a to za použití symbolu, který znají všechny děti na světě - panenky. Pro cíle projektu byla zvolena forma textilní panenky, kterou si každý může snadno vyrobit i sám doma.

Kampaň Face to Face - je jedna z neúspěšnějších metod jak naklonit širokou veřejnost k dlouhodobé a pravidelné podpoře. Jedná se o přímý kontakt, rozhovor, kterým se snaží získat Přátele dětí UNICEF - příznivce, kteří pravidelně a dlouhodobě podporují. Během rozhovoru se oslovení lidé mohou dozvědět, jak konkrétně UNICEF pomáhá, jaké jsou programy na pomoc dětem.

Pohlednice a zboží UNICEF - Prodej pohlednic UNICEF je s touto organizací spojen téměř od počátku jejího vzniku a zároveň se úzce váže k naší republice. Motivem první pohlednice UNICEF, vydané v roce 1949, byl totiž shodou okolností obrázek české holčičky Jitky Samkové, která jej namalovala jako poděkování za pomoc, kterou UNICEF poskytl dětem po skončení 2. světové války.

Pečení pro děti - je charitativní akce na pomoc dětem, uskutečňovaná pod záštitou Českého výboru pro UNICEF, kterou organizuje skupina dobrovolných spolupracovníků Českého výboru pro UNICEF. Koná se každou první sobotu v měsíci na dvou místech v ČR. V pražské pasáži Myslbek a brněnském Generali Velký Špalíček.

Školy pro Afriku - společná iniciativa UNICEF a Nadace Nelsona Mandely na pomoc dětem v afrických zemích chodit do školy.

5. Závěr

Neziskové organizace je velmi rozsáhlé a obsáhlé téma, vždyť jen v České republice jich funguje velké množství. Je spousta oblastí, ve kterých tyto organizace působí a ve většině z nich opravdu pomáhají. Myslím, že v České republice bohužel lidé nejsou zatím připraveni na takové organizace. Je to určitě zapříčiněno jistou mírou nedůvěry, aby opravdu darované peníze šly na ty správné účely.

6. Zdroje

http://www.unicef.org/

http://www.unicef.cz/

http://svetluska.centrum.cz/sbirka.phtml

Neziskové organizace, Charles Debbasch, Jacques Bourdon, 1995

Slyšíte nás ? Pavla Gomba, Newfinances,s.r.o.,Praha,2003

Neziskové organizace šestkrát jinak.,Nadace Open Society Fund Praha, 2001

Jan Kroupa, Tomáš Ledvinka

Největší sportovní aféra Rakouska-Uherska se odehrála kolem českého tenisty

V dubnu 1907 vzrušily celou sportovní veřejnost palcové titulky na stránkách tisku: „Profesionál v tenisu – amatér v hokeji! Anglie řeší problémy českého sportu! Patří peníze do kapes sportovců? V klubovnách zazněly vzrušené hlasy, hodinové debaty přerůstaly rámec společenské konverzace. Většina zúčastněných byla bezradná, protože český sport podobný případ nepamatoval. Jednalo se totiž o otázku, může-li profesionální učitel tenisu František Buriánek, známý pod přezdívkou Burry, nastoupit v amatérském bandyhokejovém mužstvu Slavie. Případ Burry začal kdysi dávno na tenisových kurtech. Bůhví kdo půjčil desetiletému sběrači míčků raketu. Sedmé nebe dostalo toho dne jasnou tvář a k hodinám sbírání míčků přibyly hodiny tréninku. Hráči si brzy povšimli kluka, který se oháněl tenisovou raketou způsobem nevídaným. Mezi zájemci byl i baron Ringhoffer, který mu nabídl místo placeného hráče. Burry se dlouho nerozmýšlel. Práce nebyla a v této podobě doslova spadla z nebe.

Za hrdým titulem placeného hráče se skrývala tvrdá dřina. Znamenalo to být kdykoliv připraven nastoupit proti baronovu hostu, který dostal chuť si zahrát. Ať už byl prvotřídním tenistou nebo začátečníkem, který se z obtížemi trefil do míče. Být hráčem bez publika, hráčem beze jména, slyšícím pouze na „hej,vy tam,pojďte na kurt!“ Na přelomu století vznikly sportovcům četné obtíže. Otázka udržení celoroční formy dostala ve světle narůstajících výkonů nový rozměr. Neexistoval fázový trénink, kondici bylo nutné udržovat doplňkovými sporty. Duplicita sportovní činnosti nebyla zvláštností, typickou postavou hřišť byl majitel přebornických medailí z několika odlišných sportovních disciplín.

Tenisté si za doplňkové sporty vybrali lyžování, bruslení a bandyhokej na ledě. Proto se Burry dostal mezi hokejisty Slavie. Přišel a hrál, ne jako placený chlapec na zavolání, ale jako rovnocenný člen mužstva. Poprvé v životě dostal příležitost vystoupit z anonymity, poprvé nehrál pro peníze, ale pro radost.

Vše bylo v pořádku do okamžiku, kdy Burry nastoupil k prvnímu zápasu a soupeř vznesl dotaz:může být sportovní profesionál amatérem v jiném druhu sportu? Nikdo neznal odpověď. Proto se pracovník Českého hokejového svazu dr. Josef Gruss obrátil s žádostí o pomoc na britské kolegy, kteří v Evropě platili za slovo vzaté odborníky. Ze země, známé smyslem pro fair play, přišla odpověď s hlavičkou samotného Secretary of Hockey Assotiation: Poněvadž slovo amateur v našich pravidlech může se vztahovat pouze k hokeji a žádnému jinému druhu sportu, já pravím ano k vašemu dotazu.“ Převedeno do hovorové češtiny – proč by nemohl hrát Buriánek hokej jako amatér, živí-li se jinou profesí?

Jednoznačná odpověď vyvolala protireakci. Prohřešil se Dr.Gruss proti pravidlům hry, jestliže nechal rozhodnout o českém sportu anglický svaz? Objevilo se mínění, že ano: „Tento dotaz stran notorického profesionála pana Buriánka byl nejen nesprávností a chybou, ale i sportovním omylem lidí nerozumějících sportu dosud, kterým scházejí základní tradice a pojmy sportu gentlemanského.“

Autorem názoru nebyl nikdo jiný než Josef Rössler – Ořovský. S ideou sportovní čistoty své generace vytáhl do boje proti vlastním přátelům. Polemika se stala klíčovou otázkou teoretických diskusí českých autorů i samotných závodníků.

„Mohu předložit řadu důkazů, že profesionál v jednom druhu sportu může být amatérem v druhém,“nabídl Burryho zastánce dr.Gruss. „Dotaz v Anglii jest ostudný pro český sport, protože čeští sportovci jsou natolik vyspělí, že řešiti si své problémy mohou sami,“trval na svém Rössler a dodal: „U nás musíme dbáti toho, abychom ve všech oborech ostali čistými gentlemany - amateury a bylo by nám smutným, kdyby většina přiklonila se k názoru, že když někdo produkuje v cirkuse, zůstává amateurem ve veslařství nebo v hokeji.“ „Rössler bojuje proti větrným mlýnům á la don Quijote,“ navázal Gruss. Čtenáři se bavili, diskuse pokračovala. Nebavil se jen Buriánek, kterého pořadatelé nepřipustili v roce 1908 na turnaj o mistrovství Čech, pořádaný pražským Ruchem. Nebavili se ani příznivci slavie, která odmítla na protest k turnaji nastoupit a pohár mistrů zbytečně přenechala Vídni. Ta v případě účasti Slavie neměla nejmenší naději na úspěch.

I když se později Buriánek objevil na ledě v barvách svého klubu, zůstalo příliš mnoho hořkosti, které nemohlo zažehnat jediné rozhodnutí. Nebo přece?

AMATÉŘI NEBO PROFESIONÁLOVÉ

Český sport nebyl nikdy v dějinách poznamenán profesionalismem natolik, aby mu podlehl. Tábor placených sportovců tvořilo několik, cyklistů, zápasníků často nepříliš vysoké úrovně a později fotbalistů. Proti nim stála absolutní většina těch, kdo za své starty draze platili dovolenými, ztrátou místa, či dluhy. Oč horší byla jejich finanční situace, o to žárlivěji střežili svoji amatérskou čest.

Ti, co viděli dál než na slavnostně vyzdobené nedělní stadiony, tušili, že ne všichni mají čisté svědomí. Vážné pochybnosti o cyklistech vyslovil již v roce 1899 novinář, skrývající se pod pseudonymem Jenkins v článku „Zaveďme ceny peněžité,“ uveřejněném na stránkách časopisu Cyklista: „Jen nanejvýš naivní občan by mohl mysliti, že většina závodníků kolem dvaceti let starých jsou bohatí soukromníci, kteří vydají v sezóně tisíc až dva tisíce zlatých, aby se v zimě spokojili pořádáním čestných cen. Po mínění našem neexistuje vůbec závodníka první třídy, který by byl čistý amatér, třeba se tak všichni nazývají.“

Ze zjištěných poznatků vyvodil Jenkins překvapivé závěry. Vinni nejsou závodníci, ale systém. Závodník bez podpory nemá nejmenší naději. Rostoucí výkony vyžadují větší náklady na výzbroj a výstroj, sportovci se dostávají do finanční závislosti na výrobcích, pro něž jsou výkony mistrů vítanou reklamou. „Zaveďme ceny peněžité a odstraňme tak falešný pseudoamatérismus,“ doporučil.

Jenkins neuspěl a kolem finančních otázek nastalo důstojné mlčení. Sen se rozplynul. Ale historie se neopakovala. Jestliže Burry nemohl v roce 1908 nastoupit k bojům o mistrovství Čech, o několik let později nevadil dvojnásobný profesionalismus tenisty a fotbalisty Karla Koželuha jeho cestě za amatérským titulem mistra Evropy v ledním hokeji. Přesto se někdo čas od času zeptá, kde vzal Jim Thorpe nebo Karl Schranz peníze na své vynikající výkony.

Spor Grussů, Rösslerů a Jenkinsů ještě neskončil.

Kdo byl Charles Darwin?

1. Charles Robert Darwin (12. února 1809 – 19. dubna 1882) byl britský přírodovědec a zakladatel evoluční biologie. Evoluční teorii opíral o přírodní výběr a pohlavní výběr. („Pohlavní výběr závisí na převaze určitých jedinců nad druhými stejného pohlaví, což se týká propagace druhů; zatímco přírodní výběr závisí na vítězství obou pohlaví, v každém věku, za normálních podmínek života.“- Charles Darwin, 1871.)

2. Byl synem lékaře a vnukem botanika. Vystudoval teologii na University of Cambridge, studia ukončil v roce 1831. Zpočátku se zabýval studiem geologických formací v horách Walesu, načež se roku 1831 vydal na 1742 dnů trvající výzkumnou cestu kolem světa na lodi HMS Beagle (27. prosince 1831 – 2. října 1836). Během této plavby Darwin shromáždil cenný přírodovědecký materiál a uspořádal svou základní koncepci přirozeného vzniku a vývoje druhů evolucí, jejímž hlavním hybatelem měl být dle jeho názoru přírodní výběr. Nejzásadnější byl pro něj v tomto ohledu pětitýdenní pobyt na Galapágách. O autorství teorie evoluce se Darwin dělí s Alfredem R. Wallacem.

3. Charles Darwin se narodil v Mount House, ve Shrewsbury, hrabství Shropshire, v Anglii, dne 12. února 1809 jako pátý ze šesti dětí bohatého lékaře Roberta Darwina a Susannahy Darwin (rozené Wedgwoodové). Byl vnukem hrnčíře a podnikatele Josiaha Wedgwooda (z matčiny strany) a Erasma Darwina, lékaře, vynálezce, básníka a vědce, liberálního whigovce, který formuloval evoluční myšlenky již na konci osmnáctého století v lékařsko-zoologickém pojednání Zoonomie. Erasmus Darwin dokonce přidal do rodinného erbu 3 lastury hřebenatky a latinsky psaný text „E Conhis Omnia“, tedy „Vše pochází z lastur“, což převzal i jeho syn Robert Darwin a přidal si ho do svého ex libris.^[1] Oba dědečkové pocházeli z prominentní anglické rodiny Darwinů–Wedgwoodů, která podporovala unitářskou církev. Jeho matka zemřela, když mu bylo pouhých osm let. Již o rok později nastoupil na „internátní“ školu v Shrewsbury.

4. Plavba na lodi Beagle

5. Darwin musel v Cambridge zůstat do června 1831. Inspirován dílem Alexandra von Humboldta Personal Narrative, plánoval navštívit s některými spolužáky po dokončení školy ostrovy Madeiry a studovat tam přírodopis v tropech. Chtěl být na cestu dobře připraven, přihlásil se proto do kurzu geologie reverenda Adama Sedgwicka, silného zastánce Božího záměru, kterému následně v létě pomáhal ve Walesu mapovat geologické vrstvy. Tam ho zastihla zpráva, že společník, se kterým cestu na ostrovy plánoval, zemřel. Tím byly jeho plány navštívit Madeiru zmařeny.

6. Po návratu domů však obdržel další dopis. Henslow doporučil Darwina na neplacenou pozici pánského společníka pro R. FitzRoye, kapitána lodi Beagle, která se chystala na dvouletou expedici mající za cíl zmapování pobřeží Jižní Ameriky. To byla pro Darwina vzácná příležitost jak obohatit a rozvíjet své přírodovědné vědomosti a zkušenosti. Jeho otec byl nejprve proti plavbě, tvrdil, že je to ztráta času, ale Josiah Wedgwood II, otec Emmy Wedgwood, ho přesvědčil, a tak se synovou účastí nakonec souhlasil.

7. Plavba trvala pět let a přinesla dramatické změny v mnoha odvětvích vědy. Darwin strávil dvě třetiny času zkoumáním pevniny. Studoval geologické jevy, fosílie a živé organismy. Setkal se s širokým spektrem lidí, jak domorodců, tak přistěhovalců. Metodicky nasbíral ohromné množství vzorků, mnohé z nich vědě neznámé. Zajistil si tak pověst uznávaného přírodovědce. Pořízené detailní poznámky poukazovaly na jeho dar teoretika, tvořily základy jeho pozdější práce a umožnily sociální, politický a antropologický náhled do oblastí, které navštívil.

8. Beagle na své cestě učinila zastávku v Tierra del Fuego v Jižní Americe, aby navrátili tři domorodce z prvního průzkumu Jižní Ameriky (1826-1830). Poté co se Darwin setkal s místními domorodci, zaznamenal si, že šlo o nejhorší a nejbídnější bytosti, jaké kdy viděl. Píše, že „Při pohledu na takové lidi lze jen stěží uvěřit, že jsou také tvory Božími a obyvateli téhož světa.“ Usoudil, že „v této nejzazší části Jižní Ameriky člověk existuje na nižším stupni dokonalosti, než v kterékoliv jiné části světa.“^[2] Toto se stalo základem pro Darwinovo uvažování o původu člověka.

9. Během plavby Darwin trpěl mořskou nemocí. V říjnu 1833 dostal v Argentině horečku a v červenci 1834 onemocněl během cesty z And do Valparaisa a strávil měsíc upoután na lůžko. Od roku 1837 Darwin opakovaně trpěl bolestmi žaludku, zvracením, třesem a dalšími zdravotními problémy. Tyto příznaky ho zvláště sužovaly ve stresových situacích, jakými byla důležitá jednání či diskuze o jeho teorii. Příčina Darwinovy nemoci nebyla během jeho života známa a pokusy o léčení měly malý úspěch. Nedávné výzkumy spekulují, že se u něho rozvinula Chagasova nemoc po bodnutí hmyzem v Jižní Americe. Další možné příčiny mohou souviset se psychosomatickými problémy, případně s Ménièrerovou chorobou.

10. Návrat a prezentace výsledků

11. Než se 2. října 1836 loď Beagle vrátila po pěti letech ze svých cest, stal se Darwin především dík úsilí Johna Henslowa a Adama Sedgwicka uznávanou osobností ve vědeckých kruzích. Mezitím Darwinův otec získal vhodnými investicemi dostatek prostředků, aby se syn mohl stát finančně nezávislým vědcem. V Cambridge Darwin přesvědčil Henslowa, aby pracoval na botanických popisech nových rostlin, které ze svých cest přivezl. Ve snaze získat ty nejlepší přírodovědce pro katalogizaci svých další sbírek a jejich včasnou publikaci navštívil Darwin také různé instituce v okolí Londýna. 29. října 1836 se s Darwinem setkal horlivý Charles Lyell a představil ho nadějnému anatomu Richardu Owenovi. Při práci na Darwinově sbírce fosilních kostí v Royal College of Surgeons Owen odhalil, že mnohé pocházely z vyhynulých tvorů. Tímto zjištěním se ještě zvýšila Darwinova reputace. Za nadšené Lyellovy podpory předložil Darwin dne 4. ledna 1837 Londýnské geologické společnosti své dílo, ve kterém ukázal, že se jihoamerická pevnina pomalu zvedá. Ve stejný den Darwin také představil své vzorky savců a ptáků Londýnské zoologické společnosti.

12. Jeho biologická pozorování ho vedla ke studiu přeměn živočišných druhů a v roce 1838 ho dovedla až k definování teorie přírodního výběru^[zdroj?]. Protože si byl plně vědom pravděpodobné reakce na svůj objev, svěřil se v té době se svojí teorií jen nejbližším přátelům a dále pokračoval ve výzkumu s cílem být připraven čelit očekávaným námitkám. 24.ledna 1839 byl Darwin jmenován členem Královské společnosti (Royal Society).

13. Když se v roce 1858 objevily informace, že Alfred Russel Wallace dospěl k podobné teorii, rozhodl se Darwin urychlit publikování své teorie. Jeho kniha On the Origin of Species by Means of Natural Selection, or the Preservation of Favoured Races in the Struggle for Life (O vzniku druhů přírodním výběrem, neboli uchováním prospěšných plemen v boji o život - většinou zkracovaná na: O původu druhů), vydaná v roce 1859, představila vývoj organismů od společného předka a prezentovala ji jako komplexní vědeckou teorii vývoje v přírodě. Darwin pokračoval ve výzkumu a napsal sérii knih o rostlinách a živočiších, včetně lidstva, k významnějším patřily The Descent of Man, and Selection in Relation to Sex, a The Expression of the Emotions in Man and Animals (Výraz emocí u člověka a zvířat - česky vyšlo 1964).

14. Navzdory opakovaným zápasům s nemocí během posledních dvaceti dvou let svého života se Darwin nutil do práce a jeho experimenty, výzkum a psaní pokračovaly. Publikoval úryvky své teorie, ale kontroverznější aspekty jeho „velké knihy“ - lidský vzestup od dřívějších zvířat, mechanismus pohlavního výběru, stejně jako doporučující možné příčiny podtrhující vývoj společnosti a lidských duševních způsobilostí - byly ještě neúplné.

15. Současní Darwinovi kritici určují období definování teorie přírodního výběru do období před plavbou na lodi Beagle, neboť Darwin v době svých studií prostudoval Zoonomii svého dědečka Erasma Darwina, na univerzitě studoval pod vedením radikálního evolucionisty Roberta Granta, znal Lamarckovu argumentaci ohledně vývoje druhů a sdílel společné názory se svým otcem i bratrem, oběma význačnými whigovci. Benjamin Wiker tak dochází k závěru, že teorie vznikla ještě předtím, než začal Darwin sbírat důkazy, které by tuto teorii podpořily.^[3]

16. Myšlenky a poznatky Charlese Darwina byly rozvíjeny některými jeho pokračovateli - tzv. sociálními darwinisty. Jejich úsilí nakonec vedloaž ke vzniku eugeniky a rasových teorií

17. Zakončení životní dráhy

18. Darwin zemřel v Downe, v Kentu v Anglii, dne 19. dubna 1882. Myslel, že bude pohřben na hřbitově St. Mary v Downe, ale na žádost Darwinových kolegů a na počest jeho významnosti zařídil William Spottiswoode - prezident Královské společnosti pro Darwina státní pohřeb a jeho ostatky jsou uloženy ve Westminsterském opatství, v blízkosti hrobů Williama Herschela a Isaaca Newtona.

19. Náboženské názory

20. Během plavby na Beagle zastával Darwin poněkud ortodoxní názory a citoval bibli jako vzor morálky, současně však považoval poselství Starého zákona za falešné a nevěrohodné.

21. Po svém návratu z plavby rozvinul svou teorii přirozeného výběru. Věděl, že přírodovědci mezi duchovními, ač jeho přátelé, jsou přesvědčeni, že je to bestiální kacířství, podkopávající zázračná ospravedlnění pro společnost a věděl, že takové revoluční myšlenky jsou zvláště nevítané v době, kdy pozice církve v Anglii je pod útokem radikálních Nesouhlasících a ateistů. Zatímco tajně pracoval na své teorii přirozeného výběru, současně psal o náboženství jako o domorodé strategii přežití, protože stále ještě věřil, že Bůh je ten nejvyšší zákonodárce. Darwinova víra v křesťanství postupně časem slábla, a se smrtí dcery Annie v roce 1851 nakonec vyhasla zcela. Sice nadále podporoval místní kostel a pomáhal s farní prací, o nedělích dával přednost procházkám. V pozdějších letech, když byl tázán na svůj postoj k víře, prohlásil, že nikdy nebyl ateista ve smyslu popření existence Boha, a že obecně se dá říci: „Agnostický by byl správnější popis mého duševního stavu.“

22. Charles Darwin ve svém životopisu popřel falešné příběhy, které kolovaly o jeho dědečkovi Erasmovi Darwinovi a ve kterých se tvrdilo, že Erasmus na smrtelné posteli volal pro Ježíše. Charles uzavřel své psaní slovy „Takový byl stav křesťanství v naší zemi (roku 1802) … Můžeme přinejmenším doufat, že nic takového dnes nezvítězí.“ Navzdory tomuto očekávání, rovněž i po smrti Charlese Darwina kolovaly velmi podobné příběhy. Tyto příběhy byly natolik silně propagovány některými křesťanskými skupinami, že se postupně stávaly legendami. Tato tvrzení byla vyvrácena Darwinovými dětmi a byla též dějepisci označena za falešná.