Lermontov - typický ruský romantik

Michail Jurjevič Lermontov (1814 - 1841) žil životem typického romantika, který ve svých dílech navazoval na doslova kultovní odkaz Puškina a děkabristického povstání. Byl dvakrát z carova rozkazu vypovězen na Kavkaz. Nevyhýbal se ani soubojům. Ve věku necelých 27 let byl v jednom takovém souboji zabit. Jeho dílem „Hrdina naší doby“ vyvrcholil ruský revoluční romantismus. Hlavní myšlenkou jeho tvorby i životní filozofie je, že zlo se rodí z bezmocnosti dobra.

Není jistě bez zajímavosti, že kniha Hrdina naší doby vyšla knižně teprve rok před Lermontovou smrtí, tedy roku 1840, právě ve chvíli, kdy byl sám autor podruhé poslán do vyhnanství na již zmíněný Kavkaz. V časopisech přitom román už vycházel od roku 1837, tedy o tři roky dříve.

Ve dnech, kdy Lermontov znovu odjížděl do vyhnanství, objevil se v petrohradských knihkupectvích román Hrdina naší doby, který je bezesporu vrcholem básníkovy tvorby. Předstupněm k němu byl nedokončený román Kněžna Ligovská, psaný roku 1836, v němž Lermontov předjímá v roli úředníka Krasinského s jeho trapnými životními situacemi tvorbu mistra těchto poloh Dostojevského.

Hrdina naší doby bývá často označován za syntézu Lermontovy tvorby, proniká do těch nejzávažnějších a nejpalčivějších problémů společenského a politického života tehdejšího Ruska. Je to burcující kritika společenských poměrů, které odsuzují k duchovnímu živoření i tak bohatou a silnou, přesto i cynickou povahu, jakou má hlavní hrdina románu Pečorin.

Zdrojem jeho životního dramatu byla skutečnost, že kolem sebe nenacházel nic, čemu by mohl věnovat své velké schopnosti. V postavě Pečorina vytvořil Lermontov další krok ve vývoji typu tzv. „zbytečného člověka“ – nám tolik známého z díla Lermontova velkého vzoru Puškina. Tito lidé nejenže nemohli najít ve společnosti místo odpovídající jejich schopnostem a zůstali osamocení, nespokojení a svérázně protestující. V románu Hrdina naší doby navíc Lermontov vykreslil složitou psychologii i protest těchto nespokojenců, v čem tkví nesmírný význam tohoto románu.

„Hrdina naší doby“

Román je rozdělen na dvě části. Celkově však obsahuje pět samostatných příběhů, které spojuje hlavní hrdina Pečorin – označovaný za nespokojeného snílka, cynického milence a nedůtklivého egoistu.

Celá kniha začíná cestou autora do Stavropolu na Kavkaze. Na této cestě potkává štábního kapitána Maxima Maximyče, který jede stejným směrem. V průběhu cestování nehostinným krajem Kavkazských hor se spřátelí. Autor pln zvědavosti touží po nějakých příbězích. Maximyč tedy začne vyprávět o jeho příteli, Grigoriji Alexandroviči Pečorinovi, asijské krasavici Bele a Čerkesu Kazbiči. Když kapitán dokončil příběh, oddělil se od autora, který jel svou vlastní cestou. Dorazil do Vladikavkazu, kde se ubytoval v hostinci.

První den jeho pobytu strávil nudně. Druhý den však dorazil i Maxim Maximyč. Ten se ubytuje u autora v pokoji. Ještě ten den dorazil do hostince kočár. Když se oba dozvěděli, komu kočár patří, Maximyč samou radostí ani nespal a celý večer čekal na cestujícího. Tím nebyl nikdo jiný, než Pečorin sám. Setkali se však až druhého dne. Setkání však neproběhlo podle kapitánových představ. Jeho starý přítel Pečorin byl k němu chladný. Maximyč byl pln hněvu a lítosti. Náhodou se zmínil o spisech, které mu Pečorin zanechal. Protože viděl, že už Pečorina nezajímá jejich osud, daroval je autorovi. Ten z Pečorinova deníku vybral pouze tři příhody.

První nazvaná „Tamaň“ pojednává o Pečorinově zastávce v přímořském městě Tamaň. Zde se ubytuje ve staré chatrči, ve které bydlí slepý chlapec, mladá dívka a stařena. Pro svou zvědavost se Pečorin vmísí a tím naruší celý koloběh života těchto tří lidí, pochopitelně, že svým cynismem, kterým nešetří zejména vůči ženám.

Druhá příhoda je nazvaná „Komtesa Mary“. Pečorin přijel do Pjatigorska do lázní. Zde se setkává s přítelem Grušnickim, který ze zvláštního šviháctví nosí tlustý plášť prostého vojáka. Spřátelí se s doktorem Vertnerem. V lázních se ubytovala i Ligovská kněžna s dcerou, komtesou Mary. Grušnickij se do ní zamiluje a stále komtese nabíhá. Pečorin se naopak snaží být středem pozornosti tak, aby od komtesy odlákal nápadníky.
Ne však proto, aby ji získal. Jeho jednání komtesu urazí. Pečorinovi to však nevadí, protože není jeho cílem seznámit se s ní. Teprve po té, co se dozví o příjezdu Věry, jeho lásce, usiluje o přízeň Mary, protože okruh této společnosti je jediné místo, kde se s Věrou může vídat. Komtesa Mary se do něho zamiluje. Pečorina však vše po čase začne nudit, tak je to i s komtesou Mary. Tím zraní její city. Po sledu náhodných situací ho vyzve Grušnickij na souboj, ve kterém si měl výhru pojistit podvodem. Pečorin spiknutí odhalil. Grušnickij byl zabit.

Zarážející je zejména jeho reakce na opětovné shledání s bývalou láskou Věrou. I přesto, že jeho city k ní ochladly, setkání je pro něho něčím zvláštním. Na chvílí pocítil i vnitřní chvění. Snad proto, že ho Věra pochopila. Pochopila jeho chování, vnitřní přeměny. Když ji ztratil navždy, pocítil bolest. V dané chvíli pro ni i brečel.

Třetí příhoda je nazvaná „Fatalista“. Pojednává o osudu a předurčení
smrti.Hlavní hrdina Pečorin odmítá podobat se normálnímu člověku. Z vlastního rozhodnutí se tak stává společenským vyděděncem, který je zaujat jen sám sebou. Jeho povaha se cítí povznesená nad okolní svět. Oba tyto fakty se odráží v kontaktu s okolím. Chová se odměřeně a vše ho po čase přestane bavit. Nevšední věci pro něho za čas zevšední. Snaží se najít lásku, přátele a v neposlední řadě i sám sebe. Avšak v souladu s jeho povahou bez úspěchu.

Kniha jako celek zaujímá svou kompozicí a obsahem neopomenutelné místo nejen v ruské, ale i světové literatuře – jedná se o takzvanou novodobou formu románu. Proč Lermontov vybral z hrdinova života pouze několik příhod a nezachoval jejich reálný sled, čímž znemožnil bezpečně určit, jak jdou jednotlivé epizody za sebou.

Hrdina naší doby – odkaz pro budoucnost

Částečně v hlavním hrdinovi poznávám dnešní dobu a lidi v ní.
Pečorin žil životem vyděděnce, který se hnal za dobrodružstvím.
Lermontov do hlavního hrdiny vložil všechny špatné vlastnosti, které se objevují ve společnosti. Přesto se však v koutku Pečorinovy duše našel nějaký ten cit, který ho polidštil.

Kdo byl Michail Jurjevič Lermontov?

Michail Jurjevič Lermontov (Михаил Юрьевич Лермонтов; 15. října 1814 – 27. července 1841) byl ruský básník, prozaik, dramatik, představitel revolučního romantismu.

Život a dílo

Lermontov se narodil v Moskvě. Jeho matka zemřela roku 1817, tři roky po jeho narození. Jeho otec, Jurij Petrovič Lermontov, byl chudý vojenský důstojník. Po smrti své ženy předal svého syna do výchovy jeho bohaté babičce. V novém domově byl Michail ohniskem rodinných hádek mezi jeho babičkou a jeho otcem, který se nesměl podílet na výchově svého syna.

Lermontovovi se dostalo rozsáhlého vzdělání. Ve čtrnácti letech nastoupil do moskevské internátní školy pro chlapce z aristokratických rodin. Potom šel studovat na Moskevskou univerzitu. Tam se věnoval etice, politologii a později také literatuře. Z kázeňských důvodů byl v roce 1832 vyloučen. Nato se vydal do Petrohradu, kde v roce 1834 absolvoval vojenskou školu s nejnižší důstojnickou hodností a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže.

Ze své pozice u husarů Lermontov pozoroval společenský život boháčů. Byl zanícen pro psaní. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. Maškaráda (1836) je považována za Lermontovo nejlepší drama, točí se okolo náhrdelníku, pochybných osobností a závisti. Na konci je věrná žena otrávena zmrzlinou od svého muže. Hra byla prvně vydána V. E. Meyerholdem v Petrohradě, na svátek revoluce roku 1917.

Roku 1837 Lermontov získal širšího uznání jako spisovatel. Po smrti Alexandra Puškina publikoval elegii Na smrt Puškinovu. Tato báseň byla nadšeně přijata v liberálních kruzích, ale vadila carovi Mikuláši I. Lermontov byl zadržen a musel odejít do exilu na Kavkaz. Tam působil jako důstojník u dragounů a musel bojovat proti horalům. Díky vlivu jeho babičky mu však byl umožněn návrat do Petrohradu. Jeho postoj k tehdejším státním záležitostem se však nijak nezměnil.

V letech 1838 – 1840 napsal řadu příběhů, později shromážděných pod názvem Hrdina naší doby. Dílo patří ke klasické ruské literatuře 19. století a je charakterizováno jako novela psychologického realismu. Skládá se z pěti oddělených příběhů, jejichž spojovacím prvkem je společný hrdina Grigorijem Pečorinem, který je mladý, inteligentní, ale cítí se zbytečný (literární typ tzv. zbytečného člověka). Kniha zahrnuje tři, chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie.

Lermontovova největší báseň Démon (1842) je o andělovi, který se zamiluje do smrtelnice Tamary. Zde se odráží básníkovo sebeposouzení jako démonické stvoření. Melancholický Démon, který byl vyvržen z Ráje putuje, po Zemi v naději, že opět nalezne klid. V noci navštíví Tamaru, ale jeho polibek ji zabije jako smrtící jed. Démon proklíná své sny o lepším životě. Lermontov napsal koncept této melancholické a sebekritizující básně už ve svých 14 letech.

Popularitu získal hlavně po revoluci roku 1917, protože jeho báseň Předpověď z roku 1830 říká:" Rok přijde zlý ó Rusko, v příští tvém, kdy s hlavy carů sletí diadém, kdy luzy láska k nim se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev." Kvůli duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři. Regiment byl ve stálé aktivní službě. Lermontov byl pro svou odvahu obdivován ostatními důstojníky. Služba na frontě mu však bránila psát a tak, předstíraje nemoc, odjel do lázní Pjatogorsk poblíž Moskvy. Pohádal se s majorem N. S. Martynovem, starým rodinným přítelem, a v duelu s ním byl roku 1841, zabit.