Koncem 5. a v první polovině 6. století byli Slované usazeni na sever od Dunaje a na dolním toku Dunaje, odkud podnikali výpady do byzantských provincií. V první polovině 6. století to byly vpády především loupežné, Slované si odnášeli z byzantského území bohatou kořist, avšak vraceli se zpátky za Dunaj. Ve druhé polovině 6. století a na počátku století 7. se postupně usazovali na celém Balkánském poloostrově. Na jih od dolního a středního toku Sávy se v průběhu 6. století usídlili předkové dnešních Srbů, ve druhé polovině 6. století si Slované podmanili a osídlili část Trácie, Makedonie a Thesálii. Již v osmdesátých letech 6. století se dostali do Řecka a na Peloponés. Na přelomu 6. a 7. století zabrali dnešní Slovinsko, Charvátsko a Dalmácii a usídlili se v dnešním Rakousku. Postupně se dostali ještě dále na západ do Bavorska. V Malé Asii se jejich počet rozšířil zejména ve druhé polovině 7. stol. Tehdy tam Slovany přesídlovali byzantští císaři, aby jimi posílili obranu těchto oblastí proti Arabům.
Byzantská říše byla v 6. století v dosti svízelné situaci. Za císaře Justiniána (527-565) byla sice na mocenském a politickém vzestupu, avšak neustálé války ji vyčerpávaly finančně i vojensky. Císaři Justiniánovi se podařilo dobýt zpět severní Afriku a vyvrátit tam panství germánských Vandalů, po dlouhých bojích v Itálii zničit říši Ostrogótů, které téměř úplně vyhubil, avšak asijské provincie byly pod neustálým tlakem Peršanů. Na Balkán útočili Slované a černomořští kočovníci, především protobulharští Kutriguři a Utiguři. Ve druhé polovině 6. století se objevili noví protivníci, Avaři.
Avyři přišli ze střední Asie do Černomoří v roce 558 a spolu s tamními nomády tam vytvořili silný kmenový svaz. V té době zpustošili území slovanských Antů a byli jednou z příčin, která vedla tyto kmeny k dalšímu osídlování Balkánského poloostrova. Část Antů se dostala dočasně pod avarskou nadvládu. Několik let zůstali Avaři při dolním Dunaji a u Černého moře, po roce 567 však přesídlili na střední Dunaj a k Tise, kde vybudovali veliké panství jakožto základnu pro válečné tažení proti Byzanci a později i proti franské říši. Bylo to v podstatě území dnešního Maďarska. Před nimi ovládali tento prostor germánští Gepidové a Langobardi. Gepidové byli poraženi, Langobardi odtáhli v roce 568 do Itálie. Avaři opanovali jak zbytek Germánů, tak původní obyvatelstvo Panonie a Gepidie i nově usídlené Slovany a spojili se s ostatními slovanskými kmeny, které také útočili na balkánské provincie a na Byzanc.
Byzanc, ve druhé polovině 6. století silně trpící pod opakujícími se útoky Slovanů, zřejmě z počátku příchod Avarů jistým způsobem vítala a počítala s tím, že je postaví jako hradbu proti Slovanům. Část Slovanů v bezprostředním okolí se skutečně dostala do avarského područí, zpočátku někdy dosti krutého. Někteří Slované byli povinováni odvádět dávky a účastnit se vojenských výprav. Jiní uzavřeli s Avary volné spojenectví. Byzantské říši vyvstal protivník mnohem silnější a nebezpečnější, spojení Avaři a Slované.
Avaři a Slované podnikali téměř každoročně loupežné vpády na Balkán, přičemž pronikali až k hradbám Cařihradu, na pobřeží Černého a Středozemního moře a do řeckého vnitrozemí. Na rozdíl od Avarů, kteří bojovali pro kořist a vraceli se zpátky do své říše, Slované na nových územích zůstávali a postupně je osídlovali. Důležitým mezníkem byl pád Sirmia v roce 582 a zhroucení byzantské hranice na Dunaji za zmatků v době císaře Foky, který nastoupil po svržení císaře Maurikia v roce 602. Slovanům se tak otevřely další cesty a možnosti.
Od devadesátých let 6. století se Avaři obraceli i proti franské říši. V souvislosti s tím se zrychlilo usídlování Slovanů v dnešním Rakousku a ve východních Alpách.
Avaři a Slované, jak už bylo řečeno, podnikali časté útoky na samotná centra byzantské říše. Pokoušeli se, i když neúspěšně, dobýt druhé největší město impéria, Soluň. Velmi nebezpečné bylo pro byzantskou říši obléhání Cařihradu roku 626, kdy na jedné straně útočila ohromná vojska Avarů a Slovanů a na druhé straně ohrožovala město perská armáda. Cařihrad se však ubránil, avarsko-slovanský útok ztroskotal. Slované a Avaři tehdy útočili nejenom na souši, ale i na moři, a naštěstí pro Cařihrad se jejich jednoduché čluny nemohly vyrovnat byzantskému loďstvu. Slovanské lodě byly zničeny a ti Slované, kteří se zachránili, byli pobiti nikoli Byzantinci, ale Avary na rozkaz samotného kagana. Tím ovšem kagan dovršil svou porážku, rozklad armády a odchod Slovanů z boje i ze spojenectví.
Slované a Avaři vytvořili v Panonii a v bezprostředně sousedících oblastech svébytnou archeologickou kulturu, dříve považovanou za čistě avarskou. Charakteristická pro ni byla pohřebiště s nespálenými těly, tzv. kostrová pohřebiště, na nichž byli někteří mrtví uloženi do hrobu spolu s koněm a s výstrojí. Muži měli opasky zdobené garniturami kování a nákončí. Na některých hřbitovech se kromě hrobů s nespáleným tělem našlo i několik pohřbů spáleného těla, což bylo typické pro Slovany. Do hrobů se dávala i keramika, podle charakteru ve své většině výrazně slovanská, zbraně, zbytky jídla, vědérka, některé nástroje a do bohatých hrobů šperky.
Dnes je už bezpečně prokázáno archeologicky i antropologicky, že to byla pohřebiště avarsko-slovanská a že se na vytváření této kultury podílelo více etnických složek.
Avarská říše, přetrvávající ve druhé polovině 7. století a v 8. století s centrem v dnešním Maďarsku, byla úplně poražena v bojích s franskou říší koncem 8. století a Bulhary na počátku 9. století. Avaři zanikli beze stopy. Již předtím přijímali slovanský způsob života a slovanský podíl se výrazně projevoval v antropologické charakteristice.
Pro dějiny Slovanů na Balkánském poloostrově byli důležití jiní kočovníci, Protobulhaři. Od počátku 6. století, ještě před příchodem Avarů, útočili často Slované s bulharskými Kutrigury a Utigury na byzantský Balkán. Protobulhaři tvořili tehdy velký kmenový svaz, který sídlil na území mezi Dněprem, Volhou a Kubání. Bylo to tzv. Velké Bulharsko, v jehož čele stál mocný chán Kuvrat. Dětství prožil v Cařihradě, a měl tam být dokonce pokřtěn. V polovině 7. století, po smrti Kuvratově, se Velké Bulharsko rozpadlo, jednak v důsledku nesvornosti pěti Kuvratových synů, ale především vpádem nových kočovníků, Chazarů.
Část Protobulharů se dostala pod panství Chazarů a stala se součástí jejich svazu; chánem byl Kuvratův syn Bajan a země se v pozdějších pramenech nazývala Černé Bulharsko. Další Kuvratův syn Kotrag odešel na sever k Volze a Kamě, kde vzniklo mnohonárodnostní Volžské Bulharsko s Volžskými nebo Stříbrnými Bulhary. Třetí část Protobulharů pod vedením Asparucha přešla Don, Dněpr a Dněstr a usadila se v ústí Dunaje u dunajské delty blíže dnešní Varny. V té době již byly tyto kraje osídleny Slovany, ale Protobulhaři se s nimi do vážnějších rozporů nedostali.. Naopak, sedm slovanských kmenů a další velký slovanský kmen Sěverců (nebo Sěveranů) uzavřely s Asparuchem spojenectví a staly se spolu s Protobulhary základem vznikajícího pevného bulharského státu. Nejasná je situace kolem Kuvera, který byl podle některých badatelů rovněž synem Kuvratovým. Avarský kagan ho jmenoval náčelníkem, ale Kuver se proti němu vzbouřil a odtáhl se svým lidem do Makedonie. Po roce 688 již nejsou o jejich osudech další zprávy.
Ve stejné době, v 6., 7. a 8. století, se Slované trvale usadili také na západě a severozápadě, východně a severovýchodně zhruba v týchž hranicích, které odpovídali jejich historickým sídlům z počátku 2. tisíciletí n.l. Jejich postup neohrožoval mocenský a kulturní střed tehdejšího světa, Řím a Byzanc, a tak se o jejich dějinách z písemných pramenů nedozvídáme prakticky nic. Archeologové pečlivě zkoumají, odkud jednotlivé slovanské kmeny přišly, zda ze severozápadu (tzv. typ Korčak, případně i pražský typ, někdejší Sklaveni) nebo z jihovýchodu (typ Peňkovka a šperky typu Martynovka, někdejší Antové). Historici i archeologové hledají a nalézají zdůvodnění skutečnosti, že se v různých slovanských oblastech vyskytují stejná jména kmenů - Srbové, Charváti, Doudlebové, Severjané, Moravané a další, což nepochybně souvisí se společným původem těchto kmenů a s postupným odchodem části jejich příslušníků na různé strany. Některé kmeny si svá jména podržely i po trvalém osídlení na jiných místech. Jiné kmeny nebo jejich části přijaly naopak jména nová, různého původu, často odvozená buď od jména bájného předka, nebo od jména či charakteru krajiny, kterou obývaly.
Slované byli tedy nespočetnou a hrozící masou, která se nezadržitelně valila a rozlévala na obrovské území, aniž přitom jakoukoli část trvale opustila a přenechala někomu jinému. Teprve na počátku 2. tisíciletí tam, kde pod nimi a spolu s nimi zůstalo hodně původního obyvatelstva (např. v nynějším Rumunsku, Albánii a Řecku), nebo tam, kam pronikly jenom některé skupiny, které staré obyvatelstvo neovládly a nevytlačily (např. v Bavorsku), docházelo na poměrně malém území k asimilaci a k zániku slovanského jazyka.
Jiná situace byla na severozápadní hranici nově získaného území. Germáni, Němci, představovaní především Franky a Sasy, podnikali stále nové a nové válečné akce, aby si podmanili Polabské Slovany, jimž zemi jen málo osídlenou vlastně sami přepustili. Nakonec se jim podařilo přičlenit a postupně germanizovat obrovské území.
Slované se postupně rozdělili na tři jazykové skupiny, Slovany západní, východní a jižní. Kdy přesně k takovému rozdělení došlo, zda jeho základy byly dány již v předpokládané slovanské pravlasti nebo až mnohem později, o tom se stále bádá a diskutuje. Je však nepochybné, že ve druhé polovině 1. tisíciletí n.l. ještě nebyly tak velké jazykové rozdíly, aby si Slované navzájem nerozuměli a aby se jednotný jazyk, staroslověnština, nemohl uplatnit u různých slovanských větví.
Slované se šířili na všechny strany a útočili na Byzanc v době, kdy u nich ještě existovala beztřídní společnost a přetrvávaly jisté zásady rodového a kmenového společenství, i když touha po moci, soukromém majetku a kořisti výrazně vystupovala do popředí. Slované měli své vůdce a vojevůdce, náčelníky a vladaře, jejichž jména se v písemných pramenech občas objevují, a v případě potřeby se různé kmeny a skupiny spojovali do velkých svazů. Jindy se naopak, opět podle konkrétních zájmů, spojovali s jinými etniky a bojovali i jako žoldnéři za peníze. To ovšem nebylo typické jenom pro Slovany, ale pro všechny národy na tomto stupni rozvoje. I tak dokázali mnoho - zaujali a udrželi obrovskou číst Evropy, i když osudy jednotlivých částí byly proměnlivé.
Pliska
Pliska byla první metropole Prvního bulharského království (v letech 681 - 893). Původně byla navržena jako vojenský tábor. Hlavním městem se stala poté, co chán Krum zvítězil na Nikeforem. Teprve v 9. století dostala rysy města. Její ruiny leží 3 km severně od dnešní vesnice Pliska (dříve Aboba). Leží ve zvlněném terénu mezi horami u Šumenu a Madary. Mocná pevnost tu bránila přístupu k městu, protože jako stepní lidé Protobulhaři raději žili v rovině.
Pliska byla chráněna tři hlavními pevnostmi a pevnými kamennými zdmi až 12 metrů vysokými. Město zaujímalo plochu 23 km2 a bylo obklopeno 21 km dlouhou obrannou linií hradních příkopů a hladomoren. Vnitřní město o velikosti 0,5 km2 obdélníkového tvaru mělo 2,6 m silné a asi 12 m vysoké obranné zdi, válcovité věže na každém rohu a 2 další věže v každé zdi.
Pevnost chána v centru měla mimořádně monumentální architekturu; v ruinách bylo nalezeno 56 obdélníkových pravoúhlých areálů. Tajná chodba spojovala palác s velkou bazilikou, trojlodním chrámem o rozloze 2.920 m2, který byl tehdy na Balkáně největší.
Jméno Pliska bylo zmíněno v mnoha pramenech, z nichž nejvýznamnější je bulharská apokryfní kronika z 11. století n.l. Hovoří o Plisce jako o městě "Plyuska založeném chánem Asparuchem". Byzantští autoři George Cedrin, John Zonara, Anna Komnina píší o městě zvaném "Pliskusa".
Vlevo: Chán Krum
Pliska bývala malou slovanskou osadou, ve které se později usídlil chánův dvůr. Když roku 811 Plisku opouštěl Krum se svým vojskem, zůstala po dobytí byzantským vojskem úplně vydrancována a vypálena. Pak byla ale znovu vybudována.Na propracované správě města se tu podíleli Bulhaři i Slované a tak upevňovali své vztahy. V roce 815 byla mezi Byzancí s Bulharskem uzavřena mírová smlouva. Její text nechal Krumův syn Omurtag vytesat do obelisku, umístěného v Plisce.
Pliska byla také sídlem autonomního patriarchátu a bulharského arcibiskupa. Pliska ale přestala být hlavním městem již za Borise I., který začal bojovat proti návratu pohanství, což podporoval jeho syn Vladimír. V roce 893 se stala za vlády Simeona I. sídelním a hlavním městem nově postavená Preslav. Nové hlavní město mělo zdůrazňovat křesťanství, na rozdíl od pohanské Plisky. V této době došlo k velkým změnám ve vládě, politice, náboženství a správě a změna sídla metropole prostě patřila k nim.
V Plisce založil školu Metodějův žák Naum, původem Slovan z Moesie. S Naumem sem přišel Kliment. Tato škola byla později přenesena do Preslavi.
V Plisce se velmi rozvíjela řemesla, zejména od 9. do 11. století.
Archeologické práce začali v Plisce čeští archeologové-amatéři bratři Hermenegildové a Karel Škorpil s akademikem Uspenským koncem 19. století (Karel Škorpil má nedaleko muzea hrob). Bulharům tedy objevil jejich první hlavní město Čech.
Byly zde objeveny i tři sargofágy (z doby Omurtaga). Vnitřní město mělo Trůnní sál pro oficiální příležitosti a Malý palác pro rodinu chána.
Na místě jsou i starobulharské lázně a vykopávky zásobárny vody.
Pevnost tu byla až do počátku 19. století. Dnes jsou zde jen ruiny a duch dobrodružství a bohaté historie.
Dnes je Pliska centrem vinařství a ovocnářství. Podle legendy tu byla objevena receptura na jedinečný druh pálenky.
Představu o starobylé Plisce, centru křesťanství a místu největší baziliky na tehdejším Balkáně lze získat u replik v muzeu.
Vpravo: Chán Omurtag, pod ním Boris I.
Dole: Mapka z knihy Atlas Bulharů
Bulharsko je rájem archeologů
Bulharsko je zatím pro turisty přitažlivé hlavně pobřežím Černého moře a úchvatnými horami. Starověké památky jezdí obdivovat spíše do sousedního Řecka. Ale nemusí tomu tak být navždy.
Bulharsko je totiž neuvěřitelným rájem všech památkářů a archeologů. Umístění na křižovatce Evropy a Asie mu dalo cesty civilizací Thráků, Řeků, Římanů, Byzantinců, Slovanů i muslimů. Země má kolem 400.000 kulturních míst. Sedm z nich bylo registrováno organizací UNESCO jako památky světového a kulturního dědictví. V Sofii stojí nejstarší evropské kostely ze 4.století - Sv. Jiří a Sv. Sofie. Ze 7.století pocházejí první sídelní města chánů Pliska a Preslav. V době, kdy většina měst byla dřevěných, byla tato města kamenná. Bulharsko se pyšní také 250 ortodoxními monastýry většinou ze 14. - 15. století, 3.000 středověkých pevností a velmi cennými poklady vystavenými v mnoha muzeích. K novým a novým objevům stále dochází. Drtivá většina památek však zůstává opuštěna a noha turisty sem nevkročí. Náklady na jejich rekonstrukci a oživení službami by spolklo nemalé prostředky, které se zatím nedaří získávat v potřebné výši.
První náznaky blýskání na lepší časy se už ale objevují. Rotunda sv.Jiří v Sofii byla nepřístupná plných 70 let a po rozsáhlé rekonstrukci byla před časem opět otevřena pro turisty. Světoví odborníci právě bojují za záchranu unikátního skalního reliéfu tzv.Madarského jezdce, který je považován za jeden ze symbolů prastaré bulharské státnosti. Potěšující je zisk evropského grantu 12 mil.EUR na budování historických a kulturních turistických stezek a otevření zdroje na financování kulturní turistiky ve staré bulharské metropoli Veliko Tarnovo. PHARE také financuje částkou 290.000 EUR kulturně turistický projekt obnovy tzv.Bulharské Tróje. Archeologický komplex Durankulak, známý pod tímto názvem, se nachází na rumunsko-bulharských hranicích. Při stáří více než 7 000 let patří k nejstarším evropským památníkům. Turisté by ho mohli znovu v plném lesku obdivovat už od příštího roku 2005.
V posledních letech s rostoucí výstavbou neustále přibývá nových pozoruhodných objevů. Zdá se, že snad při každém kopání základů a budování silnic je k nalezení nějaký poklad. Jen v minulých měsících byla nalezena unikátní zlatá mince císaře Hadriána u Burgasu při stavbě dálnice. Nedaleko Vidinu byl ukryt poklad dokonce 800 zlatých mincí. Úžasný objev byl učiněn při hloubení základů pro nový osmipodlažní hotel v centru Sofie na Budapěšťské ulici. Nalezen byl starobylý amfiteátr. Že se jedná o gladiátorskou arénu potvrdil o měsíc později nález probodnutého muže, jehož stáří je odhadováno na 7.000 let. Archeologové zde nalezli opět tisíce bronzových a zlatých mincí s vyobrazením Konstantina Velikého. Vloni byla zase v jedné hrobce v jihovýchodním Bulharsku objevena nejstarší vázaná kniha světa. Etruská kniha o 6 stranách z 24karátového zlata je stará 2500 let a nyní je vystavena v Národním muzeu v Sofii.
Ale to ještě stále není vše. Bulharští archeologové nyní přišli s tím, že rozluštili dokonce tajemství hrobu mýtického pěvce Orfea. Pohřben měl být podle červnových objevů týmu profesora Ovčarova v thrácké svatyni nedaleko vesnice Tatul. Jedinečná svatyně je památníkem helénské doby v Bulharsku, tvrdí profesor. Skrývala opět mnoho starověkých pokladů.
Senzací je i nález pohanské hrobky poblíž černomořského výběžku Kaliakra. Archeologové doufají v potvrzení své teze, že hrobku postavili první obyvatelé tohoto území, tzv.Protobulhaři přivedení chánem Asparuchem.
Největší pozornost ovšem přitahuje už pět let snad největší evropské archeologické naleziště současnosti - Starosel nedaleko Plovdivu. V tajemném údolí bylo odkryto už pět chrámů s obrovským bohatstvím a množstvím zlata. Místo před rokem navštívil i generální ředitel UNESCO. Centrální svatyně pochází z 5. století př.n.l. a je nejstarší a nejpůsobivější památkou thrácké kultovní architektury, jaký byl dosud nalezen. Svatyně měla dvě místnosti, jednu pravoúhlou, druhou kruhovou. Je obklopena 240 m dlouhou kamennou zdí. Slavnostní schodiště, které bylo též odkryto, vede na 20 m vysoký pahorek suti nad hrobkou. Galerie dlouhá 15 m vede k působivé fasádě chrámu zdobené reliéfy, z nichž zbytky byly zachovány. V prostoru svatyně byly také nalezeny střepy keramiky z pálené hlíny, mince, hroty šípů a kultovní předměty. Nález učinil tým Borislava Kitova.
Také Černé moře pravidelně vydává své poklady. Moře v hloubkách přesahujících 90 m obsahuje sirovodík, takže v ní nemohou žít dřevokazní živočichové. Je proto možné najít poměrně zachovalé vraky lodí. Tak například v září 2002 bulharští rybáři objevili u Sozopolu v hloubce 120 m výborně zachovalou, 4,5 m dlouhou loď ze dřeva jilmu. Mohla by být stará až 7000 let, takže by se jednalo o jednu z nejstarších lodí světa. V témže roce americko-bulharská expedice objevila desítky amfor v lodním vraku velké, zřejmě zásobovací lodě, která převážela trvanlivé potraviny z Krymu přes dnešní Bulharsko do Řecka. Výzkumná expedice "Noe - Černé moře" v čele s oceánografem prof. Robertem Ballardem, objevitelem vraku Titaniku, tu pátrala po ztracené civilizaci mezi prostorem helénským a územím Předního Východu. Přelitím slaných vod Marmarského moře do sladkovodního jezera, dnešního Černého moře, před 7500 lety došlo k potopě, která mohla být předlohou biblické katastrofy.
I letos poodhalilo Černé moře jedno tajemství. Poblíž mysu Kaliakra expedice Ilji Krsteva objevila neznámou loď, jejíž korpus měří 63 m a je 78 m hluboký. Její stáří bude zřejmě kolem sta let. Mohlo by jít o vrak lodi Princ, přepravující ohromná množství zlata během Krymské války.
Jak je patrné, být archeologem v Bulharsku
článek vyšel v časopise UNIBA Univerzity Komenského v Bratislavě
Žádné komentáře:
Okomentovat