Náboženství versus ateismus
I v našem stále
světštějším věku hraje náboženství ústřední roli v životech milionů lidí.
Přes sedmdesát procent světové populace se s některým náboženstvím
ztotožňuje. Náboženství se podílí na nejvýznamnějších událostech
v historii lidstva. Nabízí odpovědi a zároveň nás nutí pokládat otázky.
Jsou otázky, na které ani
moderní věda odpověď nemá a člověk potřebuje určitý rámec, ve kterém by si
vytvořil představu o světe, životě, sobě samém. A i když se mnoho lidí
v naší sekulární společnosti k žádnému náboženskému směru nehlásí,
přesto se od většiny dozvíte, že v „něco“ věří. Ve vyšší princip, ve smysl
života, v posmrtný život. Tento alibismus je logický. Málokdo z ateistů
je schopný žít s myšlenkou, že jsme jen shluk buněk, pocházející
z ničeho, směřující nikam, slepý produkt času, náhoda přírodních sil. Že v celém nekonečném vesmíru jsme jen
plivanec na stěně.
Nikdo z nás
by dnes nebyl tím, kým je, kdyby před dvěma tisíci lety hrstka židů
neuvěřila, že našla velkého učitele, viděla ho zemřít na kříži, spočinout
v hrobě a vstát z mrtvých.
J.M. Roberts
(The Triumph of the West)
Celá západní civilizace je
postavena na křesťanství. A i když dávno již křesťanství není morálním základem
ve společnosti, je kořenem našich nejcennějších hodnot. Vždyť i bez náboženské
výuky se řídíme desaterem, které se stalo z části jak morálním tak i
právním kodexem v mnoha zemích. I když nejste věřící, přesto víte, že
zabít někoho není správné, ne proto, že je to nezákonné, ale něco uvnitř Vás,
Vám to nedovolí. To je ta hodnota, o které mluvím. Naše myšlení a jednání, ať
jsme vyrůstali v sekulárním prostředí či náboženském, je formováno
křesťanstvím. Cítíme, že krást, lhát a podvádět je špatné, i když bychom-podle
teorie, kdy jediným naším cílem je předávání genů- měli jednat co nejsobečtěji.
Neustále mě napadá otázka,
pokud je skutečně naším jediným smyslem života boj o přežití, jak popisuje
Charles Darwin, proč nám příroda nadělila svědomí, touhu, schopnost milovat?
Pokud jde skutečně jen o zachování genů, jsou nám přeci tyto vlastnosti veskrze
neužitečné.
Svědomí máme, někdo se podle
něj řídí více, někdo méně. Jsme schopni rozlišovat mezi dobrým a špatným. Co je
dobré a zlé nám vštípila maminka, mamince zase její maminka a babičce její
maminka a tak pořád dál a dál. Křesťanství - i když má svou temnou minulost- je
především nádherná myšlenka, v době kdy se objevila skutečně revoluční.
V době, kdy lidé uctívali kruté a rozmařilé bohy, na jejichž oltáře prolévali
nevinnou krev, bažili se pohledem na gladiátorské zápasy, obcovali
s kdekým a s kdečím, lidé neznali pojem „hřích“ a slabým nedopřáli
žít. V této době se objevil člověk, který hlásal do té doby nevídanou věc,
že lidé jsou si rovni a každý lidský život je stejně cenný. Původní křesťanství
bylo náboženstvím lásky, milosrdenství, odpuštění, ale především pomoci druhým.
Vždyť lazarety, chudobince, útulky, to vše vzniklo zásluhou a pod záštitou
církve.
Jak to s Kristem
dopadlo, víme všichni. Ale hrstka lidí přijala jeho učení, i když se tím pádem
vzdali celkem pohodlných a zábavných hříchů a zavázali se žít podle daných
pravidel. A i když tito lidé byli kvůli své víře smeteni z povrchu
zemského, objevili se další a další, kteří uvěřili, i když za to mohli čekat
jen smrt. A stejně jak saň, které useknete jednu hlavu a narostou jí tři, rozšířila
se myšlenka křesťanství téměř po celém světě a zformovala společnost, ze které
jsem vyšla já, stejně jako Vy.
Ježíš Kristus prokazatelně
žil, stejně jako Pilát Pontský. Je asi 50 svědků, kteří Ježíše viděli živého po
jeho ukřižování. Ať už tomu věříte nebo ne, nemůžete popřít, že původní
myšlenka křesťanství, stejně jako ostatních náboženství (než je zneužita jako
nástroj moci a teroru) je ušlechtilá a nutí člověka být lepším. A pokud bychom
prostě jen žili podle jejich zásad, byl by svět nádherné místo.
Hrdý ateismus
Být dnes věřícím, je téměř
ostudou, neboť budete zcela určitě dřív nebo později „intelektuály“ označeni za
zpátečníky, slabé a nepříliš vzdělané jedince.
Nedávno mě jeden můj známy
ohromil výrokem, kdy se podivoval nad tím, jak jeho lékařka může být věřící,
když přece ví „jak to v tom těle chodí“. Díky tomu jsem získala dojem, že
my věřící asi pravděpodobně žijeme s myšlenkou, že uvnitř těla rostou
narcisy, nebo že vousatý pán z obláčku nás tahá jako loutky za provázky.
Pro moderní ateisty je
typická bojovnost a morální sebevědomí. Ateisté se považují za morálně vyšší
než hloupí věřící, neboť jejich světonázor neobsahuje mysticismus a
nadpřirozeno. Jsou osvícení a silní a nepotřebují k životu berličku
v podobě všemohoucího Boha. Militantní ateisté, neboli „brights“ (jasné
hlavy) jak se sami nazývají, se nespokojí pouze s ignorací Boha. Vedou
cílený boj proti všemu náboženskému a zesměšňují, co bylo svaté pro naše předky
a stále je pro miliony lidí. Ovšem nežli „jasná hlava“, je to spíše arogance.
Jednoduše řečeno, říkat o Bohu, že není, je úplně stejné jako říkat, že je.
Jsou věci, které nedokážeme vysvětlil a otázky na které neznáme odpovědi a ani je
v tomto životě nenalezneme. Karty jsou rozdány tak jak jsou a Vy buď
uvěříte, že vše je stvořeno pro nějaký vyšší smysl, nebo budete žít podle
myšlenky, že člověk není nic víc, než pohybující se hmota. Duše? Výplod
fantazie. Posmrtný život? Mýtus. Smysl života? Iluze.
Ateisté využívají několik
zásadních témat k proklamování svého přesvědčení. Patří mezi ně zločiny
náboženství, teorie evoluce a lidské utrpení.
Bůh je diktátor
Zločiny a krutosti, které se
v minulosti děly ve jménu náboženství jsou především křížové výpravy,
inkvizice, náboženské války a procesy s čarodějnicemi. Ale i dnes se
musíme potýkat s obžalobou náboženství, především v poslední době,
kdy sílí radikální islamisté a teroristé, se nevěřící odvolávají na Bin Ládina
a s ním spolčené a argumentují, že náboženství jako takové je motivem
k násilí a útlaku. Pro ateisty je řešením oslabit moc náboženství ve světě
a vyhnat jej z veřejného fóra, aby už nemohlo ovlivňovat věci veřejné.
Podle filozofa Richarda Rorty
je jediným možným základem „pluralitní demokratické společnosti“ programový
ateismus.
Nepopírám, že náboženství
může vést k pocitu morální nadřazenosti a ten zase k perzekucím a
násilí. V minulosti tomu tak skutečně bylo. V islámském světě je
násilí ve jménu víry dodnes vážným problémem.
Nemám v plánu obhajovat
historické události, kdy bylo náboženství důvodem k utrpení a neštěstí
nevinných lidí. Ani je obhájit nelze, byť můj subjektivní názor je, že díky
srdceryvným filmům jsou některé z nich přeci jen zveličené. Chci poukázat
na to, kolik válek a vraždění má na svědomí ateismus, respektive ateistické
státy a skupiny. Nejmocnější ateistické režimy – komunistické Rusko,
komunistická Čína a nacistické Německo- v minulém století vyhladily
astronomické množství lidí. Jen pro připomenutí, Stalin způsobil smrt asi
dvaceti miliónu lidí, Mao Ce-tungovu režimu přisuzují historici závratných
sedmdesát miliónu mrtvých. A samozřejmě Hitler s deseti miliony
zavražděnými. Dále ještě můžeme vyjmenovat další sovětské diktátory jako Lenin,
Chruščov, Brežněv. Dále pak Pol Pot a Rudí Khmérové, Enver Hodža, Nicolae
Ceausescu, Fidel Castro, Kim Čong-il. Lze tedy říci, že ateistické režimy za
jedno jediné století vyvraždily mnoho přes sto miliónu lidí.
Podle výpočtů odborníků mají
křížové výpravy, inkvizice a čarodějnické procesy na svědomí v součtu asi
200 000 mrtvých. Zohledníme-li nárůst obyvatelstva, odpovídá to dnešnímu
jednomu milionu mrtvých. Křesťanští vládci pozabíjeli za pět set let pouhé
procento počtu, který Hitler, Stalin a Mao stihli povraždit za pár desítek let.
Tím nechci rozhodně snižovat
vinnu církve na konfliktech, které rozdmýchávala. Ale nezpochybnitelným faktem
je, že nejhorší masové vraždy v dějinách nejsou dílem náboženství, nýbrž
ateismu.
Nemá ale žádný smysl
dohadovat se, kdo za co může a poukazovat kdo má na rukách více krve. Všechny
konflikty, bezpráví a násilnosti, které se dějí ať už se dějí pod jakoukoli
záminkou, nemá na svědomí Bůh, ale člověk. Bůh sice podle bible stvořil
člověka, ale také mu dal svobodnou vůli. Myšlenky náboženství se bohužel staly
nástrojem moci a následného teroru. Nelze vinit boha, že jeho jméno bylo
zneužito, že ve středověku církev bylo zdrojem bohatství, zatímco obyčejní
věřící, žili v bídě. Že duchovní, kteří platili za boží posly za zemi se
dopouštěli těch největších ohavností. Proč bůh nezasáhl? To je jedno
z úskalích víry, kterými se chci zabývat později. Můžeme pouze doufat, že
dotyčné Boží spravedlnost zastihla po smrti.
„Selský rozum je
metafyzika primitivů.“
Bertrand Russell
Křesťanství vždy kladlo důraz
na rozum. Podíváme-li se nezaujatě na dějiny vědy, zjistíme, že moderní věda je
dílem středověkých křesťanů a že největších vědeckých průlomů dosáhli převážně
křesťané.
Ze tří monoteistických
náboženstvích,judaismu, křesťanství a islámu, bylo jediné od počátku založeno
na rozumu. Křesťanství. Judaismus a Islám jsou především náboženství
zákona-božský zákonodárce vydává nařízení, která jsou závazná pro přírodu i
lidi. Židé i muslimové mohou vést debaty ale ty se omezují jen na co nejpřesnější
výklad a aplikaci psaného zákona. Křesťanství oproti tomu není náboženstvím
zákona, nýbrž víry. Křesťanství bylo vždy posedlé učením, chápaným jako
soustava správných názorů o vztahu člověka k bohu. Úkolem křesťanského
teologa je rozumově pochopit cesty boží. V hinduismu a buddhismu teologové
nejsou, protože lidem nepřísluší zkoumat boží záměry.
Například církevní otec
Augustin se zabýval hlubokým problémem: Existoval vesmír vždycky a jestli že
ne, musel tedy být nějaký počátek. Jenže co bylo před ním? Jestliže vesmír
stvořil Bůh, co dělal Bůh před tím, než stvořil vesmír? A byl to Augustin, kdo
přišel s průlomovou odpovědí: Bůh spolu s vesmírem stvořil i čas.
Tedy před vesmírem žádný čas nebyl. Bůh stojí mimo čas, čímž máme na mysli, že
Bůh je „věčný.“
Tomáš Akvinský zase říká, že
každý následek musí mít svou příčinu a že nic na světě není příčinou své
vlastní existence. Tedy, že na každé A na které narazíme je způsobeno nějakým
jiným B. Jenže i B muselo něco způsobit, tedy C. Pokud by tento řetězec pokračoval
do nekonečna, nic by nemohlo existovat. Proto musí být nějaká prvotní příčina u
které řetězec započal.
Těmito dvěma příklady jsem
chtěla poukázat na to, jak středověcí křesťané uvažovali o Bohu a tím pádem i o
světě ve kterém žijeme. Jsou to stejné otázky, kterými se zabývá moderní věda.
Křesťanství totiž vědu
v žádném případě nevylučuje.
Zde je neúplný seznam
věřících vědců: Koperník, Kepler, Galileo, Brahe, Descartes, Boyle, Newton,
Leibniz, Gassendi, Pascal, Mersenne, Cuvier, Harvey, Dalton, Faraday, Herschel,
Joule, Lyell, Priestley, Kelvin, Ohm, Ampére, Steno, Pasteur, Maxwell, Planck,
Mendel.
Hodně z těchto vědců
byli duchovní. Co by si moderní věda bez těchto mužů počala?
Argumenty ateistů jsou
vystavěny především na vědeckých objevech a fyzikálních zákonech. Přesto
nejnovější objevy vědců nepřímo směřují k tomu, že náš vesmír měl počátek.
Tedy, že byl v určitém okamžiku stvořen. A pokud věříme, že vše má svou
příčinu, můžeme říct, že byl něčím, nebo někým stvořen.
„Čím déle zkoumám vesmír a studuji detaily jeho
stavby, tím více nacházím důkazů, že vesmír nějak věděl, že přijdeme.“
Freeman Dyson, fyzik
Ukazuje se, že obrovské
rozměry a velké stáří vesmíru nejsou jen
náhody. Jsou to nezbytné podmínky pro existenci života na Zemi. Jinak řečeno
vesmír musí být právě tak velký a právě tak starý, jak je, aby mohl obsahovat
živé bytosti. Jak by celý vesmír se svými zákony byl stvořen za účelem stvořit
nás. Fyzikové říkají tomuto poznatku antropický princip. Narazili na něj, když
si položili otázku: Proč ve vesmíru platí právě ty zákony, které v něm
platí? Co by se stalo kdyby gravitační síla byla větší nebo menší? Kdyby byl
vesmír mnohem starší a větší nebo obráceně? Proč jsou pravidla, kterými se náš
vesmír řídí taková? Odpovědí je, že gravitační síla musí být přesně tak velká
jak je. Velký třesk musel nastat přesně tehdy kdy nastal. Kdyby základní
hodnoty byly jen trochu odlišné, náš vesmír by neexistoval. Náš vesmír je
vlastně „vyladěný“ tak, aby v něm mohli žít lidé.
Sám Stephen Hawking ve své
knize „Stručná historie času“ říká: Proč vesmír započal zrovna takto, to je
těžké vysvětlit jinak, než Bohem, který chtěl vytvořit právě takové bytosti
jako nás.
Moderní vědci zjistili, že
vesmír vznikl prvotní explozí energie a světla čímž senzačně potvrdili knihu
Genesis. Podle ní, Bůh stvořil první den světlo. A až čtvrtého dne oddělil den od
noci. V bibli tedy stvoření světla předchází stvoření Slunce. Podle
vědeckých objevů poslední doby byl skutečně vesmír stvořen před patnácti
miliardami let explozí světla. Pokud si uvědomíme, že Starý zákon napsali před
více než 2500 lety lidé, kteří prohlašovali, že jim Bůh řekl, co učinil je
překvapující, že biblický popis vesmíru, je v podstatě správný.
S. Hawking si uvědomuje, že
důkazy o stvoření vesmíru spolu s antropickým předpokladem ukazují přímo
na stvořitele. Ale přesto se snaží stále najít jiné vysvětlení.
Založil matematickou koncepci
„imaginárního času“. V tomto čase neexistuje minulost, přítomnost a
budoucnost. Čas je tedy pouze jedním z rozměrů prostoru. Představuje si,
že vesmíry vznikají a zanikají jako vesmírné zárodky, které vypadávají
z červích děr v jiných vesmírech. Všechno toto se samozřejmě odehrává
v imaginární čase a když se Hawking zbavil časové dimenze, zbavil se tím
pádem i počátku. A tedy i stvořitele.
I když v teorie o
imaginárním čase uvěříme, stále jen vesmír popisují, opět ale
nevysvětlují, proč tu vesmír vůbec je.
Mnozí vědci nazývají Boha
ironicky „Bohem mezer“. Tedy že, pokud něco nedokáže vysvětlit věda, pak je to
dílo Boží. Ale tím pádem můžeme použít i výraz „ ateismus mezer“, podle něho
musíme věřit, že existuje přirozené vysvětlení, i když žádné neznáme.
„Evoluce je nejmocnějším nástrojem ateismu.“
William Provine, biolog
Charles Darwin v závěru
své průlomové knihy „O vzniku druhů přírodním výběrem“ píše: „Nevidím žádný
vážný důvod proč by názory podané v tomto díle měly otřást zbožným cítěním
kohokoliv.“ Dále pak Darwin připomíná, že největší objev všech dob, totiž zákon
zemské přitažlivosti byl také kdysi napadán jako rozvracející přirozené a tedy
i zjevené náboženství. Darwin ale věří, že ON stvořil několik původních forem,
schopných vlastního vývoje v jiné a užitečnější formy, neboť potřeboval
nový akt stvoření, aby doplnil mezery způsobené činností svých vlastních
zákonů.
I přes to, jsou darwinisté
největší opozicí věřících. Z darwinismu se stala ideologie. Náboženství
ale přece evoluční teorii vůbec neodporuje. V knize Genesis se můžeme
dočíst: i vytvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl mu
v chřípi dech života. Bible sice říká, že vesmír byl stvořen
z ničeho, ale neříká, že taktéž byl stvořen i člověk. Naopak, říká, že
člověk byl vyroben či utvořen z již existující přírodní substance. „Prach
jsi a v prach se obrátíš.“
Bible tedy teorii evoluce
nevylučuje, naopak ji lze pokládat za plán Stvořitele. K této myšlence mě
vede především to, že evoluce neumí vysvětlit počátek života. A Darwin se o to
ani nepokouší. Předpokládá první živý organismus, který se vyvíjí v další
a další. Jak ale vzniknul ten první organismus? Atmosféru mladé Země tvořil
především oxid uhličitý a amoniak. A život je víc než tvorba aminokyselin,
problémem je především z aminokyselin, jednoduchých sloučenin, vytvořit
bílkoviny a další nezbytné složky
života. Jak tedy z neživých látek vznikl život? Biolog Franklin Harold přiznává,
že původ života je jednou z nerozřešených záhad vědy.
Věda, i když se s ní
ateisté tak rádi ohánějí, není protipólem náboženství. Víra v boha není
slepá a neodmítá fyzikální zákony. Ale to, že tyto zákony platí v našem
vesmíru neznamená, že v jiném neplatí zákony zase jiné. Stejně jako spousta
lidí odmítá věřit čemukoli nadpřirozenému, neboť spoléhají na svůj rozum, tedy
„na co si mohou sáhnout“. To je myšlenka sice přirozená, přesto dost úzkoprsá a
arogantní. Protože jak víme, že skutečnost, kterou my vnímáme je skutečně ta
skutečná? Máme k dispozici pět smyslů. Proč by nemohlo být něco, nějaká
jiná realita, kterou nemůžeme smysly, které máme k dispozici vnímat?
Přední ateista Richard
Dawkins byl jednou dotázan: „Co když po smrtí zjistíte, že Bůh skutečně je, co
mu řeknete?“ A Dawkins odvětil: „Pane, nedal jsi mi dostatek důkazů“. To je
úsměvné, protože pokud by o Boží existenci byli nezvratné důkazy, těžko by se
dalo hovořit o víře, ale o faktu. A neumím si představit, jaký by svět byl,
kdyby to tak skutečně bylo.
„Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“.
Ježíš Kristus
Úskalí víry
V katechismu katolické církve se praví, že největší
dar od Boha je víra. Schopnost bezvýhradně věřit, i když nám to okolnosti
stěžují. Pokud jsem se v předchozí části pokoušela obhájit svou víru, teď
naopak chci přiznat, co mě od Boha vzdaluje a nutí mě pochybovat.
Ve světe je řekněme 11
výrazných náboženství. Hinduismus, Judaismus, Buddhismus, Křesťanství, Islám, Sikhismus, Konfucianismus, Taoismus,
Zoroastrismus, Šintoismus, Baha´ismus. A jenom křesťanství je rozděleno do více
než dvaceti tisíc různých sekt či církví.
Pokud věřím, že není tolik
bohů, kolik je náboženstvích, tedy, že Stvořitel je jen jeden, musím logicky
uvažovat o tom, proč si myslím, že zrovna ten můj křesťanský Bůh je ten pravý?
Říká se, že Bůh je jen jeden, ale vede k němu několik cest. Ale vždyť
jednotlivá náboženství jsou v mnoha ohledech tolik rozdílná. A pokud je
náboženství jakýsi návod, jak se dostat k Bohu, co když na to jdu vlastně
úplně špatně a měla bych konvertovat třeba k hinduismu?
A jen když se podívám na
křesťanství. Nelíbí se mi křest dětí, tak se dám k baptistům. Myslím, že
duchovní by neměli držet celibát, tak se dám k protestantům. A tak dále.
Ale takhle to přece nemůže fungovat. Přeci musí být nějaká univerzální pravda,
jedna a neměnná a nemohu si vybrat Boha,
nebo cestu k němu, kterou já pokládám za správnou. Tedy respektive mohu,
ale nezdá se mi to správné. Jenže otázkou je, která cesta je ta správná?
Katolická církev, která je pro mě nositelem tradičních hodnot, má také určité názory,
s kterými se nemohu ztotožnit. Měla bych snad proto hledat jinou církev,
která by mi více „sedla“? Ale co když je můj názor špatný ? Víra je neustálý
boj mezi tím co chceme a co bychom měli. Ale co když je naše představa o tom,
co bychom měli dělat nesprávná?
„Když Ježíš dokázal uzdravit slepce, proč neléčil
slepotu?“
Christopher Hitchens (Bůh není velký)
Zlo, utrpení a bezpráví
představuje pro křesťany vážný intelektuální a morální problém. Narozdíl od
hinduistů a buddhistů, kteří věří, že utrpení je v tomto životě následkem činů
v předchozím životě. Domnívají se, že utrpení se rodí ze sebestředných tužeb a
dá se překonat rozpuštěním vlastního já, které tyto tužby chová.
Ale pro nás, kteří věříme, že
Bůh je všemohoucí a především milující je zlo dost nepochopitelné. Protože
pokud je Bůh stvořitelem našeho světa a všeho v něm, musel tedy nutně stvořit i
zlo. A pokud akceptujeme, že Bůh dal člověku svobodnou vůli a tedy válečné
konflikty a násilnosti mezi lidmi existují jen naší vinnou, stále zde zůstávají
věci mimo naší vůli. Mám tím na mysli nemoci, přírodní katastrofy a další
utrpení, které nemáme možnost ovlivnit.
Co když se ateisté ve svém
cynismu nemýlí a Bůh je skutečně krutý panovník, pozoruje nás v akváriu jako
pozorujeme my rybičky a hraje s námi krutou hru na osud? Je to rouhání, ale
když se podíváte například na osudy žen v Kongu, musí Vás nutně napadnout, proč
Bůh nechá trpět ty, kteří ho milují a největším zoufalství volají jeho jméno?
Otázky které zůstanou navždy bez odpovědi,
zbývá jen doufat, že Bůh má pro svá rozhodnutí vysvětlení a že každá radost a
každá bolest má svůj smysl.
„Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.“
Wiliam Shakespeare (Bouře)
Otázek které náboženství
vyvolává je nespočet. Těžko si někdo dokážu jen zdánlivě představit, co se pod
pojmem „Bůh“ vlastně skrývá, jak vypadá věčnost, co Bůh právě teď dělá, kde
přebývají miliardy duší.
Stejně nepředstavitelná je
myšlenka nebe a pekla. Co budeme dělat v nebi celou věčnost? Jakou budeme mít
podobu? A především, jaká jsou kritéria pro vstup do nebe a do pekla? Víme, že
svět není černobílý a lidé nejsou buď jen dobří nebo jen špatní. A co když se
zachová člověk špatně, přesto, že jednal
v dobrém úmyslu? Nebo jak to bude s dobrým člověkem, který žije řádným
životem, ale něvěří? Pokud ho Bůh do svého království nepřijme, je to tedy Bůh
krutý a ješitný.
Závěrem bych ráda podotkla,
že se zde nesnažím o obžalobu ateismu a propagaci náboženství, ale, ať se nám
to líbí nebo ne, zformovalo a formuje celý náš svět. Náboženství bylo inspirací
pro značnou část největšího světového umění, hudby a literatury. Bylo vždy centrem
vzdělanosti a naučilo lidi milovat a odpouštět, hledat a ptát se. Ale především
poskytlo útěchů mnoha ztrápeným duším. A ať už člověk věří v cokoli, nebo
nevěří vůbec v nic, nesmí odsuzovat a ignorovat náboženství. Neboť jak v
úvodním citátu říká J.M. Roberts, nikdo z nás by nebyl takový jaký je, kdyby
náboženství nevzniklo.
Lucie Rychterová
