WIKILEAKS a nespravedlnost

O čem je vlastně řeč, když se řekne WikiLeaks, dnes tak opírané téma? WikiLeaks je nezisková organizace, která má za cíl přinést důležité novinky a informace veřejnosti. Nabízí inovativní a anonymní cestu pro nezávislé zdroje z celého světa, která přináší informace žurnalistům. Zajišťujíc naprostou anonymitu svých zdrojů uveřejňuje etnický, poltický a historický materiál a tím poskytuje universální způsob zveřejnění odstraněných a cenzurovaných nespravedlností, říká o organizaci její webová stránka.

Tato mezinárodní organizace právně i technicky umožňuje bezpečné získávání dat, píše se na stránkách wikipedia.cz.

Je to v podstatě anonymní internetová stránka, spadající pod internetovou knihovnu Wikipedia. Umožňuje publikaci tajných, delikátních a někdy dokonce chráněných dokumentů z oblasti vlády, korporací a církve, a to ve vší ochraně anonymity svých přispěvovatelů.

A kde se vlastně vzala? Myšlenka wikileaks se v podstatě zrodila v roce 2006 na jedné internetové diskuzi o mezinárodních problémech, kde mnoho lidí připisovalo zlo dnešního světa korupci. Zakladatelé wikileaks se tak rozhodli využít vyspělé informační technologie, aby založili neziskovou mezinárodní organizaci, která bude právně i technicky moci sbírat citlivá data z míst, která by obyčejným lidem nikdy nebyla přístupná.

            Také se říká, že na počátku stála touha po informacích o údajném chystaném útoku Spojených států na Írán.

            K její krátké historii patří datum 24.prosince 2009, kdy dočasně pozastavila své fungování kvůli nedostatku financí. Znovu se rozjela 3.února 2010 a od 19.května 2010 je stránka opět v provozu. 

Nikdo dodnes pořádně neví, kdo organizaci založil. Mediálně známé je ale jméno Juliana Assange, který je spolukazkladatelem, mluvčím a šéfredaktorem webových stránek. Po všech aférách, které ho dnes provázejí, je dnes osoba spjata s tímto jménem zpochybňována.

Švédský chráněnec

Jak může takováto organizace v dnešních supertajném světě přežít? Servery WikiLeaks jsou umístěny ve Švédsku, jelikož tato země jim umožňuje právní ochranu – mají tam zákon, který zakazuje správním orgánům vyšetřovat jakýkoli typ novin. Ve Švédsku jim navíc přišla na pomoc i Švédská pirátská strana (bezplatně spravuje jejich servery)  PRQ- organizace poskytující „vysoce bezpečné hostingové služby bez zbytečných otázek“, původně založena členem The Pirate Bay. Tato organizace ukládá jen minimum informací o klinetech a tím zajišťuje onu anonymitu. Své servery má wikileaks po celém světě, ten centrální je ale ve Švédsku.

Kuriozitou je, že údajně několik serverů leží až 30 m pod zemí v protiatomových krytech ze Studené války.

Stránka funguje stejně jako wikipedia - uživatelé, přezdívaní „leadeři“, anonymně přispívají na stránky, ostatní přispěvovatelé mohou volně doplňovat. Na rozdíl od wikipedie zde však funguje systém anonymních posuzovatelů -  WikiLeaks funguje jako oficiální zdroj, veškeré údaje, které uveřejní, jsou řádně prověřeny.

WikiLeaks spolupracuje s MediaWiki -svobodný software, na kterém běží wikipedia a jiné projekty Wikimedia, je také označován jako motor wikipedie - , Freenet, PGP - Pretty Good Privacy: počítačový program, umožňující šifrování a podepisování, funguje na základě asymetrické kryptografie - a Torem.

V organizaci neexistuje žádná vnitřní hierarchie – pro wikileaks pracuje na stálo 5 dobrovolníků, kteří jsou od wikileaks regulérně placeni a dále bez zisku spolupracuje přes 800 lidí. Roční náklady na provoz stoupají ke 200 tisícům €, které jdou převážně na provoz serverů. Jediným zdrojem financí jsou dary a sponzoring mediálními organizacemi jako např. AP, The Los Angeles Times, National Newspapers Publisher Association

Šíření pravdy či hrozba demokracii?

Je jasné, že tyto stránky nepřijdou každému k chuti.  Pentagon stránky označil jako hrozbu americké národní bezpečnosti.

Snaha stránky znepřístupnit se už objevila v mnoha zemích světa, např. v Thajsku či Číně, a tak stránky fungují pod nespočtem alternativních webových stránek, jejichž názvy se dají snadno zjistit ve vyhledavači pod názvem „wikileaks cover names“.

Kroků k zastavení organizace bylo několik:

- PayPal zrušila dispozici posílat přes sebe příspěvky (PayPal: internetové platby identifikovány e.mailovými adresami)

 - stránka Amazon vyhodila WikiLeaks z cloud computing (poskytování služeb/programů s tím, že se k nim dá přistupovat z internetu – lidé neplatí za vlastní software, ale jen na jeho použití)

 - švédská banka PostFinance zrušila účet pro dary

 - Dynadot smazala DNS záznamy( registrační autorita domény)

 Wikileaks tedy byl nucen změnit doménu a vybral si švýcarskou wikileaks.ch a bylo vytvořeno více než 1000 mirrorů (tzn. stránek, kde jsou různé články kopírovány apod.)

Proti stránkám zasahuje i americký prezident Obama. Ten zakázal zaměstnancům americké federální státní správy číst WikiLeaks, zákaz potvrdila i knihovna amerického kongresu, ministerstvo školství, obchodu apod. Američtí studenti nesmí zveřejňovat info na soc.sítích nebi je jinak šířit, v budoucn by je

nevzali do zaměstnání po background check (prověření minulosti)

Naopak studenti diplomacie v indickém Foreign Service Institute jsou vyzývání aby příspěvky četli- ze studijních účelů. 

Mnoho lidí WikiLeaks přestává věřit, jelikož se jim tato válka za pravdu zdá mít opačný účel. Týdeník Respekt říká: „Julian Assange se řídí ideou, že zveřejněné je dobré bez ohledu na kontext“. Jedním z faux-pas bylo například zveřejnění dokumentů z konference o změně klimatu v Kodani, kdy měl Assange pocit, že se jedná o dopisy se zmínkami o zfalšovaných datech, přitom se jednalo jen o záznam ironických nadsázek.

Právníci Juliana Assangeho jsou pod dohledem tajných služeb

31. číslo letošního týdeníku Respekt věnovalo WikiLeaks prostor pro hlavní téma. Novináři uspořádali speciální anketu, týkající se této problematiky. Miroslav Krejčík, bývalý šéf Vojenského zpravodajství, se k tomu staví záporně: „pro každý ztrát představuje zveřejnění jeho tajných informací vždy ztrátu, zpravidla značnou….Druhou stranou mince však představuje otázka, zda stát cíleně „neutajuje“ informace, které nemají být před veřejností utajeny“. Alexandr Vondra, ministr obrany, říká, že zveřejnění takto citlivých údajů na internetu je „jistě novinářsky zajímavé, ale zároveň velice nebezpečné a rizikové“.

Sám Respekt říká, že „Assange je hacker, anarchista, který v rozhovorech říká, že chce zastavit (skeptici říkají zničit) systém, který války, jako ta afghánská, plodí. V ruce má něco jako mediální zbraň hromadného ničení, s níž se teprve učí zacházet“

WikiLeaks se tváří jako globální, je ale jasné, že zveřejňuje, kvůli jazykové bariéře, více úniků z Ameriky než z Ruska nebo Číny. Julian Assange říká, že provozuje WikiLeaks s přesvědčením, aby posílil západní demokracii.

„Aféra WikiLeaks“

Aféra WikiLeaks přinesla největší únik tajných informací v dějinách a týká se války v Afghánistánu. Že by odhalená válka? Organizace WikiLeaks spolu s deníkem The New York Times, The Guardian a týdeníkem Der Spiegel uvolnila více než 90 000 záznamů příslušníků americké armády z války v Afghánistánu. Záznamy byly až dosud udržovány v režimu „tajné“ a jejich zveřejnění je zřejmě největším únikem tajných informací v historii USA. Během týdne však vyšlo najevo, že uvolněné údaje nijak zásadně neodporují způsobu, jakým válku dosud popisovala americká vláda a média.

Zdroje:

http://en.wikipedia.org/wiki/WikiLeaks

http://www.abclinuxu.cz/clanky/wikileaks-postrach-vlad-i-korporaci

http://www.telegraph.co.uk/news/worldnews/asia/afghanistan/7917955/Wikileaks-Afghanistan-Taliban-hunting-down-informants.html

Náboženství versus ateismus

I v našem stále světštějším věku hraje náboženství ústřední roli v životech milionů lidí. Přes sedmdesát procent světové populace se s některým náboženstvím ztotožňuje. Náboženství se podílí na nejvýznamnějších událostech v historii lidstva. Nabízí odpovědi a zároveň nás nutí pokládat otázky.

Jsou otázky, na které ani moderní věda odpověď nemá a člověk potřebuje určitý rámec, ve kterém by si vytvořil představu o světe, životě, sobě samém. A i když se mnoho lidí v naší sekulární společnosti k žádnému náboženskému směru nehlásí, přesto se od většiny dozvíte, že v „něco“ věří. Ve vyšší princip, ve smysl života, v posmrtný život. Tento alibismus je logický. Málokdo z ateistů je schopný žít s myšlenkou, že jsme jen shluk buněk, pocházející z ničeho, směřující nikam, slepý produkt času, náhoda přírodních sil.  Že v celém nekonečném vesmíru jsme jen plivanec na stěně.

                                          

Nikdo z nás  by dnes nebyl tím, kým je, kdyby před dvěma tisíci lety hrstka židů neuvěřila, že našla velkého učitele, viděla ho zemřít na kříži, spočinout v hrobě a vstát z mrtvých.

 J.M. Roberts (The Triumph of the West)

Celá západní civilizace je postavena na křesťanství. A i když dávno již křesťanství není morálním základem ve společnosti, je kořenem našich nejcennějších hodnot. Vždyť i bez náboženské výuky se řídíme desaterem, které se stalo z části jak morálním tak i právním kodexem v mnoha zemích. I když nejste věřící, přesto víte, že zabít někoho není správné, ne proto, že je to nezákonné, ale něco uvnitř Vás, Vám to nedovolí. To je ta hodnota, o které mluvím. Naše myšlení a jednání, ať jsme vyrůstali v sekulárním prostředí či náboženském, je formováno křesťanstvím. Cítíme, že krást, lhát a podvádět je špatné, i když bychom-podle teorie, kdy jediným naším cílem je předávání genů- měli jednat co nejsobečtěji.

Neustále mě napadá otázka, pokud je skutečně naším jediným smyslem života boj o přežití, jak popisuje Charles Darwin, proč nám příroda nadělila svědomí, touhu, schopnost milovat? Pokud jde skutečně jen o zachování genů, jsou nám přeci tyto vlastnosti veskrze neužitečné.

Svědomí máme, někdo se podle něj řídí více, někdo méně. Jsme schopni rozlišovat mezi dobrým a špatným. Co je dobré a zlé nám vštípila maminka, mamince zase její maminka a babičce její maminka a tak pořád dál a dál. Křesťanství - i když má svou temnou minulost- je především nádherná myšlenka, v době kdy se objevila skutečně revoluční. V době, kdy lidé uctívali kruté a rozmařilé bohy, na jejichž oltáře prolévali nevinnou krev, bažili se pohledem na gladiátorské zápasy, obcovali s kdekým a s kdečím, lidé neznali pojem „hřích“ a slabým nedopřáli žít. V této době se objevil člověk, který hlásal do té doby nevídanou věc, že lidé jsou si rovni a každý lidský život je stejně cenný. Původní křesťanství bylo náboženstvím lásky, milosrdenství, odpuštění, ale především pomoci druhým. Vždyť lazarety, chudobince, útulky, to vše vzniklo zásluhou a pod záštitou církve.

Jak to s Kristem dopadlo, víme všichni. Ale hrstka lidí přijala jeho učení, i když se tím pádem vzdali celkem pohodlných a zábavných hříchů a zavázali se žít podle daných pravidel. A i když tito lidé byli kvůli své víře smeteni z povrchu zemského, objevili se další a další, kteří uvěřili, i když za to mohli čekat jen smrt. A stejně jak saň, které useknete jednu hlavu a narostou jí tři, rozšířila se myšlenka křesťanství téměř po celém světě a zformovala společnost, ze které jsem vyšla já, stejně jako Vy.

Ježíš Kristus prokazatelně žil, stejně jako Pilát Pontský. Je asi 50 svědků, kteří Ježíše viděli živého po jeho ukřižování. Ať už tomu věříte nebo ne, nemůžete popřít, že původní myšlenka křesťanství, stejně jako ostatních náboženství (než je zneužita jako nástroj moci a teroru) je ušlechtilá a nutí člověka být lepším. A pokud bychom prostě jen žili podle jejich zásad, byl by svět nádherné místo.  

 Hrdý ateismus

Být dnes věřícím, je téměř ostudou, neboť budete zcela určitě dřív nebo později „intelektuály“ označeni za zpátečníky, slabé a nepříliš vzdělané jedince.

Nedávno mě jeden můj známy ohromil výrokem, kdy se podivoval nad tím, jak jeho lékařka může být věřící, když přece ví „jak to v tom těle chodí“. Díky tomu jsem získala dojem, že my věřící asi pravděpodobně žijeme s myšlenkou, že uvnitř těla rostou narcisy, nebo že vousatý pán z obláčku nás tahá jako loutky za provázky.

Pro moderní ateisty je typická bojovnost a morální sebevědomí. Ateisté se považují za morálně vyšší než hloupí věřící, neboť jejich světonázor neobsahuje mysticismus a nadpřirozeno. Jsou osvícení a silní a nepotřebují k životu berličku v podobě všemohoucího Boha. Militantní ateisté, neboli „brights“ (jasné hlavy) jak se sami nazývají, se nespokojí pouze s ignorací Boha. Vedou cílený boj proti všemu náboženskému a zesměšňují, co bylo svaté pro naše předky a stále je pro miliony lidí. Ovšem nežli „jasná hlava“, je to spíše arogance. Jednoduše řečeno, říkat o Bohu, že není, je úplně stejné jako říkat, že je. Jsou věci, které nedokážeme vysvětlil a otázky na které neznáme odpovědi a ani je v tomto životě nenalezneme. Karty jsou rozdány tak jak jsou a Vy buď uvěříte, že vše je stvořeno pro nějaký vyšší smysl, nebo budete žít podle myšlenky, že člověk není nic víc, než pohybující se hmota. Duše? Výplod fantazie. Posmrtný život? Mýtus. Smysl života? Iluze.

Ateisté využívají několik zásadních témat k proklamování svého přesvědčení. Patří mezi ně zločiny náboženství, teorie evoluce a lidské utrpení.

Bůh je diktátor

Zločiny a krutosti, které se v minulosti děly ve jménu náboženství jsou především křížové výpravy, inkvizice, náboženské války a procesy s čarodějnicemi. Ale i dnes se musíme potýkat s obžalobou náboženství, především v poslední době, kdy sílí radikální islamisté a teroristé, se nevěřící odvolávají na Bin Ládina a s ním spolčené a argumentují, že náboženství jako takové je motivem k násilí a útlaku. Pro ateisty je řešením oslabit moc náboženství ve světě a vyhnat jej z veřejného fóra, aby už nemohlo ovlivňovat věci veřejné.

Podle filozofa Richarda Rorty je jediným možným základem „pluralitní demokratické společnosti“ programový ateismus.

Nepopírám, že náboženství může vést k pocitu morální nadřazenosti a ten zase k perzekucím a násilí. V minulosti tomu tak skutečně bylo. V islámském světě je násilí ve jménu víry dodnes vážným problémem.

Nemám v plánu obhajovat historické události, kdy bylo náboženství důvodem k utrpení a neštěstí nevinných lidí. Ani je obhájit nelze, byť můj subjektivní názor je, že díky srdceryvným filmům jsou některé z nich přeci jen zveličené. Chci poukázat na to, kolik válek a vraždění má na svědomí ateismus, respektive ateistické státy a skupiny. Nejmocnější ateistické režimy – komunistické Rusko, komunistická Čína a nacistické Německo- v minulém století vyhladily astronomické množství lidí. Jen pro připomenutí, Stalin způsobil smrt asi dvaceti miliónu lidí, Mao Ce-tungovu režimu přisuzují historici závratných sedmdesát miliónu mrtvých. A samozřejmě Hitler s deseti miliony zavražděnými. Dále ještě můžeme vyjmenovat další sovětské diktátory jako Lenin, Chruščov, Brežněv. Dále pak Pol Pot a Rudí Khmérové, Enver Hodža, Nicolae Ceausescu, Fidel Castro, Kim Čong-il. Lze tedy říci, že ateistické režimy za jedno jediné století vyvraždily mnoho přes sto miliónu lidí.

Podle výpočtů odborníků mají křížové výpravy, inkvizice a čarodějnické procesy na svědomí v součtu asi 200 000 mrtvých. Zohledníme-li nárůst obyvatelstva, odpovídá to dnešnímu jednomu milionu mrtvých. Křesťanští vládci pozabíjeli za pět set let pouhé procento počtu, který Hitler, Stalin a Mao stihli povraždit za pár desítek let.

Tím nechci rozhodně snižovat vinnu církve na konfliktech, které rozdmýchávala. Ale nezpochybnitelným faktem je, že nejhorší masové vraždy v dějinách nejsou dílem náboženství, nýbrž ateismu.

Nemá ale žádný smysl dohadovat se, kdo za co může a poukazovat kdo má na rukách více krve. Všechny konflikty, bezpráví a násilnosti, které se dějí ať už se dějí pod jakoukoli záminkou, nemá na svědomí Bůh, ale člověk. Bůh sice podle bible stvořil člověka, ale také mu dal svobodnou vůli. Myšlenky náboženství se bohužel staly nástrojem moci a následného teroru. Nelze vinit boha, že jeho jméno bylo zneužito, že ve středověku církev bylo zdrojem bohatství, zatímco obyčejní věřící, žili v bídě. Že duchovní, kteří platili za boží posly za zemi se dopouštěli těch největších ohavností. Proč bůh nezasáhl? To je jedno z úskalích víry, kterými se chci zabývat později. Můžeme pouze doufat, že dotyčné Boží spravedlnost zastihla po smrti.

„Selský rozum je metafyzika primitivů.“

Bertrand Russell

Křesťanství vždy kladlo důraz na rozum. Podíváme-li se nezaujatě na dějiny vědy, zjistíme, že moderní věda je dílem středověkých křesťanů a že největších vědeckých průlomů dosáhli převážně křesťané.

Ze tří monoteistických náboženstvích,judaismu, křesťanství a islámu, bylo jediné od počátku založeno na rozumu. Křesťanství. Judaismus a Islám jsou především náboženství zákona-božský zákonodárce vydává nařízení, která jsou závazná pro přírodu i lidi. Židé i muslimové mohou vést debaty ale ty se omezují jen na co nejpřesnější výklad a aplikaci psaného zákona. Křesťanství oproti tomu není náboženstvím zákona, nýbrž víry. Křesťanství bylo vždy posedlé učením, chápaným jako soustava správných názorů o vztahu člověka k bohu. Úkolem křesťanského teologa je rozumově pochopit cesty boží. V hinduismu a buddhismu teologové nejsou, protože lidem nepřísluší zkoumat boží záměry.

Například církevní otec Augustin se zabýval hlubokým problémem: Existoval vesmír vždycky a jestli že ne, musel tedy být nějaký počátek. Jenže co bylo před ním? Jestliže vesmír stvořil Bůh, co dělal Bůh před tím, než stvořil vesmír? A byl to Augustin, kdo přišel s průlomovou odpovědí: Bůh spolu s vesmírem stvořil i čas. Tedy před vesmírem žádný čas nebyl. Bůh stojí mimo čas, čímž máme na mysli, že Bůh je „věčný.“

Tomáš Akvinský zase říká, že každý následek musí mít svou příčinu a že nic na světě není příčinou své vlastní existence. Tedy, že na každé A na které narazíme je způsobeno nějakým jiným B. Jenže i B muselo něco způsobit, tedy C. Pokud by tento řetězec pokračoval do nekonečna, nic by nemohlo existovat. Proto musí být nějaká prvotní příčina u které řetězec započal.

Těmito dvěma příklady jsem chtěla poukázat na to, jak středověcí křesťané uvažovali o Bohu a tím pádem i o světě ve kterém žijeme. Jsou to stejné otázky, kterými se zabývá moderní věda.

Křesťanství totiž vědu v žádném případě nevylučuje.

Zde je neúplný seznam věřících vědců: Koperník, Kepler, Galileo, Brahe, Descartes, Boyle, Newton, Leibniz, Gassendi, Pascal, Mersenne, Cuvier, Harvey, Dalton, Faraday, Herschel, Joule, Lyell, Priestley, Kelvin, Ohm, Ampére, Steno, Pasteur, Maxwell, Planck, Mendel.

Hodně z těchto vědců byli duchovní. Co by si moderní věda bez těchto mužů počala?

Argumenty ateistů jsou vystavěny především na vědeckých objevech a fyzikálních zákonech. Přesto nejnovější objevy vědců nepřímo směřují k tomu, že náš vesmír měl počátek. Tedy, že byl v určitém okamžiku stvořen. A pokud věříme, že vše má svou příčinu, můžeme říct, že byl něčím, nebo někým stvořen.

„Čím déle zkoumám vesmír a studuji detaily jeho stavby, tím více nacházím důkazů, že vesmír nějak věděl, že přijdeme.“

Freeman Dyson, fyzik

Ukazuje se, že obrovské rozměry a velké stáří vesmíru nejsou  jen náhody. Jsou to nezbytné podmínky pro existenci života na Zemi. Jinak řečeno vesmír musí být právě tak velký a právě tak starý, jak je, aby mohl obsahovat živé bytosti. Jak by celý vesmír se svými zákony byl stvořen za účelem stvořit nás. Fyzikové říkají tomuto poznatku antropický princip. Narazili na něj, když si položili otázku: Proč ve vesmíru platí právě ty zákony, které v něm platí? Co by se stalo kdyby gravitační síla byla větší nebo menší? Kdyby byl vesmír mnohem starší a větší nebo obráceně? Proč jsou pravidla, kterými se náš vesmír řídí taková? Odpovědí je, že gravitační síla musí být přesně tak velká jak je. Velký třesk musel nastat přesně tehdy kdy nastal. Kdyby základní hodnoty byly jen trochu odlišné, náš vesmír by neexistoval. Náš vesmír je vlastně „vyladěný“ tak, aby v něm mohli žít lidé. 

Sám Stephen Hawking ve své knize „Stručná historie času“ říká: Proč vesmír započal zrovna takto, to je těžké vysvětlit jinak, než Bohem, který chtěl vytvořit právě takové bytosti jako nás.

Moderní vědci zjistili, že vesmír vznikl prvotní explozí energie a světla čímž senzačně potvrdili knihu Genesis. Podle ní, Bůh stvořil první den světlo. A až čtvrtého dne oddělil den od noci. V bibli tedy stvoření světla předchází stvoření Slunce. Podle vědeckých objevů poslední doby byl skutečně vesmír stvořen před patnácti miliardami let explozí světla. Pokud si uvědomíme, že Starý zákon napsali před více než 2500 lety lidé, kteří prohlašovali, že jim Bůh řekl, co učinil je překvapující, že biblický popis vesmíru, je v podstatě správný.

S. Hawking si uvědomuje, že důkazy o stvoření vesmíru spolu s antropickým předpokladem ukazují přímo na stvořitele. Ale přesto se snaží stále najít jiné vysvětlení.

Založil matematickou koncepci „imaginárního času“. V tomto čase neexistuje minulost, přítomnost a budoucnost. Čas je tedy pouze jedním z rozměrů prostoru. Představuje si, že vesmíry vznikají a zanikají jako vesmírné zárodky, které vypadávají z červích děr v jiných vesmírech. Všechno toto se samozřejmě odehrává v imaginární čase a když se Hawking zbavil časové dimenze, zbavil se tím pádem i počátku. A tedy i stvořitele. 

I když v teorie o  imaginárním čase uvěříme, stále jen vesmír popisují, opět ale nevysvětlují, proč tu vesmír vůbec je.

Mnozí vědci nazývají Boha ironicky „Bohem mezer“. Tedy že, pokud něco nedokáže vysvětlit věda, pak je to dílo Boží. Ale tím pádem můžeme použít i výraz „ ateismus mezer“, podle něho musíme věřit, že existuje přirozené vysvětlení, i když žádné neznáme.

„Evoluce je nejmocnějším nástrojem ateismu.“

William Provine, biolog

Charles Darwin v závěru své průlomové knihy „O vzniku druhů přírodním výběrem“ píše: „Nevidím žádný vážný důvod proč by názory podané v tomto díle měly otřást zbožným cítěním kohokoliv.“ Dále pak Darwin připomíná, že největší objev všech dob, totiž zákon zemské přitažlivosti byl také kdysi napadán jako rozvracející přirozené a tedy i zjevené náboženství. Darwin ale věří, že ON stvořil několik původních forem, schopných vlastního vývoje v jiné a užitečnější formy, neboť potřeboval nový akt stvoření, aby doplnil mezery způsobené činností svých vlastních zákonů. 

I přes to, jsou darwinisté největší opozicí věřících. Z darwinismu se stala ideologie. Náboženství ale přece evoluční teorii vůbec neodporuje. V knize Genesis se můžeme dočíst: i vytvořil Hospodin Bůh člověka z prachu země a vdechl mu v chřípi dech života. Bible sice říká, že vesmír byl stvořen z ničeho, ale neříká, že taktéž byl stvořen i člověk. Naopak, říká, že člověk byl vyroben či utvořen z již existující přírodní substance. „Prach jsi a v prach se obrátíš.“

Bible tedy teorii evoluce nevylučuje, naopak ji lze pokládat za plán Stvořitele. K této myšlence mě vede především to, že evoluce neumí vysvětlit počátek života. A Darwin se o to ani nepokouší. Předpokládá první živý organismus, který se vyvíjí v další a další. Jak ale vzniknul ten první organismus? Atmosféru mladé Země tvořil především oxid uhličitý a amoniak. A život je víc než tvorba aminokyselin, problémem je především z aminokyselin, jednoduchých sloučenin, vytvořit bílkoviny  a další nezbytné složky života. Jak tedy z neživých látek vznikl život? Biolog Franklin Harold přiznává, že původ života je jednou z nerozřešených záhad vědy.

Věda, i když se s ní ateisté tak rádi ohánějí, není protipólem náboženství. Víra v boha není slepá a neodmítá fyzikální zákony. Ale to, že tyto zákony platí v našem vesmíru neznamená, že v jiném neplatí zákony zase jiné. Stejně jako spousta lidí odmítá věřit čemukoli nadpřirozenému, neboť spoléhají na svůj rozum, tedy „na co si mohou sáhnout“. To je myšlenka sice přirozená, přesto dost úzkoprsá a arogantní. Protože jak víme, že skutečnost, kterou my vnímáme je skutečně ta skutečná? Máme k dispozici pět smyslů. Proč by nemohlo být něco, nějaká jiná realita, kterou nemůžeme smysly, které máme k dispozici vnímat?

Přední ateista Richard Dawkins byl jednou dotázan: „Co když po smrtí zjistíte, že Bůh skutečně je, co mu řeknete?“ A Dawkins odvětil: „Pane, nedal jsi mi dostatek důkazů“. To je úsměvné, protože pokud by o Boží existenci byli nezvratné důkazy, těžko by se dalo hovořit o víře, ale o faktu. A neumím si představit, jaký by svět byl, kdyby to tak skutečně bylo.

„Blahoslavení, kteří neviděli a uvěřili“.

Ježíš Kristus

Úskalí víry

V katechismu katolické církve se praví, že největší dar od Boha je víra. Schopnost bezvýhradně věřit, i když nám to okolnosti stěžují. Pokud jsem se v předchozí části pokoušela obhájit svou víru, teď naopak chci přiznat, co mě od Boha vzdaluje a nutí mě pochybovat.

Ve světe je řekněme 11 výrazných náboženství. Hinduismus, Judaismus, Buddhismus, Křesťanství,  Islám, Sikhismus, Konfucianismus, Taoismus, Zoroastrismus, Šintoismus, Baha´ismus. A jenom křesťanství je rozděleno do více než dvaceti tisíc různých sekt či církví.

Pokud věřím, že není tolik bohů, kolik je náboženstvích, tedy, že Stvořitel je jen jeden, musím logicky uvažovat o tom, proč si myslím, že zrovna ten můj křesťanský Bůh je ten pravý? Říká se, že Bůh je jen jeden, ale vede k němu několik cest. Ale vždyť jednotlivá náboženství jsou v mnoha ohledech tolik rozdílná. A pokud je náboženství jakýsi návod, jak se dostat k Bohu, co když na to jdu vlastně úplně špatně a měla bych konvertovat třeba k hinduismu?

A jen když se podívám na křesťanství. Nelíbí se mi křest dětí, tak se dám k baptistům. Myslím, že duchovní by neměli držet celibát, tak se dám k protestantům. A tak dále. Ale takhle to přece nemůže fungovat. Přeci musí být nějaká univerzální pravda, jedna a neměnná  a nemohu si vybrat Boha, nebo cestu k němu, kterou já pokládám za správnou. Tedy respektive mohu, ale nezdá se mi to správné. Jenže otázkou je, která cesta je ta správná? Katolická církev, která je pro mě nositelem tradičních hodnot, má také určité názory, s kterými se nemohu ztotožnit. Měla bych snad proto hledat jinou církev, která by mi více „sedla“? Ale co když je můj názor špatný ? Víra je neustálý boj mezi tím co chceme a co bychom měli. Ale co když je naše představa o tom, co bychom měli dělat nesprávná?

„Když Ježíš dokázal uzdravit slepce, proč neléčil slepotu?“

Christopher Hitchens (Bůh není velký)

Zlo, utrpení a bezpráví představuje pro křesťany vážný intelektuální a morální problém. Narozdíl od hinduistů a buddhistů, kteří věří, že utrpení je v tomto životě následkem činů v předchozím životě. Domnívají se, že utrpení se rodí ze sebestředných tužeb a dá se překonat rozpuštěním vlastního já, které tyto tužby chová.

Ale pro nás, kteří věříme, že Bůh je všemohoucí a především milující je zlo dost nepochopitelné. Protože pokud je Bůh stvořitelem našeho světa a všeho v něm, musel tedy nutně stvořit i zlo. A pokud akceptujeme, že Bůh dal člověku svobodnou vůli a tedy válečné konflikty a násilnosti mezi lidmi existují jen naší vinnou, stále zde zůstávají věci mimo naší vůli. Mám tím na mysli nemoci, přírodní katastrofy a další utrpení, které nemáme možnost ovlivnit.

Co když se ateisté ve svém cynismu nemýlí a Bůh je skutečně krutý panovník, pozoruje nás v akváriu jako pozorujeme my rybičky a hraje s námi krutou hru na osud? Je to rouhání, ale když se podíváte například na osudy žen v Kongu, musí Vás nutně napadnout, proč Bůh nechá trpět ty, kteří ho milují a největším zoufalství volají jeho jméno?

 Otázky které zůstanou navždy bez odpovědi, zbývá jen doufat, že Bůh má pro svá rozhodnutí vysvětlení a že každá radost a každá bolest má svůj smysl.

„Peklo je prázdné, ďáblové jsou mezi námi.“

Wiliam Shakespeare (Bouře)

Otázek které náboženství vyvolává je nespočet. Těžko si někdo dokážu jen zdánlivě představit, co se pod pojmem „Bůh“ vlastně skrývá, jak vypadá věčnost, co Bůh právě teď dělá, kde přebývají miliardy duší.

Stejně nepředstavitelná je myšlenka nebe a pekla. Co budeme dělat v nebi celou věčnost? Jakou budeme mít podobu? A především, jaká jsou kritéria pro vstup do nebe a do pekla? Víme, že svět není černobílý a lidé nejsou buď jen dobří nebo jen špatní. A co když se zachová člověk  špatně, přesto, že jednal v dobrém úmyslu? Nebo jak to bude s dobrým člověkem, který žije řádným životem, ale něvěří? Pokud ho Bůh do svého království nepřijme, je to tedy Bůh krutý a ješitný.

Závěrem bych ráda podotkla, že se zde nesnažím o obžalobu ateismu a propagaci náboženství, ale, ať se nám to líbí nebo ne, zformovalo a formuje celý náš svět. Náboženství bylo inspirací pro značnou část největšího světového umění, hudby a literatury. Bylo vždy centrem vzdělanosti a naučilo lidi milovat a odpouštět, hledat a ptát se. Ale především poskytlo útěchů mnoha ztrápeným duším. A ať už člověk věří v cokoli, nebo nevěří vůbec v nic, nesmí odsuzovat a ignorovat náboženství. Neboť jak v úvodním citátu říká J.M. Roberts, nikdo z nás by nebyl takový jaký je, kdyby náboženství nevzniklo.

 Lucie Rychterová

Pravda o smrti krále Tutanchamona

KRÁL TUTANCHAMON, majitel malé a na pomě­ry slavných panovníků Nové říše velmi chudé hrobky, vstoupil do dějin novověké ar­cheologie 4. listopadu r. 1922. To ráno totiž Howard Carter, britský archeolog, pracující ve službách Lorda Carnarvona, narazil na začátek schodiště vedoucího ke vstupu do tehdy neznámé hrobky. Následoval kabelogram na zá­mek Highclere ve Skotsku a několik dlouhých dnů, které uplynuly mezi objevem vstupu a pokračováním prací, již za přítomnosti lorda Carnarvona. Nakonec ale nastal 22. listopad, kdy Carter prorazil otvor v levém horním rohu zídky blokující vstup do vlastní hrobky. Jeho slova „VlDÍM NÁDHERNÉ VĚCl" byla jedinou reakcí, na kterou se v tu chvíli zmohl. Byla tak objevena nevyloupená hrobka skutečného egyptského faraóna, která dodnes přitahuje obrovskou pozornost. Nálezy z několika málo místností dnes vyplňují podstatnou část plochy druhého patra Egyptského Muzea v Káhiře a patří mezi nejcennější dědictví světové kultury. A král sám? To je velmi zajímavý příběh.

Neprve ale kdo Tutanchamon byl? Poslední potomek slavného rodu Thutmosů (mezi nejslavnější patřili Thutmose III. A Amenhotep III.), který žil v letech 1359–1342 př. Kr. a vládl zhruba 9 let. Dožil se věku kolem 19 let a je známý tím, že neučinil nic, čím by se zapsal do historie. Po Smenchkareovi byl druhým panovníkem, který se výrazně odklonil od mono­teistického náboženství svého (snad) otce Achnatona a přesunul hlavní město země do oblasti Memfidy poblíž dnešní Káhiry. l díky své „bezvýznamnosti" zřejmě jeho hrobka unikla pozornosti lupičů. První etapa zkoumání Tutanchamonovy mumie nastala až v listopadu 1925, kdy Douglas Derry oficiálně začal s antropologickým výzkumem mumie panovníka – chlapce. Pozdě proto, že skoro tři roky zabralo pečlivé dokumentování a vyklízení pohřební výbavy panovníka.

Výzkum mumie trval do října následujícího roku, kdy byla uložena zpět do hrobky: dodnes tak spočívá na místě svého pohřbu a je možno ji zde spatřit. Nikdo ze současníků Cartera ale nemohl tušit, že během „vědeckého" ohledání mumie došlo k několika „nedopatřením". Hlava panovníka byla oddělena od těla, stejně jako jeho údy, paže a nohy. Ty byly dodatečně připojeny ke zmrzačenému tělu smůlou. Při znovupohřbení mumie byly tyto skutečnosti maskovány vrstvou jemného písku a plátna. Až v roce 1968 došlo k tomu, že mumie byla znovu zkoumána, to byl již jak Carter, tak Carnarvon mrtví. Tohoto roku R.G. Harrison, profesor anatomie z Liverpoolu, přijel s britským týmem, aby provedl rentgenové vyšetření mumie. Výsledkem bylo odhalení Carterova zacházení s mumií z let 1925–1926 s mnoha dalšími detaily: údy byly tehdy nepietně utr­hány v kloubech, oddělena byla chodidla a dlaně v zá­pěstí, došlo i k přerušení obřadových spojení a oddělení pánve. Ještě hůře, práce francouzského lékaře Maurice Bucailleho z r. 1990 odhalila další skutečnost. Vzhledem k tomu, že mumie panovníka byla zalita ztvrdlou pryskyřicí a stejným způsobem byla k jeho mumifikovanému obličeji připevněna jeho proslulá zlatá maska, Carter se pokusil tyto substance rozpustit tím, že mumii 1. a 2. listopadu 1925 vystavoval na přímém slunečním světle – v těchto dnech teploty dosahovaly 65 °C. Metoda ale nezafungovala tak, jak si představoval, naopak, způsobila další poškození mumie.

Konečně v r. 1978 proběhlo další jednodenní rentgenování panovníkovy mumie Jakesem E. Harrisem, autorem katalogu rentgenových snímků staroegyptských panovníků. Vrcholem zkoumání byl však výzkum prováděný v lednu r. 2005. Osmého března 2005 dokončil tým složený z mezinárodních odborníků na CT skenování zatím nejmodernější výzkum mumie panovníka Tutanchamona. Jejich výsledky pomohly defi­nitivně vyvrátit přetrvávající teorie, že panovník byl násil­ně zprovozen ze světa, snad soupeřícími uchazeči o trůn (Ajem a Haremhebem), a to úderem tupým předmětem do temene. Základem této hypotézy byl maličký úlomek lebeční kosti nalezený uvnitř jeho lebky. Provedené CT snímkování mumie umožnilo získat na 1700 snímků jeho těla včetně řezů, které by jinak nebyly bez použití této nedestruktivní techniky možné. Interpretace snímků vyloučila násilné úmrtí a prokázala, že úlomek kosti se dostal do dutiny lebeční během mumifikace, kdy byla do lebky nalévána horká smůla. Stejně tak nové výzkumy naznačily, že si panovník mohl několik dní před smrtí vážně zlomit stehenní kost a zemřít na doprovodnou infekci. Přesto, že byl učiněn další krůček na cestě za poznáním možných příčin smrti tohoto panovníka, do budoucna nelze vyloučit žádná další překvapení.

Jedno z možných vysvětlení je možno hledat ve výsledcích výzkumu mumie z r. 1968, kdy byla zjištěna nepřítomnost sterna a hrudních obratlů na mumii panovníka, které musely být odstraněny již během jeho mumifikace krátce po smrti. To bylo zcela jistě neobvyklé a s mumifikací nesouvisející zaopatření. Proč tomu tak bylo? Odpověď se nabízí: panovník mohl zemřít v důsledku vážného poranění hradního koše, například při lovu zvěře v poušti v loveckém voze. Tuto jeho zálibu v lovu také dokazují četná zobrazení na předmětech po­hřební výbavy panovníka. Bylo tomu tak? Tuto hypotézu nenásilné smrti by potvrzovala i skutečnost zjištěná během zkoumání mumie v r. 2005. Tehdy nad kolenem lékaři zaznamenali nezhojenou ránu, kterou do těla mohla vniknout infekce. Toto zranění mohlo být také důsledkem pádu z loveckého vozu.

                                                                                           

Záhady civilizace Májů

Obyvatelé středověké Evropy neměli až do Kolumbových objevitelských výprav nejmenší ponětí o existenci tajemných národů červené rasy v rozlehlých zemích na západě. V rámci bezhlavého pokřesťanšťování byly úspěchy této skvělé „kultury čísel a metafor“ v 16. století zničeny španělskými dobyvateli tak důsledně, že po nich nezbyla téměř ani vzpomínka.Vzhledem k tomu, že indiánské kultury Aztéků a Májů v Mexiku a Inků v Peru neměly žádné vlastní letopisy, je dnes téměř nemožné vypátrat jejich dějiny a původ. Rozvaliny a němé ruiny záhadných gigantických staveb jsou jediným spolehlivým pramenem dějin „předkolumbovké“ Ameriky.

Navzdory jistým úspěchům americké archeologie zůstává seznam otázek téměř nekonečný a nesčetné záhady teprve čekají na své rozluštění. Tak například si nikdo nedovede vysvětlit záhadu rytin v poušti Nazka, které jsou tak obrovské, že jsou vidět pouze z ptačí perspektivy. Kdo, kdy a proč je vytvořil? Kdo a proč umístil na území dnešních kostarických pralesů dokonale opracované kamenné koule vážící 12 tun? Kdo a kdy postavil na neúrodné horské planině skvělé město Tíwanako? Jakého původu jsou dnešní Indiáni a kdo vytvořil civilizaci, jejíž hmotné pozůstatky učarovávají generace evropských laiků i vzdělanců?

V množství malých a velkých národů Jižní a Střední Ameriky vynikají zejména záhadní Májové. Zatímco na Blízkém i Dálném východě, v Indii, Číně, Egptě i Evropě vznikala civilizace v úrodných oblastech velkých řek, Májové bez ohledu na naše antropologické poučky vybudovali svá města z bílého kamene v tvrdých podmínkách nehostinné džungle jižního Mexika a Guatemaly.

Během staletí vytvořili složité obrazové písmo, dosáhli mistrovské dokonalosti ve stavitelství a matematice, navzdory tomu se dodnes dochovaly pouze nástroje z kamene a kosti. Jaká síla jim umožnila vybudovat pyramidové komplexy, které jezdí obdivovat turisté z celého světa? Mayové neznali kolo, pluh ani tažná zvířata. Byla to tedy pouze síla svalů tisíců pracovníků nebo mayští kněží ovládali síly nám dosud neznámé?

Ačkoliv jsou za zakladatele matematiky považováni indičtí vzdělanci díky nejvýznamnějšímu vynálezu matematiky – číslu nula, Májové používali nulu zcela běžně o nejméně stovky let dříve. Dovedli přesně vypočítat zatmění Slunce i Měsíce a oběžné doby planet spočetli s odchylkami v řádu vteřin.  

Ovšem zde tajemství a paradoxy mayské civilizace nekončí. Májové vybudovali svá města v úmorném prostředí džungle, dosáhli zde jedinečnosti v oblasti kultury a umění, káceli les – snad –  kamennými palicemi a vypalovali prostor pro svá skromná políčka, kde pěstovali kukuřici, rajčata, tykve a fazole. Vystavěli silnice, pyramidy, chrámy, rozlehlé paláce, až… v prvním tisíciletí našeho letopočtu zničehonic odešli! Opustili všechna svá města, jedno po druhém a po několika desítkách let se dříve kvetoucí civilizace utopila v pralesní zeleni. Když přišli z východu dobyvatelé, zbyla u místních obyvatel pouze mlhavá legenda obestírající kulturu předků.

Kromě kamenných staveb vypovídá o kultuře dávných Májů několik písemných pramenů. Nejvýznamnějším pramenem je tzv. Popol Vuh, vyprávění samotných Indiánů, zapsaná latinkou v jazyce kmene Kičé krátce po španělském útoku. Jeho účel ani autora neznáme, ale víme, že reprodukuje obsah mnohem starších děl, pocházejících ještě z doby předkolumbovské.   Dalším dílem je 18 knih Čilama Balama, které pocházejí různých nalezišť Jukatánu. Třetí písemnou památkou jsou Kakčikelské letopisy, psané na konci šestnáctého a počátku sedmnáctého století, popisující historii Kakčikelského království Guatemaly. Neměli bychom podceňovat ani zaznamenaná svědectví prvních misionářů – takzvaných conquistadorů a španělských mnichů.

                                            

Posledním pramenem studia „májské civilizace“ jsou samotní Indiáni, kteří v zapadlých končinách stále udržují dávné obyčeje a žijí tradičním způsobem života.

Obyvatelé středověké Evropy neměli až do Kolumbových objevitelských výprav nejmenší ponětí o existenci tajemných národů červené rasy v rozlehlých zemích na západě. V rámci bezhlavého pokřesťanšťování byly úspěchy této skvělé „kultury čísel a metafor“ v 16. století zničeny španělskými dobyvateli tak důsledně, že po nich nezbyla téměř ani vzpomínka.Vzhledem k tomu, že indiánské kultury Aztéků a Májů v Mexiku a Inků v Peru neměly žádné vlastní letopisy, je dnes téměř nemožné vypátrat jejich dějiny a původ. Rozvaliny a němé ruiny záhadných gigantických staveb jsou jediným spolehlivým pramenem dějin „předkolumbovké“ Ameriky.

Navzdory jistým úspěchům americké archeologie zůstává seznam otázek téměř nekonečný a nesčetné záhady teprve čekají na své rozluštění. Tak například si nikdo nedovede vysvětlit záhadu rytin v poušti Nazka, které jsou tak obrovské, že jsou vidět pouze z ptačí perspektivy. Kdo, kdy a proč je vytvořil? Kdo a proč umístil na území dnešních kostarických pralesů dokonale opracované kamenné koule vážící 12 tun? Kdo a kdy postavil na neúrodné horské planině skvělé město Tíwanako? Jakého původu jsou dnešní Indiáni a kdo vytvořil civilizaci, jejíž hmotné pozůstatky učarovávají generace evropských laiků i vzdělanců?

V množství malých a velkých národů Jižní a Střední Ameriky vynikají zejména záhadní Májové. Zatímco na Blízkém i Dálném východě, v Indii, Číně, Egptě i Evropě vznikala civilizace v úrodných oblastech velkých řek, Májové bez ohledu na naše antropologické poučky vybudovali svá města z bílého kamene v tvrdých podmínkách nehostinné džungle jižního Mexika a Guatemaly.

Během staletí vytvořili složité obrazové písmo, dosáhli mistrovské dokonalosti ve stavitelství a matematice, navzdory tomu se dodnes dochovaly pouze nástroje z kamene a kosti. Jaká síla jim umožnila vybudovat pyramidové komplexy, které jezdí obdivovat turisté z celého světa? Mayové neznali kolo, pluh ani tažná zvířata. Byla to tedy pouze síla svalů tisíců pracovníků nebo mayští kněží ovládali síly nám dosud neznámé?

Ačkoliv jsou za zakladatele matematiky považováni indičtí vzdělanci díky nejvýznamnějšímu vynálezu matematiky – číslu nula, Májové používali nulu zcela běžně o nejméně stovky let dříve. Dovedli přesně vypočítat zatmění Slunce i Měsíce a oběžné doby planet spočetli s odchylkami v řádu vteřin.  

Ovšem zde tajemství a paradoxy mayské civilizace nekončí. Májové vybudovali svá města v úmorném prostředí džungle, dosáhli zde jedinečnosti v oblasti kultury a umění, káceli les – snad –  kamennými palicemi a vypalovali prostor pro svá skromná políčka, kde pěstovali kukuřici, rajčata, tykve a fazole. Vystavěli silnice, pyramidy, chrámy, rozlehlé paláce, až… v prvním tisíciletí našeho letopočtu zničehonic odešli! Opustili všechna svá města, jedno po druhém a po několika desítkách let se dříve kvetoucí civilizace utopila v pralesní zeleni. Když přišli z východu dobyvatelé, zbyla u místních obyvatel pouze mlhavá legenda obestírající kulturu předků.

Kromě kamenných staveb vypovídá o kultuře dávných Májů několik písemných pramenů. Nejvýznamnějším pramenem je tzv. Popol Vuh, vyprávění samotných Indiánů, zapsaná latinkou v jazyce kmene Kičé krátce po španělském útoku. Jeho účel ani autora neznáme, ale víme, že reprodukuje obsah mnohem starších děl, pocházejících ještě z doby předkolumbovské.   Dalším dílem je 18 knih Čilama Balama, které pocházejí různých nalezišť Jukatánu. Třetí písemnou památkou jsou Kakčikelské letopisy, psané na konci šestnáctého a počátku sedmnáctého století, popisující historii Kakčikelského království Guatemaly. Neměli bychom podceňovat ani zaznamenaná svědectví prvních misionářů – takzvaných conquistadorů a španělských mnichů.

                                            

Posledním pramenem studia „májské civilizace“ jsou samotní Indiáni, kteří v zapadlých končinách stále udržují dávné obyčeje a žijí tradičním způsobem života.

Proč je dobré býti konzervativcem

Svůj názor, že konservatismus je sklon [v orig. „disposition“ – pozn. red.], vyslovil Michael Oakeshott v eseji „Být konzervativcem“, jenž je u mnoha konzervativních intelektuálů dodnes populární. Tento významný britský filosof v něm vysvětloval, že konservatismus není ideologií, nýbrž sklonem, který preferuje „současnost“. V jeho analýze konzervativci – na rozdíl od levičáků – jen zřídka usilují o vnucení nějakých idejí či politiky společnosti, není-li ovšem společnost „vyprahlá“ nebo „závažně narušená.“ Vnucují-li konzervativci vůbec něco společnosti, pak nikoli akademické výmysly revolucionářů či tvrdohlavých reformátorů, nýbrž to, co Oakeshott označuje za vyzkoušené a pravdivé. Zatímco konservatismus je v zásadě náchylností k současnosti, levicový liberalismus je v zásadě úzkostí ze současnosti. Uvědomíme-li si to, jsme pak s to pochopit původ jednoho neutuchajícího politického atributu levice, totiž její schopnosti narušovat klid. Když pochopíme, že je to právě osobní úzkost, jež vyvolává prohřešky levičáků vůči společnosti, spadne z jejich proklamací o šlechetných vizích a humanitárních reformách aura. Budou-li si konzervativci vědomi úzkostné povahy levice, budou i lépe připraveni na její zuřivou opozici. Sklon je vždy nonšalantnější než úzkost.

Esej „Být konzervativcem“ z roku 1956 naznačuje rozdíl mezi ideologií a sklonem. Oakeshott píše, že konservatismus „není krédem či doktrínou, nýbrž sklonem. Sklon je preferování známého před neznámým, vyzkoušeného před nevyzkoušeným, skutečnosti před výmyslem, existujícího před možným, omezeného před neomezeným, blízkého před vzdáleným, dostatečného před nadbytečným, pohodlného před dokonalým, současného smíchu před utopickou blažeností.“ Proto jsme my konzervativci se světem spokojenější, než jsou naši levicoví přátelé, neboť oni trpí tím, co psychiatři označují jako „endogenní depresi“. Po naší první skleničce následuje smích; po jejich první je někdo uražen anebo přinejmenším ztrapněn.

Oakeshott rozvedl atributy konzervativního sklonu takto:

Soustřeďuje se na tendenci užívat a vychutnávat to, co je k dispozici, spíše než přát si či hledat něco jiného; těšit se z toho, co je současné, spíše než z toho, co bylo nebo může být. Reflexe může vést k patřičné vděčnosti za to, co je k dispozici, a následně k uznání daru či dědictví z minulosti; ale nejedná se o pouhé zbožňování toho, co je minulé a uplynulé. Oceňuje současnost, a oceňuje ji nikoli na základě její souvislosti s dávno uplynulou minulostí, ani kvůli tomu, že by byla považována za obdivuhodnější než jakákoli jiná alternativa, nýbrž v důsledku její důvěrné znalosti.

Zajisté, jsou i neklidní, impulsivní konzervativci – např. Newt Gingrich. Nicméně skutečný konzervativec preferuje golf před demonstrací, skleničku pálenky před pálením vlajky a normální pracovní den před cestou do Indie za nějakým umouněným jogínem či do Skandinávie za chirurgickou změnou pohlaví.

Oakeshott rovněž vysvětluje, jak se konzervativci mohou vybudit k politické aktivitě, ale i to neochotně:

Je-li současnost vyprahlá a nabízí nám jen málo nebo nic k užitku či požitku, pak tato inklinace [sklon užívat či vychutnávat] je slabá nebo žádná; je-li současnost neklidná a rozkolísaná, projeví se tato inklinace v úsilí nalézt pevnější půdu pod nohama a následně k odvolání na odkaz a zkušenost minulosti; avšak charakteristicky se projevuje, když se k požitku nabízí mnohé, a nejsilnější bude, je-li to kombinováno s evidentním rizikem ztráty. Ve zkratce, je to sklon člověka, jenž si je plně vědom toho, že má co ztratit – to, o co se naučil pečovat; člověka bohatého v příležitostech k požitku, nikoli však natolik bohatého, že by si mohl dovolit být lhostejným vůči ztrátě.

Tím „mít co ztratit“ byla pro moderní konzervativce svoboda, a byla to omezení individuální svobody, jež vybuzovala konzervativce k aktivismu od dnů Nového údělu až po současný obamovský kolektivismus. Popudem konservatismu vždy bylo zachování individuální svobody, zaručené Ústavou a Deklarací nezávislosti.

V 50.-60. letech 20. století se Frank Meyer, redaktor hlavního časopisu americké nové pravice National Review, stal intelektuálním stratégem a praktikem Oakeshottova lyrického filosofování. Prostřednictvím svých přednáškových turné, redaktorské práce i svého politického sloupku, případně nazvaného „Principy a hereze“, vylaďoval konzervativní principy a řešil neshody mezi jednotlivými pravicovými skupinami – antikomunisty, tradicionalisty a libertariány. Zformuloval politickou teorii, jež je udržela pohromadě v situaci, kdy se od sebe málem odtrhly, aby zmizely v zapomnění. Tuto teorii jeho přítel L. Brent Bozell, švagr Billa Buckleyho, označil za „fusionismus“. Frankovi se ten termín nelíbil, ale akceptoval jej a on se ujal.

Coby absolvent Balliol Colege v Oxfordu byl Frank ve 30. letech 20. století aktivním komunistou. Působil v Chicagu, stal se jedním z nejefektivnějších organizátorů strany, a když se v 40. letech se stranou rozešel, stal se efektivním antikomunistou. Komunistickou stranu opustil s přinejmenším dvěma neocenitelnými poznatky: o povaze a praxi ideologie marxismu-leninismu a o tom, kde se nacházejí nejlepší restaurace v Chicagu. Historický světonázor komunistů byl chybný, nikoli však jejich smysl pro dobrou kuchyni. Frank vylepšil epikurejskou úroveň konzervativců, stejně jako kvalitu jejich politické analýzy.

Ze svého skromného domu u klidné venkovské cesty na vrcholu kopce ve Woodstocku ve státě New York - určitou dobu bydlel poblíž trochu níže Bob Dylan - Frank myšlenkově, písemně i telefonicky komunikoval s konzervativci v celé zemi od soumraku do úsvitu. Obával se, že jej komunisté zabijí ve spánku, proto spal přes den a pracoval od probuzení, kolem čtvrté odpoledne, až do doby, kdy se kolem osmé ranní uložil k spánku. Spal s brokovnicí po ruce. V noci kouřil cigaretu za cigaretou, střídal kávu s občasnou sklenicí skotské a kultivoval síť antikomunistických, tradicionalistických a libertariánských intelektuálů, jež psali pro National Review. Na počátku 60. let 20. století, když závažný spor mezi tradicionalisty a libertariány ohrožoval jednotu pravice, udržel je pohromadě fusionismem, jenž vytěžil to nejlepší z obou a prokázal jejich spojitost.
Jako člen dvou konzervativních mládežnických skupin jsem s ním trávil tolik času, jak to jen bylo možné. Byl rozeným profesorem, který má zálibu v přednášení na universitách a ve formování příští generace konzervativních intelektuálů a aktivistů. Coby šéfredaktor konzervativního studentského časopisu jsem neměl žádný problém stát se jedním z jeho přátel - před jeho předčasnou smrtí ve věku dvaašedesáti let na rakovinu plic. Pokud jde o intelekt a obětavost, v tom se mu už poté nikdo nevyrovnal.
Obvykle jsme se viděli během jeho mnohých přednáškových turné. Jen jednu pracovní noc jsem s ním strávil ve Woodstocku, ale ta noc je památná. Vzal jsem sebou jednoho přítele z New Yorku, o němž jsem věděl, že jej Frank bude považovat za potenciálního konzervativního aktivistu - Billa Kristola, syna „kmotra" tehdy nastupujícího neokonzervatismu, Irvinga Kristola. Já byl universitním studentem, dokončujícím doktorát z americké historie. Bill byl středoškolský student. Dokonce již tehdy Bill nebyl tím, koho byste označili za neokonzervativce. Již ve velice mladém věku byl docela konzervativní, výrazně napravo od svého otce. Dorazili jsme za soumraku, povečeřeli ve Frankovu obvyklou hodinu (v půl deváté) a po zbytek noci mluvili o politice, filosofii, umění, sportu. Bill byl příliš mladý na to, aby mohl pít. Já jsem pil i za něj. Než jsme se všichni v šest ráno nasnídali, byla to bujará noc přerušovaná Frankovými telefonáty jeho aktivistům a autorům, jakož i šálky kávy prokládanými skotskou. Frank měl teorii: káva ho udrží bdělým, skotská uvolněným.
Po krátkém spánku nás vzbudila jeho milá manželka Elsie, která nás zavedla k mému autu, a před námi byla kalná jízda zpět na Manhattan. Byla to jedna z nejvíce vyčerpávajících nocí, jaké jsem zažil. Tančit celou noc v nočním klubu na Manhattanu může být náročné na játra a ostatní vnitřnosti, avšak snažit se držet krok s Frankem bylo mnohem obtížnější. Když jsme se konečně dostali do bytu Kristolů na Manhattanu a pozdravili se s Irvingem a jeho ženou, historičkou Gertrude Himmelfarb, mám dojem, že jsme vypadali spíše jako kdybychom předchozích čtyřiadvacet hodin strávili s Frankovým sousedem, Bobem Dylanem, než s redaktorem National Review.
Když odmítl komunismus a nalezl své útočiště v dílech otců zakladatelů, postuloval Frank „svobodu jednotlivce" coby zásadní pro americký konservatismus. Považoval svobodu za „ústřední a primární cíl politické společnosti". Člověk byl pro něj myslícím a autonomním tvorem; „svoboda podstatou jeho bytí". Stát musí tuto svobodu zajistit, ale tato svoboda existuje pro vznešený cíl umožnit jednotlivci zvolit si ctnost. Ctnost nelze vnutit státem, ať už mu vládne levice či tradicionalisté. Jak Frank napsal: „Pokud lidé nemají svobodu být špatnými, nemohou být ctnostnými. Žádný komunista není s to je ctnostnými učinit." Argu - mentoval, že cílem státu je zachovat svobodu a cílem občana je zvolit si ctnost. Je to vždy jednotlivec, kdo má tuto volbu činit.
Frank byl přesvědčen, že libertariány a tradicionalisty lze v rámci konzervativním hnutí spojit dohromady. Rovnováha mezi svobodou a ctností je pro tuto alianci klíčová. Sdílel názor otců zakladatelů, že svoboda je nejvyšším politickým cílem, leč ctnost je nejvyšším cílem člověka. Tradicionalisté a libertariáni zdůrazňovali různé aspekty. Tradicionalisté příliš nedbali na omezení vlády. Libertariáni nedbali na důležitost ctnosti či její existenci dokonce popírali. Frank věřil, že americká Ústava představuje most mezi těmito dvěma prvky konzervativního myšlení. Russell Kirk, autor Konzervativního smýšlení, nabádal tradicionalisty, aby kladli důraz na řád a ctnost v podobě, v níž je západní zkušenost vnímá prostřednictvím „zdravého rozumu".
Tradicionalisté chtěli používat stát k vnucování ctnosti, jak to činily monarchie a národní státy po většinu dějin. F. A. Hayek, autor Cesty k nevolnictví, kladl libertariánský důraz na (A) individuální svobodu, (B) svobodnou ekonomiku (nyní populárněji nazývanou svobodně-tržní hospodářství) a (C) rozum. Frank měl za to, že pokud stát není používán k vnucování ctností a společnost se bude rozvíjet demokraticky, obě součásti konzervatismu jsou slučitelné. Ukázalo se, že měl pravdu.
Frankův názor na stát byl silně libertariánský. Kromě národní bezpečnosti, zachovávání vnitřního řádu a vykonávání spravedlnosti prostřednictvím vlády zákona má být státní moc omezená. Obával se nicméně, že libertariánský argument ve prospěch svobody byl mělký a potřeboval posílit prostřednictvím tradicionalistického pohledu, že svoboda je Božím darem, ctnost je důležitá a mnohé západní tradice posilují svobodnou společnost. Skepse libertariánů vůči těmto třem hodnotám oslabuje jejich obranu vůči etatismu, ať už sekulárnímu či totalitnímu.
Coby učenec zběhlý nejen v západní historii, ale i v západní filosofii, Frank věřil, že Bůh Abraháma nás obdařil individuální svobodou. Na rozdíl od klasických liberálů, kteří obdivují svobodu pro její užitečnost, on chápal svobodu jako něco víc než jen užitečnou věc. Při stvoření člověka Bůh učinil svobodu „podstatou jeho [lidského] bytí." Bůh tak učinil, aby si lidé jím stvoření mohli zvolit ctnost. Můžeme si taky zvolit zlo, ale bez Bohem dané možnosti volby je ctnost nemožná. Frank nevěřil, že libertariánský argument pro svobodu je vůči komunismu a dalším etatistickým režimům tak přesvědčivý, jako tradicionalistický „božský" argument, proto si zvolil argument tradicionalistický. Začal věřit v Boha tradicionalistů a sám na své smrtelné posteli konvertoval ke katolicismu.
Prakticky se na věc díval tak, že ať už si člověk myslí o ctnosti či Bohu cokoli, pokud ani jedno a ani druhé není libertariánům vnucováno, nemají žádný důvod se od konzervativního hnutí odtrhnout. Díky tradici a historii se Bůh a ctnosti v americké politické společnosti objevovat budou. Budou-li však libertariáni v této společnosti spokojeni, pravice se může udržet a prosperovat. Drží se a prosperuji již šedesát let... V polovině 60. let 20. století, jak konzervatismus nabíral na síle, Meyer formuloval sérii „článků víry", jež by většina konzervativců v té či oné míře akceptovala i dnes. Stojí za to je zopakovat jako předehru k odhalení definice politického hnutí, jež vzešlo ze svých tří zakládajících částí (obhájců omezeného státu, antikomunistů a tradicionalistů) a pak v sobě zahrnulo i neokonzervativce, evangelikály, Reaganovy demokraty a mnohé obyčejné Američany, kterým není dobře z blouznivých projektů levičáků.

A. Konservatismus předpokládá existenci objektivního mravního řádu postaveného na ontologických základech.

B. V rámci objektivního mravního řádu se konzervativní politické a společenské myšlení i jednání vztahuje k jednotlivci.
C. Americké konzervativní myšlení je naprosto antiutopické.
D. Ze dvou posledních bodů - zájmu o jednotlivce a odmítání utopického projektování - vychází současný americký konzervativní postoj ke státu. Konzervativci se mohou lišit v názoru na míru omezení státní moci, avšak na principu omezení moci státu se shodují.
E. Američtí konzervativci jsou právě tak proti státnímu ovládání ekonomiky.
F. Z těchto pozic americký konzervatismus odvozuje svou pevnou podporu Ústavě Spojených států v podobě, jak byla původně koncipována - jako ochrana individuální svobody ve spořádané společnosti prostřednictvím omezení moci státu.
G. Konzervativci ve své oddanosti západní civilizaci a ve svém sebevědomém americkém patriotismu bez zábran nahlížejí komunismus jakožto ozbrojenou a mesianistickou hrozbu samotné existenci západní civilizace a Spojených států. (Frank by dnes patrně řekl, že to samé platí i pro radikální islám všech jeho podobách a maskách.)
I většina dnešních konzervativců tyto články víry v té či oné míře přijímá. I Američané, kteří se považují za pravicové, aniž by sami sebe vnímali jako konzervativní politické aktivisty, s nimi nemají problém, neboť - jak řekl Oakeshott - konservatismus je sklon, a jak naznačil, rozumný sklon. Nicméně dovolte mi vznést jednu malou výhradu vůči Oakeshottově volbě slova sklon. Irving Kristol a také Bill Buckley to slovo akceptovali, avšak lepším termínem je povaha [v orig. „temperament" - pozn. red.]. Herb London, impozantní mozek současného konzervatismu, který je šéfem Hudson Institute,preferuje tento termín a já myslím, že má pravdu. Sklon lze odbýt jako pouhou náladu. Povaha je však obsažnější a stálejší. Je to způsob jednání, cítění a myšlení. V dnešní době je lepším označením pro původ konzervativní sensibility.
Když jsme se přesunuli od Oakeshotta k Meyerovi, dovolte mi odhalit definici moderního amerického konzervatismu. Zohledňuje lásku otců zakladatelů ke svobodě i obavu, již měl z projektů forsírovaných intronizovaným rozumem Edmund Burke. A zahrnuje i protesty neokonzervativců vůči nezamýšleným důsledkům těchto projektů.
Konservatismus je povaha, která má potěšení ze života, svobody a z usilování o štěstí; v tomto usilování je zahrnut i požadavek, jenž John Locke zmínil ve své původní variaci na toto téma: nabývání a směna vlastnictví. Moderní konzervatismus je povaha, nikoli ideologie či úzkost. Je to láska ke svobodě, nikoli zločin.

Historie Slovanů: Kdo byli Protobulhaři

Koncem 5. a v první polovině 6. století byli Slované usazeni na sever od Dunaje a na dolním toku Dunaje, odkud podnikali výpady do byzantských provincií. V první polovině 6. století to byly vpády především loupežné, Slované si odnášeli z byzantského území bohatou kořist, avšak vraceli se zpátky za Dunaj. Ve druhé polovině 6. století a na počátku století 7. se postupně usazovali na celém Balkánském poloostrově. Na jih od dolního a středního toku Sávy se v průběhu 6. století usídlili předkové dnešních Srbů, ve druhé polovině 6. století si Slované podmanili a osídlili část Trácie, Makedonie a Thesálii. Již v osmdesátých letech 6. století se dostali do Řecka a na Peloponés. Na přelomu 6. a 7. století zabrali dnešní Slovinsko, Charvátsko a Dalmácii a usídlili se v dnešním Rakousku. Postupně se dostali ještě dále na západ do Bavorska. V Malé Asii se jejich počet rozšířil zejména ve druhé polovině 7. stol. Tehdy tam Slovany přesídlovali byzantští císaři, aby jimi posílili obranu těchto oblastí proti Arabům.
   Byzantská říše byla v 6. století v dosti svízelné situaci. Za císaře Justiniána (527-565) byla sice na mocenském a politickém vzestupu, avšak neustálé války ji vyčerpávaly finančně i vojensky. Císaři Justiniánovi se podařilo dobýt zpět severní Afriku a vyvrátit tam panství germánských Vandalů, po dlouhých bojích v Itálii zničit říši Ostrogótů, které téměř úplně vyhubil, avšak asijské provincie byly pod neustálým tlakem Peršanů. Na Balkán útočili Slované a černomořští kočovníci, především protobulharští Kutriguři a Utiguři. Ve druhé polovině 6. století se objevili noví protivníci, Avaři.
   Avyři přišli ze střední Asie do Černomoří v roce 558 a spolu s tamními nomády tam vytvořili silný kmenový svaz. V té době zpustošili území slovanských Antů a byli jednou z příčin, která vedla tyto kmeny k dalšímu osídlování Balkánského poloostrova. Část Antů se dostala dočasně pod avarskou nadvládu. Několik let zůstali Avaři při dolním Dunaji a u Černého moře, po roce 567 však přesídlili na střední Dunaj a k Tise, kde vybudovali veliké panství jakožto základnu pro válečné tažení proti Byzanci a později i proti franské říši. Bylo to v podstatě území dnešního Maďarska. Před nimi ovládali tento prostor germánští Gepidové a Langobardi. Gepidové byli poraženi, Langobardi odtáhli v roce 568 do Itálie. Avaři opanovali jak zbytek Germánů, tak původní obyvatelstvo Panonie a Gepidie i nově usídlené Slovany a spojili se s ostatními slovanskými kmeny, které také útočili na balkánské provincie a na Byzanc.
   Byzanc, ve druhé polovině 6. století silně trpící pod opakujícími se útoky Slovanů, zřejmě z počátku příchod Avarů jistým způsobem vítala a počítala s tím, že je postaví jako hradbu proti Slovanům. Část Slovanů v bezprostředním okolí se skutečně dostala do avarského područí, zpočátku někdy dosti krutého. Někteří Slované byli povinováni odvádět dávky a účastnit se vojenských výprav. Jiní uzavřeli s Avary volné spojenectví. Byzantské říši vyvstal protivník mnohem silnější a nebezpečnější, spojení Avaři a Slované.
   Avaři a Slované podnikali téměř každoročně loupežné vpády na Balkán, přičemž pronikali až k hradbám Cařihradu, na pobřeží Černého a Středozemního moře a do řeckého vnitrozemí. Na rozdíl od Avarů, kteří bojovali pro kořist a vraceli se zpátky do své říše, Slované na nových územích zůstávali a postupně je osídlovali. Důležitým mezníkem byl pád Sirmia v roce 582 a zhroucení byzantské hranice na Dunaji za zmatků v době císaře Foky, který nastoupil po svržení císaře Maurikia v roce 602. Slovanům se tak otevřely další cesty a možnosti.
   Od devadesátých let 6. století se Avaři obraceli i proti franské říši. V souvislosti s tím se zrychlilo usídlování Slovanů v dnešním Rakousku a ve východních Alpách.
   Avaři a Slované, jak už bylo řečeno, podnikali časté útoky na samotná centra byzantské říše. Pokoušeli se, i když neúspěšně, dobýt druhé největší město impéria, Soluň. Velmi nebezpečné bylo pro byzantskou říši obléhání Cařihradu roku 626, kdy na jedné straně útočila ohromná vojska Avarů a Slovanů a na druhé straně ohrožovala město perská armáda. Cařihrad se však ubránil, avarsko-slovanský útok ztroskotal. Slované a Avaři tehdy útočili nejenom na souši, ale i na moři, a naštěstí pro Cařihrad se jejich jednoduché čluny nemohly vyrovnat byzantskému loďstvu. Slovanské lodě byly zničeny a ti Slované, kteří se zachránili, byli pobiti nikoli Byzantinci, ale Avary na rozkaz samotného kagana. Tím ovšem kagan dovršil svou porážku, rozklad armády a odchod Slovanů z boje i ze spojenectví.
   Slované a Avaři vytvořili v Panonii a v bezprostředně sousedících oblastech svébytnou archeologickou kulturu, dříve považovanou za čistě avarskou. Charakteristická pro ni byla pohřebiště s nespálenými těly, tzv. kostrová pohřebiště, na nichž byli někteří mrtví uloženi do hrobu spolu s koněm a s výstrojí. Muži měli opasky zdobené garniturami kování a nákončí. Na některých hřbitovech se kromě hrobů s nespáleným tělem našlo i několik pohřbů spáleného těla, což bylo typické pro Slovany. Do hrobů se dávala i keramika, podle charakteru ve své většině výrazně slovanská, zbraně, zbytky jídla, vědérka, některé nástroje a do bohatých hrobů šperky.
   Dnes je už bezpečně prokázáno archeologicky i antropologicky, že to byla pohřebiště avarsko-slovanská a že se na vytváření této kultury podílelo více etnických složek.
   Avarská říše, přetrvávající ve druhé polovině 7. století a v 8. století s centrem v dnešním Maďarsku, byla úplně poražena v bojích s franskou říší koncem 8. století a Bulhary na počátku 9. století. Avaři zanikli beze stopy. Již předtím přijímali slovanský způsob života a slovanský podíl se výrazně projevoval v antropologické charakteristice.
   Pro dějiny Slovanů na Balkánském poloostrově byli důležití jiní kočovníci, Protobulhaři. Od počátku 6. století, ještě před příchodem Avarů, útočili často Slované s bulharskými Kutrigury a Utigury na byzantský Balkán. Protobulhaři tvořili tehdy velký kmenový svaz, který sídlil na území mezi Dněprem, Volhou a Kubání. Bylo to tzv. Velké Bulharsko, v jehož čele stál mocný chán Kuvrat. Dětství prožil v Cařihradě, a měl tam být dokonce pokřtěn. V polovině 7. století, po smrti Kuvratově, se Velké Bulharsko rozpadlo, jednak v důsledku nesvornosti pěti Kuvratových synů, ale především vpádem nových kočovníků, Chazarů.
   Část Protobulharů se dostala pod panství Chazarů a stala se součástí jejich svazu; chánem byl Kuvratův syn Bajan a země se v pozdějších pramenech nazývala Černé Bulharsko. Další Kuvratův syn Kotrag odešel na sever k Volze a Kamě, kde vzniklo mnohonárodnostní Volžské Bulharsko s Volžskými nebo Stříbrnými Bulhary. Třetí část Protobulharů pod vedením Asparucha přešla Don, Dněpr a Dněstr a usadila se v ústí Dunaje u dunajské delty blíže dnešní Varny. V té době již byly tyto kraje osídleny Slovany, ale Protobulhaři se s nimi do vážnějších rozporů nedostali.. Naopak, sedm slovanských kmenů a další velký slovanský kmen Sěverců (nebo Sěveranů) uzavřely s Asparuchem spojenectví a staly se spolu s Protobulhary základem vznikajícího pevného bulharského státu. Nejasná je situace kolem Kuvera, který byl podle některých badatelů rovněž synem Kuvratovým. Avarský kagan ho jmenoval náčelníkem, ale Kuver se proti němu vzbouřil a odtáhl se svým lidem do Makedonie. Po roce 688 již nejsou o jejich osudech další zprávy.
   Ve stejné době, v 6., 7. a 8. století, se Slované trvale usadili také na západě a severozápadě, východně a severovýchodně zhruba v týchž hranicích, které odpovídali jejich historickým sídlům z počátku 2. tisíciletí n.l. Jejich postup neohrožoval mocenský a kulturní střed tehdejšího světa, Řím a Byzanc, a tak se o jejich dějinách z písemných pramenů nedozvídáme prakticky nic. Archeologové pečlivě zkoumají, odkud jednotlivé slovanské kmeny přišly, zda ze severozápadu (tzv. typ Korčak, případně i pražský typ, někdejší Sklaveni) nebo z jihovýchodu (typ Peňkovka a šperky typu Martynovka, někdejší Antové). Historici i archeologové hledají a nalézají zdůvodnění skutečnosti, že se v různých slovanských oblastech vyskytují stejná jména kmenů - Srbové, Charváti, Doudlebové, Severjané, Moravané a další, což nepochybně souvisí se společným původem těchto kmenů a s postupným odchodem části jejich příslušníků na různé strany. Některé kmeny si svá jména podržely i po trvalém osídlení na jiných místech. Jiné kmeny nebo jejich části přijaly naopak jména nová, různého původu, často odvozená buď od jména bájného předka, nebo od jména či charakteru krajiny, kterou obývaly.
   Slované byli tedy nespočetnou a hrozící masou, která se  nezadržitelně valila a rozlévala na obrovské území, aniž přitom jakoukoli část trvale opustila a přenechala někomu jinému. Teprve na počátku 2. tisíciletí tam, kde pod nimi a spolu s nimi zůstalo hodně původního obyvatelstva (např. v nynějším Rumunsku, Albánii a Řecku), nebo tam, kam pronikly jenom některé skupiny, které staré obyvatelstvo neovládly a nevytlačily (např. v Bavorsku), docházelo na poměrně malém území k asimilaci a k zániku slovanského jazyka.
   Jiná situace byla na severozápadní hranici nově získaného území. Germáni, Němci, představovaní především Franky a Sasy, podnikali stále nové a nové válečné akce, aby si podmanili Polabské Slovany, jimž zemi jen málo osídlenou vlastně sami přepustili. Nakonec se jim podařilo přičlenit a postupně germanizovat obrovské území.
   Slované se postupně rozdělili na tři jazykové skupiny, Slovany západní, východní a jižní. Kdy přesně k takovému rozdělení došlo, zda jeho základy byly dány již v předpokládané slovanské pravlasti nebo až mnohem později, o tom se stále bádá a diskutuje. Je však nepochybné, že ve druhé polovině 1. tisíciletí n.l. ještě nebyly tak velké jazykové rozdíly, aby si Slované navzájem nerozuměli a aby se jednotný jazyk, staroslověnština, nemohl uplatnit u různých slovanských větví.
   Slované se šířili na všechny strany a útočili na Byzanc v době, kdy u nich ještě existovala beztřídní společnost a přetrvávaly jisté zásady rodového a kmenového společenství, i když touha po moci, soukromém majetku a kořisti výrazně vystupovala do popředí. Slované měli své vůdce a vojevůdce, náčelníky a vladaře, jejichž jména se v písemných pramenech občas objevují, a v případě potřeby se různé kmeny a skupiny spojovali do velkých svazů. Jindy se naopak, opět podle konkrétních zájmů, spojovali s jinými etniky a bojovali i jako žoldnéři za peníze. To ovšem nebylo typické jenom pro Slovany, ale pro všechny národy na tomto stupni rozvoje. I tak dokázali mnoho - zaujali a udrželi obrovskou číst Evropy, i když osudy jednotlivých částí byly proměnlivé.
Pliska
Pliska byla první metropole Prvního bulharského království (v letech 681 - 893). Původně byla navržena jako vojenský tábor. Hlavním městem se stala poté, co chán Krum zvítězil na Nikeforem. Teprve v 9. století dostala rysy města. Její ruiny leží 3 km severně od dnešní vesnice Pliska (dříve Aboba). Leží ve zvlněném terénu mezi horami u Šumenu a Madary. Mocná pevnost tu bránila přístupu k městu, protože jako stepní lidé Protobulhaři raději žili v rovině.
Pliska byla chráněna tři hlavními pevnostmi a pevnými kamennými zdmi až 12 metrů vysokými. Město zaujímalo plochu 23 km2 a bylo obklopeno 21 km dlouhou obrannou linií hradních příkopů a hladomoren. Vnitřní město o velikosti 0,5 km2 obdélníkového tvaru mělo 2,6 m silné a asi 12 m vysoké obranné zdi, válcovité věže na každém rohu a 2 další věže v každé zdi.
Pevnost chána v centru měla mimořádně monumentální architekturu; v ruinách bylo nalezeno 56 obdélníkových pravoúhlých areálů. Tajná chodba spojovala palác s velkou bazilikou, trojlodním chrámem o rozloze 2.920 m2, který byl tehdy na Balkáně největší.
Jméno Pliska bylo zmíněno v mnoha pramenech, z nichž nejvýznamnější je bulharská apokryfní kronika z 11. století n.l. Hovoří o Plisce jako o městě "Plyuska založeném chánem Asparuchem". Byzantští autoři George Cedrin, John Zonara, Anna Komnina píší o městě zvaném "Pliskusa".
Vlevo: Chán Krum
Pliska bývala malou slovanskou osadou, ve které se později usídlil chánův dvůr. Když roku 811 Plisku opouštěl Krum se svým vojskem, zůstala po dobytí byzantským vojskem úplně vydrancována a vypálena. Pak byla ale znovu vybudována.Na propracované správě města se tu podíleli Bulhaři i Slované a tak upevňovali své vztahy. V roce 815 byla mezi Byzancí s Bulharskem uzavřena mírová smlouva. Její text nechal Krumův syn Omurtag vytesat do obelisku, umístěného v Plisce. 
Pliska byla také sídlem autonomního patriarchátu a bulharského arcibiskupa. Pliska ale přestala být hlavním městem již za Borise I., který začal bojovat proti návratu pohanství, což podporoval jeho syn Vladimír. V roce 893 se stala za vlády Simeona I. sídelním a hlavním městem nově postavená Preslav.  Nové hlavní město mělo zdůrazňovat křesťanství, na rozdíl od pohanské Plisky. V této době došlo k velkým změnám ve vládě, politice, náboženství a správě a změna sídla metropole prostě patřila k nim.
V Plisce založil školu Metodějův žák Naum, původem Slovan z Moesie. S Naumem sem přišel Kliment. Tato škola byla později přenesena do Preslavi.
V Plisce se velmi rozvíjela řemesla, zejména od 9. do 11. století.
Archeologické práce začali v Plisce čeští archeologové-amatéři bratři Hermenegildové a Karel Škorpil s akademikem Uspenským koncem 19. století  (Karel Škorpil má nedaleko muzea hrob). Bulharům tedy objevil jejich první hlavní město Čech.
Byly zde objeveny i tři sargofágy (z doby Omurtaga). Vnitřní město mělo Trůnní sál pro oficiální příležitosti a Malý palác pro rodinu chána.
Na místě jsou i starobulharské lázně a vykopávky zásobárny vody.
Pevnost tu byla až do počátku 19. století. Dnes jsou zde jen ruiny a duch dobrodružství a bohaté historie.
Dnes je Pliska centrem vinařství a ovocnářství. Podle legendy tu byla objevena receptura na jedinečný druh pálenky.
Představu o starobylé Plisce, centru křesťanství a místu největší baziliky na tehdejším Balkáně lze získat u replik v muzeu.
                                                                                                                                                                                                                                    Vpravo: Chán Omurtag, pod ním Boris I.
Dole: Mapka z knihy Atlas Bulharů

Bulharsko je rájem archeologů
Bulharsko je zatím pro turisty přitažlivé hlavně pobřežím Černého moře a úchvatnými horami. Starověké památky jezdí obdivovat spíše do sousedního Řecka. Ale nemusí tomu tak být navždy.
Bulharsko je totiž neuvěřitelným rájem všech památkářů a archeologů. Umístění na křižovatce Evropy a Asie mu dalo cesty civilizací Thráků, Řeků, Římanů, Byzantinců, Slovanů i muslimů. Země má kolem 400.000 kulturních míst. Sedm z nich bylo registrováno organizací UNESCO jako památky světového a kulturního dědictví. V Sofii stojí nejstarší evropské kostely ze 4.století - Sv. Jiří a Sv. Sofie. Ze 7.století pocházejí první sídelní města chánů Pliska a Preslav. V době, kdy většina měst byla dřevěných, byla tato města kamenná. Bulharsko se pyšní také 250 ortodoxními monastýry většinou ze 14. - 15. století, 3.000 středověkých pevností a velmi cennými poklady vystavenými v mnoha muzeích. K novým a novým objevům stále dochází. Drtivá většina památek však zůstává opuštěna a noha turisty sem nevkročí. Náklady na jejich rekonstrukci a oživení službami by spolklo nemalé prostředky, které se zatím nedaří získávat v potřebné výši.
První náznaky blýskání na lepší časy se už ale objevují. Rotunda sv.Jiří v Sofii byla nepřístupná plných 70 let a po rozsáhlé rekonstrukci byla před časem opět otevřena pro turisty. Světoví odborníci právě bojují za záchranu unikátního skalního reliéfu tzv.Madarského jezdce, který je považován za jeden ze symbolů prastaré bulharské státnosti. Potěšující je zisk evropského grantu 12 mil.EUR na budování historických a kulturních turistických stezek a otevření zdroje na financování kulturní turistiky ve staré bulharské metropoli Veliko Tarnovo. PHARE také financuje částkou 290.000 EUR kulturně turistický projekt obnovy tzv.Bulharské Tróje. Archeologický komplex Durankulak, známý pod tímto názvem, se nachází na rumunsko-bulharských hranicích. Při stáří více než 7 000 let patří k nejstarším evropským památníkům. Turisté by ho mohli znovu v plném lesku obdivovat už od příštího roku 2005.
V posledních letech s rostoucí výstavbou neustále přibývá nových pozoruhodných objevů. Zdá se, že snad při každém kopání základů a budování silnic je k nalezení nějaký poklad. Jen v minulých měsících byla nalezena unikátní zlatá mince císaře Hadriána u Burgasu při stavbě dálnice. Nedaleko Vidinu byl ukryt poklad dokonce 800 zlatých mincí. Úžasný objev byl učiněn při hloubení základů pro nový osmipodlažní hotel v centru Sofie na Budapěšťské ulici. Nalezen byl starobylý amfiteátr. Že se jedná o gladiátorskou arénu potvrdil o měsíc později nález probodnutého muže, jehož stáří je odhadováno na 7.000 let. Archeologové zde nalezli opět tisíce bronzových a zlatých mincí s vyobrazením Konstantina Velikého. Vloni byla zase v jedné hrobce v jihovýchodním Bulharsku objevena nejstarší vázaná kniha světa. Etruská kniha o 6 stranách z 24karátového zlata je stará 2500 let a nyní je vystavena v Národním muzeu v Sofii.
Ale to ještě stále není vše. Bulharští archeologové nyní přišli s tím, že rozluštili dokonce tajemství hrobu mýtického pěvce Orfea. Pohřben měl být podle červnových objevů týmu profesora Ovčarova v thrácké svatyni nedaleko vesnice Tatul. Jedinečná svatyně je památníkem helénské doby v Bulharsku, tvrdí profesor. Skrývala opět mnoho starověkých pokladů.
Senzací je i nález pohanské hrobky poblíž černomořského výběžku Kaliakra. Archeologové doufají v potvrzení své teze, že hrobku postavili první obyvatelé tohoto území, tzv.Protobulhaři přivedení chánem Asparuchem.
Největší pozornost ovšem přitahuje už pět let snad největší evropské archeologické naleziště současnosti - Starosel nedaleko Plovdivu. V tajemném údolí bylo odkryto už pět chrámů s obrovským bohatstvím a množstvím zlata. Místo před rokem navštívil i generální ředitel UNESCO. Centrální svatyně pochází z 5. století př.n.l. a je nejstarší a nejpůsobivější památkou thrácké kultovní architektury, jaký byl dosud nalezen. Svatyně měla dvě místnosti, jednu pravoúhlou, druhou kruhovou. Je obklopena 240 m dlouhou kamennou zdí. Slavnostní schodiště, které bylo též odkryto, vede na 20 m vysoký pahorek suti nad hrobkou. Galerie dlouhá 15 m vede k působivé fasádě chrámu zdobené reliéfy, z nichž zbytky byly zachovány. V prostoru svatyně byly také nalezeny střepy keramiky z pálené hlíny, mince, hroty šípů a kultovní předměty. Nález učinil tým Borislava Kitova.
Také Černé moře pravidelně vydává své poklady. Moře v hloubkách přesahujících 90 m obsahuje sirovodík, takže v ní nemohou žít dřevokazní živočichové. Je proto možné najít poměrně zachovalé vraky lodí. Tak například v září 2002 bulharští rybáři objevili u Sozopolu v hloubce 120 m výborně zachovalou, 4,5 m dlouhou loď ze dřeva jilmu. Mohla by být stará až 7000 let, takže by se jednalo o jednu z nejstarších lodí světa. V témže roce americko-bulharská expedice objevila desítky amfor v lodním vraku velké, zřejmě zásobovací lodě, která převážela trvanlivé potraviny z Krymu přes dnešní Bulharsko do Řecka. Výzkumná expedice "Noe - Černé moře" v čele s oceánografem prof. Robertem Ballardem, objevitelem vraku Titaniku, tu pátrala po ztracené civilizaci mezi prostorem helénským a územím Předního Východu. Přelitím slaných vod Marmarského moře do sladkovodního jezera, dnešního Černého moře, před 7500 lety došlo k potopě, která mohla být předlohou biblické katastrofy.
I letos poodhalilo Černé moře jedno tajemství. Poblíž mysu Kaliakra expedice Ilji Krsteva objevila neznámou loď, jejíž korpus měří 63 m a je 78 m hluboký. Její stáří bude zřejmě kolem sta let. Mohlo by jít o vrak lodi Princ, přepravující ohromná množství zlata během Krymské války.
Jak je patrné, být archeologem v Bulharsku

článek vyšel v časopise UNIBA Univerzity Komenského v Bratislavě