Pravda o smrti krále Tutanchamona

KRÁL TUTANCHAMON, majitel malé a na pomě­ry slavných panovníků Nové říše velmi chudé hrobky, vstoupil do dějin novověké ar­cheologie 4. listopadu r. 1922. To ráno totiž Howard Carter, britský archeolog, pracující ve službách Lorda Carnarvona, narazil na začátek schodiště vedoucího ke vstupu do tehdy neznámé hrobky. Následoval kabelogram na zá­mek Highclere ve Skotsku a několik dlouhých dnů, které uplynuly mezi objevem vstupu a pokračováním prací, již za přítomnosti lorda Carnarvona. Nakonec ale nastal 22. listopad, kdy Carter prorazil otvor v levém horním rohu zídky blokující vstup do vlastní hrobky. Jeho slova „VlDÍM NÁDHERNÉ VĚCl" byla jedinou reakcí, na kterou se v tu chvíli zmohl. Byla tak objevena nevyloupená hrobka skutečného egyptského faraóna, která dodnes přitahuje obrovskou pozornost. Nálezy z několika málo místností dnes vyplňují podstatnou část plochy druhého patra Egyptského Muzea v Káhiře a patří mezi nejcennější dědictví světové kultury. A král sám? To je velmi zajímavý příběh.

Neprve ale kdo Tutanchamon byl? Poslední potomek slavného rodu Thutmosů (mezi nejslavnější patřili Thutmose III. A Amenhotep III.), který žil v letech 1359–1342 př. Kr. a vládl zhruba 9 let. Dožil se věku kolem 19 let a je známý tím, že neučinil nic, čím by se zapsal do historie. Po Smenchkareovi byl druhým panovníkem, který se výrazně odklonil od mono­teistického náboženství svého (snad) otce Achnatona a přesunul hlavní město země do oblasti Memfidy poblíž dnešní Káhiry. l díky své „bezvýznamnosti" zřejmě jeho hrobka unikla pozornosti lupičů. První etapa zkoumání Tutanchamonovy mumie nastala až v listopadu 1925, kdy Douglas Derry oficiálně začal s antropologickým výzkumem mumie panovníka – chlapce. Pozdě proto, že skoro tři roky zabralo pečlivé dokumentování a vyklízení pohřební výbavy panovníka.

Výzkum mumie trval do října následujícího roku, kdy byla uložena zpět do hrobky: dodnes tak spočívá na místě svého pohřbu a je možno ji zde spatřit. Nikdo ze současníků Cartera ale nemohl tušit, že během „vědeckého" ohledání mumie došlo k několika „nedopatřením". Hlava panovníka byla oddělena od těla, stejně jako jeho údy, paže a nohy. Ty byly dodatečně připojeny ke zmrzačenému tělu smůlou. Při znovupohřbení mumie byly tyto skutečnosti maskovány vrstvou jemného písku a plátna. Až v roce 1968 došlo k tomu, že mumie byla znovu zkoumána, to byl již jak Carter, tak Carnarvon mrtví. Tohoto roku R.G. Harrison, profesor anatomie z Liverpoolu, přijel s britským týmem, aby provedl rentgenové vyšetření mumie. Výsledkem bylo odhalení Carterova zacházení s mumií z let 1925–1926 s mnoha dalšími detaily: údy byly tehdy nepietně utr­hány v kloubech, oddělena byla chodidla a dlaně v zá­pěstí, došlo i k přerušení obřadových spojení a oddělení pánve. Ještě hůře, práce francouzského lékaře Maurice Bucailleho z r. 1990 odhalila další skutečnost. Vzhledem k tomu, že mumie panovníka byla zalita ztvrdlou pryskyřicí a stejným způsobem byla k jeho mumifikovanému obličeji připevněna jeho proslulá zlatá maska, Carter se pokusil tyto substance rozpustit tím, že mumii 1. a 2. listopadu 1925 vystavoval na přímém slunečním světle – v těchto dnech teploty dosahovaly 65 °C. Metoda ale nezafungovala tak, jak si představoval, naopak, způsobila další poškození mumie.

Konečně v r. 1978 proběhlo další jednodenní rentgenování panovníkovy mumie Jakesem E. Harrisem, autorem katalogu rentgenových snímků staroegyptských panovníků. Vrcholem zkoumání byl však výzkum prováděný v lednu r. 2005. Osmého března 2005 dokončil tým složený z mezinárodních odborníků na CT skenování zatím nejmodernější výzkum mumie panovníka Tutanchamona. Jejich výsledky pomohly defi­nitivně vyvrátit přetrvávající teorie, že panovník byl násil­ně zprovozen ze světa, snad soupeřícími uchazeči o trůn (Ajem a Haremhebem), a to úderem tupým předmětem do temene. Základem této hypotézy byl maličký úlomek lebeční kosti nalezený uvnitř jeho lebky. Provedené CT snímkování mumie umožnilo získat na 1700 snímků jeho těla včetně řezů, které by jinak nebyly bez použití této nedestruktivní techniky možné. Interpretace snímků vyloučila násilné úmrtí a prokázala, že úlomek kosti se dostal do dutiny lebeční během mumifikace, kdy byla do lebky nalévána horká smůla. Stejně tak nové výzkumy naznačily, že si panovník mohl několik dní před smrtí vážně zlomit stehenní kost a zemřít na doprovodnou infekci. Přesto, že byl učiněn další krůček na cestě za poznáním možných příčin smrti tohoto panovníka, do budoucna nelze vyloučit žádná další překvapení.

Jedno z možných vysvětlení je možno hledat ve výsledcích výzkumu mumie z r. 1968, kdy byla zjištěna nepřítomnost sterna a hrudních obratlů na mumii panovníka, které musely být odstraněny již během jeho mumifikace krátce po smrti. To bylo zcela jistě neobvyklé a s mumifikací nesouvisející zaopatření. Proč tomu tak bylo? Odpověď se nabízí: panovník mohl zemřít v důsledku vážného poranění hradního koše, například při lovu zvěře v poušti v loveckém voze. Tuto jeho zálibu v lovu také dokazují četná zobrazení na předmětech po­hřební výbavy panovníka. Bylo tomu tak? Tuto hypotézu nenásilné smrti by potvrzovala i skutečnost zjištěná během zkoumání mumie v r. 2005. Tehdy nad kolenem lékaři zaznamenali nezhojenou ránu, kterou do těla mohla vniknout infekce. Toto zranění mohlo být také důsledkem pádu z loveckého vozu.

                                                                                           

Záhady civilizace Májů

Obyvatelé středověké Evropy neměli až do Kolumbových objevitelských výprav nejmenší ponětí o existenci tajemných národů červené rasy v rozlehlých zemích na západě. V rámci bezhlavého pokřesťanšťování byly úspěchy této skvělé „kultury čísel a metafor“ v 16. století zničeny španělskými dobyvateli tak důsledně, že po nich nezbyla téměř ani vzpomínka.Vzhledem k tomu, že indiánské kultury Aztéků a Májů v Mexiku a Inků v Peru neměly žádné vlastní letopisy, je dnes téměř nemožné vypátrat jejich dějiny a původ. Rozvaliny a němé ruiny záhadných gigantických staveb jsou jediným spolehlivým pramenem dějin „předkolumbovké“ Ameriky.

Navzdory jistým úspěchům americké archeologie zůstává seznam otázek téměř nekonečný a nesčetné záhady teprve čekají na své rozluštění. Tak například si nikdo nedovede vysvětlit záhadu rytin v poušti Nazka, které jsou tak obrovské, že jsou vidět pouze z ptačí perspektivy. Kdo, kdy a proč je vytvořil? Kdo a proč umístil na území dnešních kostarických pralesů dokonale opracované kamenné koule vážící 12 tun? Kdo a kdy postavil na neúrodné horské planině skvělé město Tíwanako? Jakého původu jsou dnešní Indiáni a kdo vytvořil civilizaci, jejíž hmotné pozůstatky učarovávají generace evropských laiků i vzdělanců?

V množství malých a velkých národů Jižní a Střední Ameriky vynikají zejména záhadní Májové. Zatímco na Blízkém i Dálném východě, v Indii, Číně, Egptě i Evropě vznikala civilizace v úrodných oblastech velkých řek, Májové bez ohledu na naše antropologické poučky vybudovali svá města z bílého kamene v tvrdých podmínkách nehostinné džungle jižního Mexika a Guatemaly.

Během staletí vytvořili složité obrazové písmo, dosáhli mistrovské dokonalosti ve stavitelství a matematice, navzdory tomu se dodnes dochovaly pouze nástroje z kamene a kosti. Jaká síla jim umožnila vybudovat pyramidové komplexy, které jezdí obdivovat turisté z celého světa? Mayové neznali kolo, pluh ani tažná zvířata. Byla to tedy pouze síla svalů tisíců pracovníků nebo mayští kněží ovládali síly nám dosud neznámé?

Ačkoliv jsou za zakladatele matematiky považováni indičtí vzdělanci díky nejvýznamnějšímu vynálezu matematiky – číslu nula, Májové používali nulu zcela běžně o nejméně stovky let dříve. Dovedli přesně vypočítat zatmění Slunce i Měsíce a oběžné doby planet spočetli s odchylkami v řádu vteřin.  

Ovšem zde tajemství a paradoxy mayské civilizace nekončí. Májové vybudovali svá města v úmorném prostředí džungle, dosáhli zde jedinečnosti v oblasti kultury a umění, káceli les – snad –  kamennými palicemi a vypalovali prostor pro svá skromná políčka, kde pěstovali kukuřici, rajčata, tykve a fazole. Vystavěli silnice, pyramidy, chrámy, rozlehlé paláce, až… v prvním tisíciletí našeho letopočtu zničehonic odešli! Opustili všechna svá města, jedno po druhém a po několika desítkách let se dříve kvetoucí civilizace utopila v pralesní zeleni. Když přišli z východu dobyvatelé, zbyla u místních obyvatel pouze mlhavá legenda obestírající kulturu předků.

Kromě kamenných staveb vypovídá o kultuře dávných Májů několik písemných pramenů. Nejvýznamnějším pramenem je tzv. Popol Vuh, vyprávění samotných Indiánů, zapsaná latinkou v jazyce kmene Kičé krátce po španělském útoku. Jeho účel ani autora neznáme, ale víme, že reprodukuje obsah mnohem starších děl, pocházejících ještě z doby předkolumbovské.   Dalším dílem je 18 knih Čilama Balama, které pocházejí různých nalezišť Jukatánu. Třetí písemnou památkou jsou Kakčikelské letopisy, psané na konci šestnáctého a počátku sedmnáctého století, popisující historii Kakčikelského království Guatemaly. Neměli bychom podceňovat ani zaznamenaná svědectví prvních misionářů – takzvaných conquistadorů a španělských mnichů.

                                            

Posledním pramenem studia „májské civilizace“ jsou samotní Indiáni, kteří v zapadlých končinách stále udržují dávné obyčeje a žijí tradičním způsobem života.

Obyvatelé středověké Evropy neměli až do Kolumbových objevitelských výprav nejmenší ponětí o existenci tajemných národů červené rasy v rozlehlých zemích na západě. V rámci bezhlavého pokřesťanšťování byly úspěchy této skvělé „kultury čísel a metafor“ v 16. století zničeny španělskými dobyvateli tak důsledně, že po nich nezbyla téměř ani vzpomínka.Vzhledem k tomu, že indiánské kultury Aztéků a Májů v Mexiku a Inků v Peru neměly žádné vlastní letopisy, je dnes téměř nemožné vypátrat jejich dějiny a původ. Rozvaliny a němé ruiny záhadných gigantických staveb jsou jediným spolehlivým pramenem dějin „předkolumbovké“ Ameriky.

Navzdory jistým úspěchům americké archeologie zůstává seznam otázek téměř nekonečný a nesčetné záhady teprve čekají na své rozluštění. Tak například si nikdo nedovede vysvětlit záhadu rytin v poušti Nazka, které jsou tak obrovské, že jsou vidět pouze z ptačí perspektivy. Kdo, kdy a proč je vytvořil? Kdo a proč umístil na území dnešních kostarických pralesů dokonale opracované kamenné koule vážící 12 tun? Kdo a kdy postavil na neúrodné horské planině skvělé město Tíwanako? Jakého původu jsou dnešní Indiáni a kdo vytvořil civilizaci, jejíž hmotné pozůstatky učarovávají generace evropských laiků i vzdělanců?

V množství malých a velkých národů Jižní a Střední Ameriky vynikají zejména záhadní Májové. Zatímco na Blízkém i Dálném východě, v Indii, Číně, Egptě i Evropě vznikala civilizace v úrodných oblastech velkých řek, Májové bez ohledu na naše antropologické poučky vybudovali svá města z bílého kamene v tvrdých podmínkách nehostinné džungle jižního Mexika a Guatemaly.

Během staletí vytvořili složité obrazové písmo, dosáhli mistrovské dokonalosti ve stavitelství a matematice, navzdory tomu se dodnes dochovaly pouze nástroje z kamene a kosti. Jaká síla jim umožnila vybudovat pyramidové komplexy, které jezdí obdivovat turisté z celého světa? Mayové neznali kolo, pluh ani tažná zvířata. Byla to tedy pouze síla svalů tisíců pracovníků nebo mayští kněží ovládali síly nám dosud neznámé?

Ačkoliv jsou za zakladatele matematiky považováni indičtí vzdělanci díky nejvýznamnějšímu vynálezu matematiky – číslu nula, Májové používali nulu zcela běžně o nejméně stovky let dříve. Dovedli přesně vypočítat zatmění Slunce i Měsíce a oběžné doby planet spočetli s odchylkami v řádu vteřin.  

Ovšem zde tajemství a paradoxy mayské civilizace nekončí. Májové vybudovali svá města v úmorném prostředí džungle, dosáhli zde jedinečnosti v oblasti kultury a umění, káceli les – snad –  kamennými palicemi a vypalovali prostor pro svá skromná políčka, kde pěstovali kukuřici, rajčata, tykve a fazole. Vystavěli silnice, pyramidy, chrámy, rozlehlé paláce, až… v prvním tisíciletí našeho letopočtu zničehonic odešli! Opustili všechna svá města, jedno po druhém a po několika desítkách let se dříve kvetoucí civilizace utopila v pralesní zeleni. Když přišli z východu dobyvatelé, zbyla u místních obyvatel pouze mlhavá legenda obestírající kulturu předků.

Kromě kamenných staveb vypovídá o kultuře dávných Májů několik písemných pramenů. Nejvýznamnějším pramenem je tzv. Popol Vuh, vyprávění samotných Indiánů, zapsaná latinkou v jazyce kmene Kičé krátce po španělském útoku. Jeho účel ani autora neznáme, ale víme, že reprodukuje obsah mnohem starších děl, pocházejících ještě z doby předkolumbovské.   Dalším dílem je 18 knih Čilama Balama, které pocházejí různých nalezišť Jukatánu. Třetí písemnou památkou jsou Kakčikelské letopisy, psané na konci šestnáctého a počátku sedmnáctého století, popisující historii Kakčikelského království Guatemaly. Neměli bychom podceňovat ani zaznamenaná svědectví prvních misionářů – takzvaných conquistadorů a španělských mnichů.

                                            

Posledním pramenem studia „májské civilizace“ jsou samotní Indiáni, kteří v zapadlých končinách stále udržují dávné obyčeje a žijí tradičním způsobem života.