Je Řecko opravdu chudé?

Zdá se to být neuvěřitelné, jak německá spolková kancléřka Merkelová trvá na tom, aby Řecko zůstalo v eurozóně. Proč má v této rozkládající se instituci zůstat země, které podváděla, aby mohla platit eurem, proč za to platí například Slovensko, které kvůli Řecku muselo mockrát asanovat svoje banky a zaplatit dluhy řeckých, tedy respektive německých a francouzských bankovních ústavů působících v Řecku. Proč to všechno? Nebylo by snad jednodušší prostě Řecko vyloučit z eurozóny? Budete se divit, ale nebylo. Řecko totiž vůbec není chudé! Ve skutečnosti má obrovské nedotčené zásoby zlata, ropy a zemního plynu. Německu vůbec nejde o pomoc jedné zemi eurozóny, ale řecké nerostné bohatství a zásoby zlata.

Ukazuje se, že megapříklad evropské dluhové krize ve skutečnosti vůbec chudý není. Řecko totiž „takzvaně sedí“ na absolutně obrovských nedotčených ložiscích zlata, ropy a zemního plynu. Pokud by Řekové plně využili přírodní zdroje, které mají doslova pod nohama a po kterých doslova šlapou, již by dávno žádné dluhové problémy neměli. Naštěstí je tato ekonomická krize konečně donutila alespoň trochu jednat a nyní například krachující evropský tištěný deník Financial Times předpovídá, že Řecko bude do roku 2016 v Evropě producentem zlata číslo jedna. Navíc Řecko nyní zahajuje průzkum těchto obrovských ložisek ropy a zemního plynu. Řecko podle již zmíněného deníku sedí na stovkách milionů barelů ropy a na gigantických ložiscích zemního plynu, v hodnotě bilionů amerických dolarů.
Je skutečně smutné, že Řecko by mělo být jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě, ale místo toho tato země prochází nejhorší ekonomickou krizí, kterou kdy v moderní historii zažilo. Je to jako by bezdomovec, který spí každou noc na ulici, nevěděl, že po příbuzném zdědil miliony dolarů. Řecko není vůbec chudé, a snad se Řekové dozvědí o všem tom bohatství pravdu a najdou cestu z toho současného ekonomického, uměle vyvolaného krachu, který platí Slovensko a zbytek Evropy.
Od doby, kdy v Řecku začala takzvaná ekonomická krize, se řecká ekonomika propadla o více než 20%. V dubnu 2010 činila nezaměstnanost v Řecku pouhých 11,8%. Od té doby vyskočila na 25,1%. Poměr státního dluhu k HDP v Řecku má letos dosáhnout 198% a kolují ustavičně zvěsti, šířené mnohdy placenými články a reportážemi v médiích, že Řecko bude nuceno opustit euro. Ale to vše je zcela a totálně zbytečné. Řecko není ve skutečnosti vůbec chudé. V podstatě, když se podíváte na nedotčené přírodní zdroje, je Řecko ve skutečnosti jednou z nejbohatších zemí v celé Evropě.
Podle známé finanční agentury Bloomberg je v Řecku obrovské množství zlata. Současná ekonomická krize urychlila schválení těžebních aktivit a zmíněná investiční agentura předvídá, že Řecko bude brzy v Evropě producentem zlata číslo jedna. Těžba zlata nabírá na síle poté, co Řecko začalo s tím, co je nazýváno „zrychlené“ schvalovací programy. Kanadské a australské společnosti uvedly v listu The Washington Post, že jejich projekty přinesou do roku 2016 celkem 425,000 uncí, v ceně 757 milionů amerických dolarů podle takzvané spotové ceny z října letošního roku.

„Existují jasné důkazy, že Řecko se probudilo do potenciálu svého těžebního průmyslu,“ řekl Jeremy Wrathall, předseda v australském Perthu sídlící firmu Glory Resources a dodal: „Politici stále více chápou, že protěžební postoj je patřičný, kvůli potenciálu vytvářet pracovní místa.“

Ale Řecko nemá jen zlato. Řecko „doslova plave“ na ropě a zemním plynu. Ukazuje se, že Řecko sedí na západním okraji absolutné mamutího ropného a plynového pole pod Středozemním mořem, a na západě země jsou také obrovská ložiska ropy a zemního plynu.

Známá tisková agentura Reuters letos v červenci zveřejnila zprávu, že Řecko dostalo osm nabídek od společností hledajících ropu a zemní plyn ve třech částech na západě země. Pravdou je, že Řecko má dost ropy a zemního plynu, aby bylo schopno zaplatit všechny své dluhy. Jen hodnota zemního plynu, na kterém sedí, byla odhadnuta na biliony amerických

dolarů.

Takže na rozdíl od několika dalších zemí v Evropě vypadají pro Řecko v budoucích letech věci celkem slibně, pokud dokáže spravovat své zásoby správně a nenechá cizince, aby přišli a jeho bohatství mu ukradli. A je to jistě logičtější důvod, proč panuje tak velké zdráhání vyloučit Řecko z eurozóny. Zdá se pravděpodobným, že mnozí vrcholoví politici v Evropě a zejména v Německu a Francii o všem tom zlatu, ropě a zemním plynu, na kterém Řecko sedí, vědí.
Snad se lidé v Řecku o tomto obrovském množství bohatství, které je pod jejich nohama, dozvědí. Pokud dokážou najít způsob, jak zajistit, aby toto bohatství plynulo do jejich rukou, bude spousta jejich problémů vyřešena celkem rychle a mohli by být svědky masivního ekonomického zvratu.

Václav Prokůpek: Není nutné rušit ani jednu nemocnici! :: www.agrarnistrana.cz

Václav Prokůpek: Není nutné rušit ani jednu nemocnici! :: www.agrarnistrana.cz

Ze sveta - Bankéři a diplomaté se smějí, lidé trpí

Ze sveta - Bankéři a diplomaté se smějí, lidé trpí

Z domova - Kdy se rozběhne skutečná obnova venkova?

Z domova - Kdy se rozběhne skutečná obnova venkova?

Z domova - Co s Brdy?

Z domova - Co s Brdy?

Nobelova cena míru pro EU? Aneb, když diplomacii řídí břídilové

Když v roce 1990 přebíral Michail Sergejevič Gorbačov Nobelovu cenu míru v norském městě Oslo, zrovna střílely sovětské tanky ve Vilnijusu do bojovníků za svobodu Litvy. Ty tanky tam pochopitelně poslal Gorbačov, tedy přesněji řečeno generální tajemník ÚV KSSS a celé politbyro. Byla to labutí píseň Gorbačova, rozpadajícího se Sovětského svazu i nástup nových národních států, plně svébytných a nezávislých, byť to v případě některých postsovětských republik ještě nějaký čas trvalo.

Letos se vedení Nobelova výboru rozhodlo udělit cenu míru Evropské unii. No, vidíte, a pak, že neexistují historické paralely. Řada významných ekonomických expertů poukazuje na to, že Evropská unie se rozpadá, například Paul Krugman nebo Nouriel Roubiny už upozorňují na to, že ekonomické teorie eurozóny byla špatně načasována a Evropské unii i špatně ordinována.

Klíčem k úspěchu každé ekonomiky je konkurenceschopnost. Pro stát i pro spojenectví států to znamená alespoň podle Paula Krugmana takové provádění politiky, při které zefektivní fungování veřejného sektoru., sníží míru korupce, zvýší důvěru občanů v jejich právní ochranu. Co to znamená v praxi? Investovat v době recese do veřejných služeb pro občany. Jenže Evropská unie a s ní i Česká republika se vydala cestou úsporných opatření, prostě opačnou cestou, než říkají ekonomické teorie. Důvod? Neznámý?

A tak v době, kdy Nobelova cena míru míří do sídla Evropské unie, krachuje svaz zvaný EU, německá premiérka Merkelová není v Řecku vítána květinami, ale davy protestujících, do kterým místní polici střílí slzný plyn a EU veřejně přiznává, že na záchranu španělských bank již peníze nemá a obává se, aby na Pyrenejském poloostrově nedošlo k hromadnému vybírání vkladů a k hromadným nepokojům.

O paralelách mezi „Velkou hospodářskou krizí“ ve třicátých letech minulého století a situací, kterou si procházíme nyní, se napsalo již mnohé. Avšak s přibývajícím časem trochu pozorný pozorovatel najde další shodné rysy. Jedním z takových podobenství je nezaměstnanost. Ta v mnohých zemích EU šplhá do rekordních výšin, a to zejména mezi mladými uchazeči o práci. Citelně to pociťují zejména okrajové země Evropské měnové unie (EMU). Mezi jednotlivými zeměmi EMU existují velké rozdíly nejenom v nezaměstnanosti a pochopitelně i v její struktuře, ale rovněž v produktivitě práce a ekonomické vyspělosti.

Třeba Řecko a Portugalsko dosahují v ukazateli HDP na hlavu jen 82 % a 77 % průměru EU, přičemž vycházejí ještě nižší čísla, když vezmeme v úvahu jen EMU. Naproti tomu takové Německo je na úrovni 120 % EU a 112 % eurozóny. Ovšem málo se již ví, alespoň v tuzemsku, že třeba i mezi jednotlivými státy USA jsou výrazné rozdíly v ukazateli HDP per capita. Např. Alabama má jen 74 % průměru USA a Mississippi jen 67 %. Pokud jde o rozdíly v ekonomické vyspělosti, jsou na tom EU a USA dost podobně.

Určitou podobnost můžeme najít i ve zvolených „řešeních“ ekonomické krize. Stejně jako Evropská centrální banka (ECB), ale o něco dříve pumpoval FED do ekonomiky USA značné prostředky (programy Twist či QE). Na tyto kroky je možné nahlížet ze dvou pohledů. Jeden, který reprezentuje spíše názorový proud klasické ekonomie, který říká, že tyto zásahy byly kontraproduktivní a ekonomice nijak nepomohly. Na druhou stranu se objevují kritici, že zásahy byly příliš slabé a tudíž nedostatečné.Jedním z nejhlasitějších kritiků je i již zmíněný známý ekonom Paul Krugman. Ten horuje za výraznější podporu ekonomiky ze strany státu.

Vím, kritizuje se snadno, ale jak najít řešení ekonomické krize! Podívejme se třeba na příklad estonské ekonomiky! Na rozdíl od některých jiných postkomunistických zemím baltské státy (Litva, Lotyšsko a Estonsko) nezažily v 80. letech žádné období „reformního komunismu“ s jeho pokusy o jakousi smíšenou ekonomiku. Definitivní rozpad Sovětského svazu a tedy obnova plné státní suverenity nastala v Pobaltí až v roce 1991, o několik let později než ve zbytku Východní Evropy, tedy i u nás. Míra všestranné devastace země také byla stěží srovnatelná s tehdy poměrně rozvinutým Československem. Přechod k tržní ekonomice v Pobaltí proto musel být rychlý a radikální.

Vstup Estonska do eurozóny v lednu 2011 byl vyvrcholením dlouhodobého vládního úsilí, které v chápání Estonců v podstatě nemělo alternativu. Od znovuzískání nezávislosti počátkem 90. let Estonsko nemělo vlastní měnovou politiku, estonská koruna byla fixována nejdříve na marku, pak na euro. Provázanost s eurozónou byla tedy mimořádná a například podíl úvěrů v cizích měnách býval nejvyšší v celé střední a východní Evropě. V tomto radikálním příklonu k eurozóně hrála svou roli nepochybně i geopolitická pozice země, ležící na nejvýchodnější výspě „Západu“ v těsné blízkosti sousední Ruské federace. Co nejpevnější připoutání k EU Estonci chápou jako garanci svého ukotvení v Evropě a ochranu před ruským vlivem.

Estonci dlouhodobě a cíleně směřovali do náruče eurozóny, přitom se ale vyvarovali řady nectností, které jsou ve „staré“ Evropě téměř běžné. Byli programově odpovědní, nezkreslovali statistiky jako Řecko, dodržovali pravidla Paktu růstu a stability. Odkládali v dobrých časech hodně stranou, aby ve špatných bylo z čeho brát. Stav veřejných financí v Estonsku je ve srovnání s ostatními zeměmi Evropské unie velmi dobrý. Zatímco průměr veřejných dluhů zemí EU činí 80% a Itálie, Řecko a Británie jsou nad sto procenty, zadlužení Estonska činí jen necelých 7%. Je tak jednou z mála zemí, která využila „dobrých časů“ ke zlepšení stavu veřejných financí.

Udržení stavu veřejných financí i v době hospodářské krize po roce 2008 bylo draze zaplaceno. Kvůli velké závislosti ekonomiky na vývozu a službách se krize v zemi citelně projevila, a to poklesem exportu a zahraničních investic, prudkým růstem nezaměstnanosti, poklesem domácí poptávky a spotřeby, propadem cen nemovitostí. Vláda však nereagovala zadlužováním, naopak dalšími reformami a úsporami, především ve výdajích. Například mzdy ve veřejném sektoru klesly až o 40 procent, vypínalo se dokonce veřejné osvětlení.
Díky dlouhodobé rozpočtové disciplíně mělo Estonsko i během krize větší manévrovací prostor než jiné země a mohlo následkům lépe vzdorovat, a třeba si i více půjčovat. Bylo jednou z pouhých osmi zemí v EU, která nemusela sanovat banky veřejnými penězi, na rozdíl třeba od České republiky.

Estonsko bylo v roce 2008 zasaženo krizí, kdy z obav kvůli předchozímu příliš rychlému růstu ekonomiky a ze zadlužování v souběhu se vznikem bankovní krize v USA a na Islandu náhle ustal přísun půjčovaných peněz. Estonci jako jedni z prvních zjistili, že si půjčovali (v jejich případě nikoliv stát, ale soukromé subjekty) příliš mnoho peněz pod dojmem, že je dokáží dobře zhodnotit a následně bezproblémově vrátit. Ukázalo se však, že to tak vůbec nemusí dopadnout. Peníze se nezhodnotí samy od sebe, musí se dobře investovat, tedy pořídit za ně něco, co vydělává více, než je úrok, což vůbec není lehké. Náhle žádné další půjčky nebyly poskytovány a půjčené peníze byly vyžadovány zpět. Totéž nyní hrozí ve většině zemí Evropy. V Řecku, Irsku a Portugalsku to již proběhlo, v Itálii, Španělsku a Slovinsku to právě probíhá.

V důsledku zastavení půjček prudce poklesla ekonomická aktivita, již postavené podniky přestaly vydělávat, mnohé plánované, rozestavěné, nebo nejistě výdělečné projekty byly zastaveny a došlo ke značnému poklesu HDP i zaměstnanosti a příjmu daní.

Estonsko se rozhodlo nejít cestou pokračujícího umělého „pumpování“ peněz do ekonomiky a tedy oddalování řešení, ale nechalo klesnout svou ekonomiku na rovnovážnou úroveň. Na stav, kdy vybrané daně přesně odpovídají tomu, co se z veřejných prostředků zaplatí, i když musel následovat značný poklesem důchodů, mezd a jiných plateb z veřejných prostředků a pokles HDP o dvacet procent proti vrcholu z doby největšího půjčování v roce 2007. Když se měli sedm let o sedm procent lépe, je logické, že je na alespoň dva roky nutné klesnout o dvacet procent dolů, aby se rovnováha obnovila.

Přesto jednu zásadní chybu i estonci udělali, spojili svůj osud až příliš s Evropskou unií. Možná, že podlehli mediální atmosféře – No nebuďte členy svazku, který dostane Nobelovu cenu míru? Kdyby si zajeli do ČR zjistili by, že z naší země přišli Nobelovu výboru vskutku unikátní návrhy na držitele Nobelovy ceny míru -  tím nejsměšnějším byl zřejmě ten na to, aby „Nobelovku“ dostal hudebník Kocáb. Sice málokdo věděl za co, ale i to se děje.

A tak ve chvílích, kdy perspektivní ekonomiky pumpují peníze do veřejného sektoru a zvedají hlavu i díky lépe fungujícímu právnímu prostředí, u nás tak maximálně můžeme navrhovat nesmyslné kandidáty na Nobelovu cenu za mír. Ve své naivitě a tuposti mohou konkurovat Evropské unii, ale neměli bychom zapomínat, že Nobel vymyslel dynamit a až se eurozóna dříve či později ekonomicky položí, nezbude nám nic, než do Osla posílat jeden návrh za druhým.

Tedy jestli se odpovědní politici této země nevzpamatují a nepřečtou si nějakou knihu od Paula Krugmana, aby pochopili, že stát, který neinvestuje do svých veřejných služeb a tedy i občanů, prostě nefunguje. A když nefunguje stát, nemůže fungovat ani instituce, které tyto státy zastřešuje, ať už se kdysi jmenovala SSSR, nyní EU popřípadě Spojené státy.

Co s vojenským prostorem Brdy? Ať lidé žijí v symbióze s přírodou

Pakliže Vláda České republiky a Ministerstvo obrany ČR dodrží svoje usnesení, bude zanedlouho řešit, jak Plzeňský, tak i Středočeský kraj, co s územím Vojenského výcvikového prostoru Brdy, který sloužil nejdříve německým nacistům a poté české komunistické armádě.

Přiznám hned na úvod, že můj postoj k tomu, co bude s Brdy, není nestranný. Jednak mám rád tamní krajinu, znám se se spoustou lidí z této oblasti a navíc jsem se před čtyřmi lety angažoval mezi odpůrci umístění amerického radaru v této oblasti. O to více mne překvapuje, že řada starostů, kteří zcela veřejně chtěli radar do Brd a netajili se tím, dnes naprosto obrátila a bojuje za to, aby Brdy byly vyhlášeny Chráněným krajinným územím a lidská noha na toto území prakticky nevstoupila. Jako aktivní turista i člověk se zdravím ekologickým viděním světa, jejich postoj pohybující se od krajnosti ke krajnosti nesdílím.

Co tedy s Brdy? Podle mne bude prospěšné, jak pro přírodu, tak i pro občany, jenž byli vyhnáni z Brd německými nacisty a potom českými komunisty, když se v Brdech obnoví zaniklé obce a lidé budou v tomto pásmu žít v symbióze s přírodou. Uzavřít Brdy lidem je totiž dle mého názoru stejný nesmysl, jako zde umísťovat radar, který by narušil bipolární mezinárodní vztahy!

V roce 1927 byla v okolních lesích obce Skořice a Trokavec (okres Rokycany) vybudována střelnice převážně pro nepřímou dělostřeleckou střelbu. Rozloha střelnice je podle historických pramenů uváděna 18 - 20 tisících hektarů. V roce 1941 byly obce Kolvín, Padrť, Záběhlá (a řada dalších) vystěhovány. Stavební objekty však nebyly organizovaně ničeny.

V těsné blízkosti obce Kolvín byl vybudován koncentrační tábor, který však nebyl využit pro původní účel v důsledku lesní kalamity (způsobené vichřicí), ale byl využit jako ubytovna pro totálně nasazené v době války. Počet pracovníků se pohyboval mezi 5 - 6 tisíci lidmi. Těžbu polomů prováděla firma Fischer a zpracování dřeva na třech pilách v nedalekém městě Mirošov a dopravu řeziva do Německa zajišťovala firma Roschop. Celkem bylo vytěženo 1,5 miliónů metrů krychlových.
Po skončení 2. světové války velikost škod stanovila komise Fondu národní obnovy. Navrátilci vrátili všechny peníze, které obdrželi od Němců s tím, že válečné škody budou proplaceny později. Při měnové reformě byly ovšem peníze za válečné škody převedeny na vázané vklady a o několik let později (1950) bylo oznámeno, že s ohledem na stoupající životní úroveň nebudou válečné škody propláceny vůbec. V roce 1952 byly nemovitosti zestátněny, a teprve následně byla sjednávána jakási „pofidérní“ náhrada.

A jaké obce zmizely z mapy? Obec Padrť, která byla založena v roce 1565. Důvodem založení bylo železářství - dvě vysoké pece, čtyři hutě a pět hamrů. V roce 1896 měla obec 529 obyvatel, v roce 1952 už jenom 145.

Obec Kolvín (dnes existující v menším rozsahu) byla založena ve 14. století jako obec zemědělská. V roce 1921 měla obec 396 obyvatel, v roce 1952 jen 128.

Obec Záběhlá byla založena v roce 1730, šlo o poslední kolonizaci v Čechách. Hlavním důvodem založení obce bylo posílit pracovní sílu do okolních lesů. V roce 1939 měla obec 447 obyvatel, v roce 1952 jen 216.

I v dnešní době dochází k likvidaci celých obcí, například na místech těžby uhlí. Vyvlastnění ve veřejném zájmu je sice pro liberála nepřípustná myšlenka, nicméně když k němu dojde, měl by stát odpovídajícím způsobem nahradit vlastníkům škody. I když je jasné, že např. citová újma se finančně ohodnotit nedá. To se v případě likvidace bývalých obcí ve VVP Brdy nestalo. Nejdřív přišli Němci, pak komunisti. Ti dokonce nedodržovali ani svoje vlastní zákony. Nás ostatní, kteří během putování Brdy narazili na zbytky zídek a sadů zaniklých obcí, zajímá spíše než férové odškodnění obětí historie těchto obcí. V Brdské krajině se uměle vytvořila „krajina bez lidí“. Každého citově založeného člověka, stojí-li na hrázi Padrti a přemýšlí, že kousek odsud stála škola, hostinec a žili zde lidé. Proč by k tomu nemohlo dojít nyní, až se Vojenský výcvikový prostor Brdy z majetku ministerstva obrany vrátí lidem této země.