Lermontov - typický ruský romantik

Michail Jurjevič Lermontov (1814 - 1841) žil životem typického romantika, který ve svých dílech navazoval na doslova kultovní odkaz Puškina a děkabristického povstání. Byl dvakrát z carova rozkazu vypovězen na Kavkaz. Nevyhýbal se ani soubojům. Ve věku necelých 27 let byl v jednom takovém souboji zabit. Jeho dílem „Hrdina naší doby“ vyvrcholil ruský revoluční romantismus. Hlavní myšlenkou jeho tvorby i životní filozofie je, že zlo se rodí z bezmocnosti dobra.

Není jistě bez zajímavosti, že kniha Hrdina naší doby vyšla knižně teprve rok před Lermontovou smrtí, tedy roku 1840, právě ve chvíli, kdy byl sám autor podruhé poslán do vyhnanství na již zmíněný Kavkaz. V časopisech přitom román už vycházel od roku 1837, tedy o tři roky dříve.

Ve dnech, kdy Lermontov znovu odjížděl do vyhnanství, objevil se v petrohradských knihkupectvích román Hrdina naší doby, který je bezesporu vrcholem básníkovy tvorby. Předstupněm k němu byl nedokončený román Kněžna Ligovská, psaný roku 1836, v němž Lermontov předjímá v roli úředníka Krasinského s jeho trapnými životními situacemi tvorbu mistra těchto poloh Dostojevského.

Hrdina naší doby bývá často označován za syntézu Lermontovy tvorby, proniká do těch nejzávažnějších a nejpalčivějších problémů společenského a politického života tehdejšího Ruska. Je to burcující kritika společenských poměrů, které odsuzují k duchovnímu živoření i tak bohatou a silnou, přesto i cynickou povahu, jakou má hlavní hrdina románu Pečorin.

Zdrojem jeho životního dramatu byla skutečnost, že kolem sebe nenacházel nic, čemu by mohl věnovat své velké schopnosti. V postavě Pečorina vytvořil Lermontov další krok ve vývoji typu tzv. „zbytečného člověka“ – nám tolik známého z díla Lermontova velkého vzoru Puškina. Tito lidé nejenže nemohli najít ve společnosti místo odpovídající jejich schopnostem a zůstali osamocení, nespokojení a svérázně protestující. V románu Hrdina naší doby navíc Lermontov vykreslil složitou psychologii i protest těchto nespokojenců, v čem tkví nesmírný význam tohoto románu.

„Hrdina naší doby“

Román je rozdělen na dvě části. Celkově však obsahuje pět samostatných příběhů, které spojuje hlavní hrdina Pečorin – označovaný za nespokojeného snílka, cynického milence a nedůtklivého egoistu.

Celá kniha začíná cestou autora do Stavropolu na Kavkaze. Na této cestě potkává štábního kapitána Maxima Maximyče, který jede stejným směrem. V průběhu cestování nehostinným krajem Kavkazských hor se spřátelí. Autor pln zvědavosti touží po nějakých příbězích. Maximyč tedy začne vyprávět o jeho příteli, Grigoriji Alexandroviči Pečorinovi, asijské krasavici Bele a Čerkesu Kazbiči. Když kapitán dokončil příběh, oddělil se od autora, který jel svou vlastní cestou. Dorazil do Vladikavkazu, kde se ubytoval v hostinci.

První den jeho pobytu strávil nudně. Druhý den však dorazil i Maxim Maximyč. Ten se ubytuje u autora v pokoji. Ještě ten den dorazil do hostince kočár. Když se oba dozvěděli, komu kočár patří, Maximyč samou radostí ani nespal a celý večer čekal na cestujícího. Tím nebyl nikdo jiný, než Pečorin sám. Setkali se však až druhého dne. Setkání však neproběhlo podle kapitánových představ. Jeho starý přítel Pečorin byl k němu chladný. Maximyč byl pln hněvu a lítosti. Náhodou se zmínil o spisech, které mu Pečorin zanechal. Protože viděl, že už Pečorina nezajímá jejich osud, daroval je autorovi. Ten z Pečorinova deníku vybral pouze tři příhody.

První nazvaná „Tamaň“ pojednává o Pečorinově zastávce v přímořském městě Tamaň. Zde se ubytuje ve staré chatrči, ve které bydlí slepý chlapec, mladá dívka a stařena. Pro svou zvědavost se Pečorin vmísí a tím naruší celý koloběh života těchto tří lidí, pochopitelně, že svým cynismem, kterým nešetří zejména vůči ženám.

Druhá příhoda je nazvaná „Komtesa Mary“. Pečorin přijel do Pjatigorska do lázní. Zde se setkává s přítelem Grušnickim, který ze zvláštního šviháctví nosí tlustý plášť prostého vojáka. Spřátelí se s doktorem Vertnerem. V lázních se ubytovala i Ligovská kněžna s dcerou, komtesou Mary. Grušnickij se do ní zamiluje a stále komtese nabíhá. Pečorin se naopak snaží být středem pozornosti tak, aby od komtesy odlákal nápadníky.
Ne však proto, aby ji získal. Jeho jednání komtesu urazí. Pečorinovi to však nevadí, protože není jeho cílem seznámit se s ní. Teprve po té, co se dozví o příjezdu Věry, jeho lásce, usiluje o přízeň Mary, protože okruh této společnosti je jediné místo, kde se s Věrou může vídat. Komtesa Mary se do něho zamiluje. Pečorina však vše po čase začne nudit, tak je to i s komtesou Mary. Tím zraní její city. Po sledu náhodných situací ho vyzve Grušnickij na souboj, ve kterém si měl výhru pojistit podvodem. Pečorin spiknutí odhalil. Grušnickij byl zabit.

Zarážející je zejména jeho reakce na opětovné shledání s bývalou láskou Věrou. I přesto, že jeho city k ní ochladly, setkání je pro něho něčím zvláštním. Na chvílí pocítil i vnitřní chvění. Snad proto, že ho Věra pochopila. Pochopila jeho chování, vnitřní přeměny. Když ji ztratil navždy, pocítil bolest. V dané chvíli pro ni i brečel.

Třetí příhoda je nazvaná „Fatalista“. Pojednává o osudu a předurčení
smrti.Hlavní hrdina Pečorin odmítá podobat se normálnímu člověku. Z vlastního rozhodnutí se tak stává společenským vyděděncem, který je zaujat jen sám sebou. Jeho povaha se cítí povznesená nad okolní svět. Oba tyto fakty se odráží v kontaktu s okolím. Chová se odměřeně a vše ho po čase přestane bavit. Nevšední věci pro něho za čas zevšední. Snaží se najít lásku, přátele a v neposlední řadě i sám sebe. Avšak v souladu s jeho povahou bez úspěchu.

Kniha jako celek zaujímá svou kompozicí a obsahem neopomenutelné místo nejen v ruské, ale i světové literatuře – jedná se o takzvanou novodobou formu románu. Proč Lermontov vybral z hrdinova života pouze několik příhod a nezachoval jejich reálný sled, čímž znemožnil bezpečně určit, jak jdou jednotlivé epizody za sebou.

Hrdina naší doby – odkaz pro budoucnost

Částečně v hlavním hrdinovi poznávám dnešní dobu a lidi v ní.
Pečorin žil životem vyděděnce, který se hnal za dobrodružstvím.
Lermontov do hlavního hrdiny vložil všechny špatné vlastnosti, které se objevují ve společnosti. Přesto se však v koutku Pečorinovy duše našel nějaký ten cit, který ho polidštil.

Kdo byl Michail Jurjevič Lermontov?

Michail Jurjevič Lermontov (Михаил Юрьевич Лермонтов; 15. října 1814 – 27. července 1841) byl ruský básník, prozaik, dramatik, představitel revolučního romantismu.

Život a dílo

Lermontov se narodil v Moskvě. Jeho matka zemřela roku 1817, tři roky po jeho narození. Jeho otec, Jurij Petrovič Lermontov, byl chudý vojenský důstojník. Po smrti své ženy předal svého syna do výchovy jeho bohaté babičce. V novém domově byl Michail ohniskem rodinných hádek mezi jeho babičkou a jeho otcem, který se nesměl podílet na výchově svého syna.

Lermontovovi se dostalo rozsáhlého vzdělání. Ve čtrnácti letech nastoupil do moskevské internátní školy pro chlapce z aristokratických rodin. Potom šel studovat na Moskevskou univerzitu. Tam se věnoval etice, politologii a později také literatuře. Z kázeňských důvodů byl v roce 1832 vyloučen. Nato se vydal do Petrohradu, kde v roce 1834 absolvoval vojenskou školu s nejnižší důstojnickou hodností a byl povolán ve stejném městě k regimentu husarů imperiální stráže.

Ze své pozice u husarů Lermontov pozoroval společenský život boháčů. Byl zanícen pro psaní. Roku 1832 měl již napsáno 200 lyrických básní, 10 delších básní a tři hry. Maškaráda (1836) je považována za Lermontovo nejlepší drama, točí se okolo náhrdelníku, pochybných osobností a závisti. Na konci je věrná žena otrávena zmrzlinou od svého muže. Hra byla prvně vydána V. E. Meyerholdem v Petrohradě, na svátek revoluce roku 1917.

Roku 1837 Lermontov získal širšího uznání jako spisovatel. Po smrti Alexandra Puškina publikoval elegii Na smrt Puškinovu. Tato báseň byla nadšeně přijata v liberálních kruzích, ale vadila carovi Mikuláši I. Lermontov byl zadržen a musel odejít do exilu na Kavkaz. Tam působil jako důstojník u dragounů a musel bojovat proti horalům. Díky vlivu jeho babičky mu však byl umožněn návrat do Petrohradu. Jeho postoj k tehdejším státním záležitostem se však nijak nezměnil.

V letech 1838 – 1840 napsal řadu příběhů, později shromážděných pod názvem Hrdina naší doby. Dílo patří ke klasické ruské literatuře 19. století a je charakterizováno jako novela psychologického realismu. Skládá se z pěti oddělených příběhů, jejichž spojovacím prvkem je společný hrdina Grigorijem Pečorinem, který je mladý, inteligentní, ale cítí se zbytečný (literární typ tzv. zbytečného člověka). Kniha zahrnuje tři, chronologicky na sebe nenavazující vypravěčské linie.

Lermontovova největší báseň Démon (1842) je o andělovi, který se zamiluje do smrtelnice Tamary. Zde se odráží básníkovo sebeposouzení jako démonické stvoření. Melancholický Démon, který byl vyvržen z Ráje putuje, po Zemi v naději, že opět nalezne klid. V noci navštíví Tamaru, ale jeho polibek ji zabije jako smrtící jed. Démon proklíná své sny o lepším životě. Lermontov napsal koncept této melancholické a sebekritizující básně už ve svých 14 letech.

Popularitu získal hlavně po revoluci roku 1917, protože jeho báseň Předpověď z roku 1830 říká:" Rok přijde zlý ó Rusko, v příští tvém, kdy s hlavy carů sletí diadém, kdy luzy láska k nim se změní v hněv, kdy stravou mnohých bude smrt a krev." Kvůli duelu se synem francouzského vyslance musel Lermontov opět do vyhnanství, tentokrát k Černému moři. Regiment byl ve stálé aktivní službě. Lermontov byl pro svou odvahu obdivován ostatními důstojníky. Služba na frontě mu však bránila psát a tak, předstíraje nemoc, odjel do lázní Pjatogorsk poblíž Moskvy. Pohádal se s majorem N. S. Martynovem, starým rodinným přítelem, a v duelu s ním byl roku 1841, zabit.

Náboženské tendence v Ruské federaci

1. Ruská federace křižovatkou Pravoslaví a Islámu

Po celou dobou své dlouhé historie bylo Rusko křižovatkou euroasijského kontinentu. První obyvatelé evropské části Ruska se usídlili v deltě řeky Don kolem roku 20 000 př. n. l. Až do příchodu Slovanů, kteří vtiskli Rusku jeho charakter, byly tyto oblasti střídavě ovládány různými kmeny. Založení Novgorodu roku 862 Rurikem z Jutska se pokládá za počátek národa Rusů. Nájezdy Tatarů však bránily dalšímu rozvoji rozsáhlého státu. Rok 1613 je počátkem vlády dynastie Romanovců, kteří dále rozšiřovali ruská území.

Dělnická revoluce roku 1905 byla předzvěstí dalších nepokojů. Napětí v carském Rusku vrcholí roku 1917 abdikací a následným zavražděním cara Mikuláše II. při bolševické revoluci vedené V. I. Leninem. Po říjnové revoluci vypuká v Rusku občanská válka, končící roku 1922 úplným vítězstvím komunistů a následným založením Svazu sovětských socialistických republik (SSSR). Po krutovládě Josefa Stalina a desetiletích studené války byl tento Sovětský svaz na samém pokraji hospodářského a společenského kolapsu. Koncem 80. let si vyžádal Michail Gorbačov větší prezidentské pravomoci a připravil tak půdu pro vznik umírněné demokratické vlády Borise Jelcina v 90. letech. Ekonomické reformy však s sebou přinesly značné sociální otřesy a ekonomickou nerovnováhu. V dubnu 2000 byl Vladimír Putin zvolen novým ruským prezidentem a již tak vyčerpanému národu sdělil, že nastal čas dalšího utahování opasků.

2. Islám v Rusku

Islám je v Rusku jedním z poměrně hodně zastoupených náboženství. Podle vládních zdrojů se odhaduje, že se k němu hlásí mezi 14 a 20 miliony obyvatel. To tvoří zhruba 14 % celé ruské populace.

Je to zároveň i největší náboženská minorita v zemi. Nejvíce je islám v Rusku rozšířen v Povolží (mezi Tatary a Baškiry), v podkavkazsku (mezi Čečenci, Dagestánci, Inguši, Balkary a dalšími), také pak i ve velkých městech jakými jsou například hlavně Kazaň, dále pak Moskva, Nižnij Novgorod či Petrohrad.

3. Průnik Islámu na Rusi

Ve 13. století stal se bulharský stát centrem přípravy muslimských kádrů. Bulhaři se zabývali aktivní misionářskou činností mezi národy Povolží a Uralu. Tatarsko-mongolské dobytí Bulharska (1236) pozicí islámu neotřáslo, protože se stal oficiálním náboženstvím chanátu Zlaté hordy.

Od 14. století se stal centrem muslimského světa Kazaňský chanát, který aktivně usiloval o islamizaci uralských národů, která se uskutečňovala i ze strany sibiřských a středoasijských chanátů. Velkou roli při tom hrály muslimské tradice šejbanidů a tajbugidů (konec 15. – polovina 16. století).

Po připojení Kazaňského chanátu k Moskevskému státu začalo na území Povolží a Uralu soupeřit s islámem křesťanství. Moskevský stát zabraňoval islamizaci a používal ve vztahu k muslimům represi. Islám byl považován za „cizorodé“ a „cizozemské“ náboženství. Tak například podle Nařízení (Ukazu) Alžběty Petrovny (1774) se povolovalo tatarským muslimům usidlovat se v Orenburgu, ale nepovolovalo se postavit více než jednu mešitu, a to vně města, a zakazovalo se obracet lidi na islám.

Změny začaly v době vlády Kateřiny II., která nařízením (ukazem) z 22. září 1788 zřídila v Ufě Muslimskou Duchovní Správu s muftím v čele. V 19. století pak existovalo v Orenburgské oblasti 115 mešit, v Orské oblasti 110, v Čeljabinské 71, v Trojické 23 a v Hornouralské 81.

Vyznání islámu, které do Ruska přišlo, bylo sunnitské. V některých málo oblastech, jako například v Čečensku, se uchytil rovněž Súfismus, jistá mystická varianta sunnitského islámu. Právě díky súfistickým rituálům získali Čečenci ve víře sílu odolávat útokům ze severu. Šiíté byli naopak Ázerbájdžánci; jejich republika však v současné době (od roku 1922) není součástí Ruska a počet příslušníků této národnosti je v samotném Rusku zanedbatelný.

Islám v novověkém Rusku

Zatímco v 19. století význam islámu v Ruské říši natolik velký nebyl a mohl se relativně dobře šířit, na začátku století minulého události nabraly jiný směr. Říjnová revoluce, která přinesla zemi v krvavé občanské válce ideály komunismu, se rychle obrátila sice hlavně proti pravoslavné církvi, zasáhla rovněž ale i islám vyznávající národy v zemi. Násilná ateizace oblastí jakými bylo například právě Povolží či státy dnes už s Ruskem jeden stát netvořící (Uzbekistán, Turkmenistán, Ázerbajdžán) zde příliš úspěšná nebyla a naopak vedla ještě k větší nenávisti minoritních národů vůči estabilishmentu SSSR.

Během perestrojky a hlavně pak po rozpadu země v roce 1991 proto rychle došlo k opětovnému šíření islámu; vznikaly nové mešity i medresy a rostl počet věřících. Některé národy s převahou muslimů však prahly po nezávislosti (Tatarstán, Čečensko, Dagestán), tyto snahy však Moskevská vláda potlačila buď přislíbením rozsáhlé autonomie (Tatarstán) nebo silou (Čečensko). Právě v Čečensku islamizace dostoupila maximálního stupně vytvořením islámského státu v 90. letech 20. století (například se zákonodárstvím založeném na právu šaría). Vláda islámských ozbrojenců byla sice svržena, existuje stále mnoho fundamentalistů a fanatiků, kteří chtějí stále zabíjet a prosazovat svojí vizi božího státu. Od roku 1991 je islám však celkově na vzestupu, velká část obyvatel Ruska se ale obává jeho radikalizace. V souvislosti s tím proto někteří poukazují na šíření extremistického wahhábismu ze Saúdské Arábie.

4. Centrum ruského Islámu

Za centrum celého ruského islámu je považována metropole Tatarstánu, Kazaň. Zde se také nachází ruská islámská univerzita i největší mešita v Evropě. Ve zbytku země pak existují islámské náboženské společnosti a vycházejí islámsky zaměřené noviny či časopisy. Přesto však islámští duchovní stále kritizují vládu, že přistupuje k náboženským záležitostem země tak, jako to dělalo carské Rusko; tj. že hlavní roli, jakoby státního náboženství, má hrát tradiční pravoslaví.

5. Pravoslaví – oficiální ruské náboženství

Pravoslaví, pravoslavná církev či ortodoxní je křesťanská církev složená z vícero územních církví, které dohromady tvoří pravoslavné společenství. Pravoslavné církve mají své počátky v prvotní křesťanské obci v Jeruzalémě a dále pak ve východní části římské říše, proto bývají někdy označovány též jako východní církev. Pravoslavné církve sdílejí církevní nauku a praxi, proto se o nich někdy hovoří jako o jediné pravoslavné církvi. Přesto se v nuancích církevní praxe a obyčejů mezi jednotlivými místními církvemi objevují odlišnosti (různé místní tradice, zvyklosti apod.).

Pravoslavná církev zachovává apoštolskou posloupnost a její učení bylo formulováno na církevních sněmech, koncilech, mezi nimiž má význačné místo sedm ekumenických koncilů v průběhu 4. až 8. století. Ke konci prvního tisíciletí postupně narůstalo napětí mezi východní a západní církví, které vedlo až k velkému schizmatu (1054), které dodnes nebylo překonáno. Přesto je nauka pravoslavné církve v některých ohledech relativně blízká nauce římskokatolické a mezi oběma církvemi pokračuje dialog. Velký rozkol byl však fixován vývojem věrouky římskokatolické církve v průběhu druhého tisíciletí – všechna tato nová dogmata (přijatá na západě po roce 1054) jsou neslučitelná s pravoslavnou věroukou a spolu s odlišnou římskokatolickou spiritualitou brání sjednocení římské církve s pravoslavnou církví.

6. Organizace pravoslavné církve

K pravoslavné církvi se hlásí nejvíce křesťanů po církvi římskokatolické. K pravoslaví se hlásí především obyvatelé Řecka, Ruska a dalších slovanských zemí. Pravoslavní věřící, původně emigranti, však obývají i mnoho jiných zemí, velké komunity pravoslavných věřících existují např. v USA, Kanadě nebo Austrálii.

Pravoslavná církev je společenstvím samosprávných místních církví, z nichž každá je autokefální, tj. řízená vlastním nejvyšším představitelem - prvním z místních biskupů. Všechny světové místní pravoslavné církve jsou sjednoceny nikoliv na správním principu jednoho pozemského ústředí (hlavy), nýbrž na principu společné pravoslavné víry, církevního učení zakládajícího se na Písmu svatém a posvátné Tradici, a jednotou ve svatých Tajinách (svátostech). Jednotlivé světové pravoslavné církve tedy sdílejí tutéž víru, základní správní – politické principy a liturgickou tradici. Pravoslavné církve užívají při liturgii buď starých jazyků (ve slovanských církvích často církevní slovanštiny, což je novější forma staroslověnštiny), nebo současných jazyků národních. Biskupové, kteří představují celou místní církev, bývají nazýváni patriarchové, metropolité nebo arcibiskupové. Ti předsedají biskupskému synodu, který představuje nejvyšší kanonickou, věroučnou a administrativní autoritu církve.

Základní organizační jednotkou Církve Kristovy je církevní obec - čili farnosti (parochie) a případně monastýry. Z duchovního hlediska je základní částicí Církve církevní sbor místních pravoslavných věřících, kteří se shromáždili spolu s řádně ustanoveným knězem kolem svatého prestolu a slouží společně svatou Tajinu Eucharistie v jednotě s celou pravoslavnou církví. Každé takové eucharistické společenství je plným projevením celé pravoslavné katolické církve v tom čase a na daném místě s veškerou plností jejích duchovních darů. Svaté Tajiny takto sloužené jsou identické se svatými Tajinami vykonávanými kdekoliv jinde a jindy v jednotě pravoslavné církve a jsou celou pravoslavnou církví uznávané jako pravé a spasitelné.

Pravoslavná církev v Českých zemích a na Slovensku

Místní pravoslavnou církev u nás tvoří autokefální (samostatnou a nezávislou) jednotku složenou z pravoslavné církve v Českých zemích a pravoslavné církve na Slovensku. V Česku se pravoslavná církev dělí na dvě eparchie (biskupství) – pražskou a olomoucko-brněnskou; v Praze sídlí arcibiskup. Na Slovensku se církev dělí taktéž na dvě eparchie – prešovskou a michalovskou, arcibiskup sídlí v Prešově. Vrcholným představitelem celé místní církve je metropolita, kterým je zde tradičně volen jeden z arcibiskupů (v současnosti je podle místní církevní ústavy metropolitou buď arcibiskup pražský nebo prešovský; metropolitu volí nejvyšší správní orgán místní církve, jímž je sněm skládající se ze zvolených duchovních i laiků).

7. Nauka pravoslavné církve - Trojjediný Bůh

Pravoslavní křesťané sdílejí s ostatními křesťany víru v jednoho Boha, který je trojjediný – Otce, Syna a Ducha svatého. V pravoslavné teologii vztahu Boha a světa hraje významnou úlohu pojem energie, které jsou odlišné od boží podstaty, avšak zároveň nevytvářejí v Bohu žádné rozdělení. Tohoto pojmu se užívá pro vysvětlení současné boží transcendence a přítomnosti ve světě a způsobu, jak je člověk schopen Boha vnímat a zakoušet. Zdrojem Božství je v Božské Trojici Bůh Otec; z Otce pochází Bůh Syn a to způsobem věčného rození; z Otce pochází i Duch Svatý a to způsobem věčného vycházení. Pravoslavnou nauku shrnuje nicejsko-konstantinopolské vyznání.

Podle pravoslavné víry byl člověk původně stvořen dokonalý, ale vlastní vůlí se rozhodl pro zlo a neposlušnost vůči Bohu. Pád člověka odsoudil ke smrti; všichni lidé od Adama až po Jana Křtitele (nazývaného ve východní tradici Předchůdce) přišli po smrti do místa odloučení od Boha (hádés) (podsvětí, předpeklí). Ježíš Kristus, jehož Bůh Otec poslal do světa, aby spasil (zachránil) člověka, byl však dokonalý člověk a dokonalý Bůh a tím, že na sebe přijal lidskou přirozenost, byla přirozenost člověka proměněna a člověk tak skrze Ježíše může být účasten božské přirozenosti. Tento proces proměny lidské přirozenosti se zpětně týká i těch, kteří zemřeli před Kristem, protože Kristu po své smrti a pohřbení duší sestoupil do pekla a osvobozoval odtud ty, kteří zde byli smrtí zajati. Spása tedy označuje proces záchrany z mučivého odloučení od Boha.

Zemřelé poroučí Pravoslaví Bohu a církev se za ně modlí; pravoslavní věří, že nejlepší způsob života je ve společenství pravoslavné církve, neboť ke spáse je nutné přijímat svátostí (svaté Tajiny). Účasti na nebeském životě nemůže dosáhnout člověk sám – je to dar od Boha, který chce navrátit původní vztah s lidstvem. Tento dar ovšem věřící musí sám přijmout, protože nebe nemůže být nikomu vnuceno. Posledním cílem člověka je ve východní teologii θεώσις (theósis zbožštění, v západní teologii pojmu odpovídá lat. divinisatio), sjednocení s Bohem.

8. Tradice pravoslaví a Písmo svaté

Na rozdíl od protestantství a podobně jako katolíci považují pravoslavní Bibli za ústřední součást „tradice“ (pravoslavní však nepovažují tzv. „deuterokanonické“ knihy za stejně posvátné jako kanonické knihy Bible; považujeme za posvátné, užitečné a poučné, ale nikoliv za inspirované Bohem v plném smyslu toho slova). Tradice dále zahrnuje vyznání víry, dogmata a pravidla (kánony) – ustanovení sedmi všeobecných sněmů a ostatních všeobecně uznávaných místních sněmů, díla - spisy církevních Otců, ostatní pravoslavné kánony, liturgické knihy, životy svatých, ikony atd. Podle pravoslaví Duch svatý v průběhu dějin postupně odhaluje církvi další a další projevy pravdy, která však byla v plnosti přítomna v Církvi už od svatých apoštolů.

Církev obhajuje svoji tradici výrokem apoštola Pavla:

Mnoho tradic v pravoslaví má vztah k Panně Marii, která je uctívána jako Theotokos, Bohorodička (zejména v liturgických a teologických textech je nazývána Přesvatou Bohorodicí). Podle pravoslaví zůstala i po Kristově porodu pannou. Pravoslavní věří, že Maria jako jediný člověk nikdy nezhřešila, zároveň se však odmítají katolické dogma o neposkvrněném početí Panny Marie. Ačkoli pravoslavní věří, že Maria zemřela a pak byla i s tělem vzata do nebe, neztotožňují se s podobnou římskokatolickou naukou o nanebevzetí Panny Marie, ale slaví namísto toho svátek Zesnutí Panny Marie (známé i ze západní liturgické tradice pod názvem dormitio).

Vzkříšení Krista, jeho pascha, je základní oslavou pravoslavného liturgického roku a je považováno, stejně jako u katolíků, za historickou událost. Svým vzkříšením Ježíš vysvobodil lidstvo z moci smrti a umožnil každému, aby měl účast na jeho nesmrtelnosti. Každý pravoslavný svátek má vztah ke vzkříšení, stejně tak každá neděle je jeho připomínkou.

Za svaté označují pravoslavní takové lidi, kteří jsou podle přesvědčení církve v nebi a mohou se u Boha přimlouvat za žijící zde na zemi. Přízvisko svatý se dává v pravoslaví např. i Adamovi a Evě, Mojžíšovi, různým prorokům, mučedníkům a andělům. Nedávno začal konstantinopolský patriarcha podle staré praxe vydávat zvláštní okružní list, v němž církev uznává lidovou úctu ke svatým. Za svatého je křesťan prohlášen při bohoslužbě zvané proslavení (kanonizace) – jí se ovšem křesťan svatým nestává, církev ho pouze za svatého oficiálně uznává a tím věřícím doporučuje jeho uctívání.

Pro kanonizaci je důležité, aby se v církvi rozšířilo a trvalo uctívání zesnulé osoby jakožto svatého a aby byl znám zázrak vykonaný tímto světcem. Svědectvím o svatosti dotyčného jsou dále např. nerozkládající se ostatky, či myrotočivé ostatky, myrotočivá ikona (ke kanonizaci však ostatky nejsou nutné). Na druhé straně samotné netlející ostatky nejsou ještě důkazem svatosti a není-li dotyčný známý svou pravoslavnou vírou, pak se na tento jev nebere zřetel (jsou totiž případy, kdy se ostatky nerozkládají z důvodu prokletí apod.)

Ke světcům se pravoslavní obracejí s úctou a prosbou o přímluvu – modlitbou; podle pravoslavné víry svatí v nebi prosbám naslouchají a mohou pomoci. Každý oltář (v pravoslaví se oltářnímu stolu říká "prestol" – tj. trůn) v pravoslavném chrámu obsahuje ostatek světce, obvykle mučedníka, interiér chrámů zdobí ikony světců. Mnoho pravoslavných křesťanů se vydá i na dlouhou pouť, aby uctili svaté ostatky světce, jehož jméno nosí.

9. Svátosti pravoslavné církve a křest

Pravoslaví uznává stejně jako římskokatolická církev sedm svátostí, které ovšem nedefinuje a označuje je raději jako svaté tajiny. Tím se vyjadřuje, že „Tajina“ (mysterium) je cosi, jehož podstatě nelze porozumět, co přesahuje lidské chápání – je to tajemství. Dále používáme termín Tajina kvůli tomu, že přístup k nim nemají, kdo nejsou pravoslavnými křesťany (dříve nesměli lidé mimo církev konání svatých Tajin ani spatřit). Bůh se nás dotýká skrze hmotné věci, např. vodu, víno, chléb, olej, kadidlo, svíce, oltář, ikony atd. Tajina je hlubší způsob Božího působení, kdy Bůh proměňuje nějakou materii, posvěcuje, ustanovuje k církevní službě a proměňuje (očišťuje) nitro člověka a sjednocuje ho se Sebou. Způsob, jak toho dosahuje, je tajemstvím. Za nejhlubší tajemství považují pravoslavní tajinu eucharistie, kde dochází k bezprostřednímu společenství s Bohem. V některých ohledech je pravoslavný pohled na svaté Tajiný podobný římskokatolickému přijímání svátostí.

Křtem se člověku odpouštějí hříchy (prarodičovský hřích i jeho osobní hříchy) a je začleněn do mystického těla Kristova, stává se členem církve. Křest se v pravoslaví provádí ponořením třikrát ve jménu tří Osob Nejsvětější Trojice; třikrát na památku třídenního Kristova pohřbení a Jeho následného vzkříšení. Křest je považován za smrt starého člověka účastí na ukřižování a pohřbu Kristově a znovuzrozením do nového života v Kristu účastí na jeho vzkříšení. Pravoslavná církev křtí obvykle děti krátce po narození. Konvertité k pravoslaví z jiných křesťanských církví jsou přijímáni na základě toho, odkud přicházejí, buď křtem nebo myropomazáním (sjednocení pouhým vyznáním pravoslavné víry se konalo na některých místech v části 20. století a dnes se už prakticky nevyskytuje; řada světových pravoslavných církví přijímá konvertity pouze skrze pravoslavný křest: Řecko, Athos, Jerusalem a nově se šíří i v Rusku.

10. Božská liturgie Pravoslaví

Pravoslavní stejně jako katolíci věří, že chléb a víno posvěcené při božské liturgii jsou proměněny v tělo a krev Ježíše Krista; na rozdíl od katolíků se ovšem nesnaží popsat, jak k tomu dochází, a považují to za lidskému rozumu nepřístupné tajemství; věří však, že Eucharistie je pravým tělem a skutečnou krví Kristovou. Pojem transubstanciace byl vytvořen až po schizmatu mezi východní a západní církví a pravoslaví jej nikdy formálně nepřijalo ani neodmítlo. Účast na eucharistii smějí mít pouze pokřtění a myrem pomazaní pravoslavní křesťané, kteří se připravili postem, modlitbou a zpovědí. Přijímání sestává z přijetí těla Kristova a krve Kristovy (přijímání je tedy zásadně pod obojí způsobem) – podává je kněz na lžičce přímo do úst přijímajícího. Chléb k eucharistii se používá na rozdíl od západní církve jedině kvašený. Pokřtěné děti pravidelně přijímají už od nejútlejšího věku.

naleznete v článcích [[{{{2}}}]] a [[{{{3}}}]]naleznete v článcích [[{{{4}}}]], [[{{{5}}}]] a [[{{{6}}}]]naleznete v článcích [[{{{7}}}]], [[{{{8}}}]], [[{{{9}}}]] a [[{{{10}}}]]Podle pravoslavných je manželství Božím aktem, kdy Bůh dva spojuje v jediného člověka. Plození dětí není jediným smyslem manželství, ale spojení muže a ženy je chápáno jako odraz sjednocení s Bohem. Pravoslavná svatba má obvykle dvě části – výměnu prstenů a korunovaci. Oproti západnímu pojetí svatby netvoří součást pravoslavného uzavírání manželství výměna manželského slibu v

bohoslužebném rouchu.
V otázce užívání kalendáře jsou v současnosti jednotlivé pravoslavné církve rozděleny na dva tábory. Převážná většina pravoslavných křesťanů se řídí pouze juliánským kalendářem (v tomto kontextu tzv. „církevním“ nebo „starým“), zatímco jiní začali jako základ nepohyblivého kalendáře používat gregoriánský kalendář (tzv. „občanský“ nebo „nový“).

11. Vztah Pravoslaví ke katolické církvi

S katolickou církví spojuje pravoslaví na první pohled mnoho – koncept apoštolské posloupnosti, svátosti, hierarchické pojetí církve, pohled na tradici a spojitost s církví apoštolů. Kulturní a teologické rozdíly mezi východní a západní církví existovaly prakticky od samého počátku křesťanství a došlo zde k výraznému historickému vývoji. Pravoslaví pohlíží na církevní učení, které se v katolické teologii objevilo s příchodem středověku (zvláště na filioque a papežský primát) jako na novoty, které vedly k rozbití společenství mezi církvemi. Rozpor mezi církvemi je vidět i u katolických dogmat přijatých v 19. a 1. polovině 20. století; závěry 2. vatikánského koncilu přiblížily v některých detailech římskokatolickou církev zpět k pravoslaví, ale zásadního nezměnily nic. Obě církve se snaží o vzájemný dialog, který má za cíl obnovení církevního společenství mezi nimi. Po mnoha letech nebylo však dosaženo žádného průlomu v zásadních věroučných rozdílech.

V římskokatolické církvi došlo po velkém rozkolu (1054) k vývoji ve věrouce, který se projevil formulováním nových dogmat (definitivní zařazení vsuvky „filioque“ do vyznání víry, primát římského papeže, který není chápán jen jako čestné postavení, ale jako jeho pravomoc nad celou církví; později i dogma o neomylnosti papežské; dogma o odpustcích, očistci; o neposkvrněném početí Panny Marie atd.).

12. Historické hledisko – Vznik Kyjevské Rusi

Východní Slované sídlili v úrodných rovinách mezi řekami Vislou a Dněprem. Na jihu a na východě sousedila jejich území se stepí, kde kočovali Avaři a další kmeny z Asie. Mezi řekami Vislou a Dněprem vedly obchodní stezky, které spojovaly Baltské moře s Černým mořem a směřovaly do Byzantské říše. Ze severu na jih se vozily kožešiny, vosk a jantar a z jihu na sever drahé látky a koření. V blízkosti obchodních cest začala vznikat opevněná hradiště, kde obchodníci nabízeli své výrobky velkým pánům. Nejznámější byl na severu slovanských území Novgorod, na jihu Kyjev, nad řekou Dněpr. Na vesnicích se dlouho udržely občiny.
Kolem roku 880 se kníže Oleg z rodu Rurikovců zmocnil Kyjeva a učinil z něho středisko rozsáhlého území, které násilím sjednotil. Nacházelo se podél řeky Dněpru na sever až do Novgorodu. Roku 882 vznikl stát, který dostal jméno Kyjevská Rus. Bohatá a úrodná půda lákala kočovníky z jižních stepí. S nimi vedla knížata Kyjevské Rusi války. Proto se ke Kyjevské Rusi připojovaly kmeny východních Slovanů, protože hledaly ochranu.

13. Přijetí křesťanství na Rusi

Pevným a mocným feudálním státem se stala Kyjevská Rus za vlády Vladimíra, vládl od roku 980. Přijal Křesťanství. První kněze povolal z Byzantské říše. Kněží užívali starého slovanského jazyka - Staroslověnšťiny. Hospodářský a kulturní rozkvět pokračoval také za vlády Vladimírova syna Jaroslava Moudrého. O sto let později se stal Kyjevským knížetem Vladimír Monomach. Po jeho smrti roku 1125 se prohloubily rozbroje. Kyjevská Rus se rozpadla na řadu knížectví, tím se oslabila. Pověsti nám vyprávějí o bohatýrech. Nejvýznamnější dílo písemnictví je kronika Pověst dávných let od mnicha Nestora z roku 1100, dále Slovo o pluku Igorově. Roku1060 zákoník Ruská pravda dokládá kulturní vyspělost Kyjevské Rusi. Znalost čtení a psaní se rozšířila i mezi šlechtu a obchodníky.

Stavby Slovanů byly ze dřeva později i z kamene. Dochovaly se kostely, nástěnné malby, podlahy. Rozvíjela se výroba šperků a malování obrazů.

14. Dvojí víra

Příchod křesťanství do Kyjevské Rusi nesmírně ovlivnil vývoj ruské civilizace. Oficiální místa sice opustily pohanské bohy, ale faktem zůstává, že zejména mezi prostým lidem existovala tzv. „dvojí víra“, tedy koexistence vyznávání křesťanských i pohanských Bohů. Zejména na ruském a ukrajinském venkově dodnes z této doby zůstaly mytické zvyky uctívání země, vody, vzduchu a ohně, stejně tak kult mrtvých a čarodějnic i existence démonů a přízraků v přirozeném světě. Všechny tyto zvyky se zachovaly v lidových vyprávěních, náboženských legendách, epických písních, žalozpěvech i pohádek.

Na počátku své vlády byl již zmíněný kníže Vladimír nejen přesvědčeným pohanem, ale také reformoval a systematizoval amfortní kulty východních Slovanů i z důvodu, aby vytvořil protiklad organizovaného a tudíž velmi vlivného křesťanského náboženství sousedních zemí. Jedním z jeho prvních nařízení bylo vztyčit šest model na kopci přímo naproti paláci v Kyjevě. Na počátku 12. století sepsaná kronika, nyní známá pod názvem Pověst dávných let (Povesť vremenych let) pojednává o tom, že naproti svému paláci nechal kníže Vladimír postavit dřevěnou modlu Peruna se stříbrnou hlavou a zlatým knírem. Dále tam byli další pohanští Bohové Cors, Dažbog, Stribog, Strimargl a Mokoš. Lidé jim přinášeli oběti, nazývali je oficiálními Bohy a vodili k nim své syny a dcery.

Velký vliv na utváření názorů o slovanském pohanství měl „Výklad kázání svatého Řehoře“. Původní řecký text, jehož nejstarší slovanské překlady pocházejí z 11. století, byl Řehořovým kázáním u příležitosti svátku Tří králů. V ruské verzi se objevily dodatky, ve kterých se zmiňuje uctívání pohanských Bohů Peruna, Chorose, Mokoše a Perepluta. První tři patřili do panteonu knížete Vladimíra, čtvrtý zůstává dodnes nevysvětlitelnou záhadou.

Odkazy k pohanským Bohům Perunovi a Volosovi, dvěma nejvýznamnějším Bohům východních Slovanů, se objevují v několika kronikách Kyjevské Rusi. Obecně se věří, že tři Bohové Stribog, Dažbog a Chors byli spojováni s uctíváním vzduchu a slunce. Stribog bývá navíc v mnoha studiích o slovanském pohanství uváděn jako Bůh větru. Ostatně, zmínku o Stribogovi jako vládci větru nalezneme třeba v bájném eposu O pluku Igorově. V Pověsti dávných let porovnává kronikář slovanské Bohy Dažboga a také Svaroga s jejich řeckými ekvivalenty. Svarogův syn Dažbog je vylíčen jako sluneční car, Řekům známý jako Hélios. Etymologicky je slovo Dažbog odvozeno ze slova bog či-li Bůh či dať nebo-li dát, což naznačuje, že byl Bohem, jenž štědře zaopatřoval ty, kdo jej uctívali. Podobného Boha uznávají i další Slované - Srbové a nese jméno Dabog.

15. Pohanští Bohové

Ještě dlouho poté, co sláva Kyjeva pohasla a východoslovanská moc se přesunula do Moskevského knížectví, řídce osídlené izolované oblasti Ruska dál v náboženské tradici uctívali pohanské Bohy i zvyky a věřili pohanským kouzlům, které měly vyplnit jejich nejrůznější přání. Kouzelné kořínky, hadí kůže a lebky se vyskytovaly v mnoha ruských domácnostech. V lidské představivosti dál žili lesní a vodní démoni. Například zimní svátky mezi křesťanskými Vánocemi a Třemi králi se vyznačovaly radovánkami, při nichž lidé nosili zvířecí masky na takzvané Maslenici, což bychom my dnes označili slovem masopust.

Na rozdíl od Peruna a Volose zmizeli mnozí pohanští Bohové v duchu zapomnění, ale lid v některých koutech Ruska či Ukrajiny dodnes uznává například pohanské Bohy – svatého Vasila a svatého proroka Ilju. Vasil bývá na ruských ikonách zobrazen s kravami a ovcemi a je svatým patronem skotu. Jeho obraz dodnes visí v mnoha kravínech a stájích ruského a ukrajinského venkova, aby ochraňoval dobytek. Lidé také nosili ikony Vasila, když vyháněli dobytek na pastviny, jakmile roztál sníh. V oblastech severního Ruska i nyní Vasila uctívají a pravoslavní kněží jeho jménem žehnají farmářům hojnost a krmí dobytek svěceným chlebem.

Boha války a válečníků – Peruna, dlouho spojovali vědci s bouřemi značícími jeho hněv a hromy i blesky byly označeny jako nástroje jeho hněvu. S bouří jako nástrojem božské odplaty je spojeno i jméno svatého Ilji. Mnohá ruská rčení a mýty tvrdí, že když se právě svatý Ilja žene oblohou, rolníkům to způsobuje burácení kol jejich vozů. Obraz Ilji Hromovládce patrně vděčí mnohé starozákonnímu příběhu o Eliášovi a ohnivém voze, který se vyskytoval již v raně křesťanských spisech. Pravoslavný Bůh Ilja i postava z křesťanské Bible Eliáš mají jedno společné, jejich ohnivé šípy popisovali pohané i křesťanští věřící jako nástroj boje Boha proti Satanovi a jeho přisluhovačům.

16. Živly a posmrtný život

Voda, oheň a země byly a do určité míry stále jsou považovány v Rusku za zázračné přírodní elementy. Říkávalo se, že veškerá voda pochází z čarovného zdroje. Kouzelná mrtvá či živá voda umí podle staroruských Bylin zhojit a oživit zohavené tělo. Na mnoha místech u vody byly také v Rusku, v Bělorusku či na Ukrajině postaveny kaple a svatyně, jejichž objev byl často připisován svatým či poustevníkům.

Hlavní premisou ruského lidového přesvědčení a běžným motivem ve folklóru je víra v posmrtný život a místo, kde bude možné žít. Neexistuje však jednotná a homogenní definice záhrobního světa, dokonce ani v legendách či posvátných verších. Různé aspekty příprav mrtvého k pohřbu prozrazují víru v pokračující život zesnulého kdesi jinde v pozměněném stavu. Rakvi se říkávalo na mnohých místech Ruska až do dvacátého století domovina a vkládalo se do ní jídlo a pití. Dokonce i dnes se někde v Rusku či na Ukrajině na rakev pokládají sladkosti, voda nebo láhev vodky či dokonce peníze. To vše má zesnulému pomoci zaplatit převoz přes ohnivou řeku, která rozděluje svět živých se světem zesnulých.

17. Závěr – historický a mytologický význam

Kyjevská Rus hrála historicky i mytologicky důležitou roli při formování názorů východních Slovanů. Není jistě bez zajímavosti, že ani katolizace Ruska nevedla k vymýcení starého, dnes bychom řekli pohanského náboženství a nahrazení starých mýtů novými. Spíše se nové legendy zařadily mezi staré mýty a vznikla ona podivuhodná symbióza pohanství a křesťanství označovaná pojmem „Dvojí víra“. Bezpochyby nám Kyjevská Rus zachovala mnoho moudra našich slovanských předků.

18. Seznam použité literatury:

L.N. Majkov: Velikorusskie zaklinanija, St. Petěrburg, 1992

N.V. Novikov: Obrazy vostochnoslavjanskoj vošebnoj skazki, St. Petěrburg, 1974

E. Warnerová: Ruské mýty, Londýn, 2006

O. Dorazil: Světové dějiny v kostce, Vimperk, 1997

Je globální oteplování pouze mediálním výtvorem?

Všichni žijeme své životy, děláme mnoho individuálních aktivit a nepřemýšlíme nad matkou přírodou a neohlížíme se na budoucí generaci, co jí zde po nás zanecháme a v jakém stavu jí předáme stav životního prostředí. To, jak jsme všichni sobečtí, způsobuje znečišťování životního prostředí, dochází ke společenským odchylkám, přibývá ohrožených živočišných druhů. To vše spadá do jednoho celosvětového problému, kterým je globální oteplování. Mnoho lidí jistě ani netuší, co všechno tento pojem zahrnuje, jaké problémy a přírodní katastrofy způsobuje, jaký to má vliv na lidstvo, které je zkažené moderní dobou. Zamysleme se nad tím, jak můžeme zabránit tomu, aby nedošlo k záhubě lidstva. Aby světadíly planety Země neskončily na dně oceánu.

Stále častěji se setkáváme v médiích s alarmujícími zprávami o zhoršování se klimatu na zemi a jeho důsledcích. Čím hlouběji se do tohoto problému ponořuji, tím větší obavy o naši planetu získávám. Otázka je, jak dalece jsou tyto informace pravdivé a vědecky podložené. Jestli to je jen módní záležitost nebo jestli to je skutečná hrozba mohu jen těžko posoudit. Na jedné straně jsou fakta, na druhé straně jsou odhady a předpoklady, jak se to bude dál vyvíjet a jako třetí jsou optimističtější názory a myšlenky. Fakta, se kterými se seznamuji v odborné literatuře, jsou například z posledních dvanácti let, z nichž bylo jedenáct let skutečně historicky nejteplejších. Za posledních 40 let se zvýšil obsah CO₂ v atmosféře z 300 ppmv a globální teplota přitom stoupla nejvýš o 0,5 °C. Na druhé straně jsou známy historicky povětrnostní záznamy, které ukazují, že v minulosti vydatně mrzlo a dokonce i v létě padal sníh, zatímco jindy byla enormně teplá zima a parná léta. Takže se tedy střídají teplé a chladnější roky. Což je normální jev, který funguje staletí. Za třetí se objevují úvahy typu, proč by ale za dalších 40 až 60 let měla najednou stoupnout globální teplota tak, že dojde k tání ledovců, zaplavení pobřežních nížin, přesunu pouští? Odpověď je, že jen kvůli zvýšení obsahu CO₂ a jiných skleníkových plynů v ovzduší nic takového nenastane. Jsem toho názoru, že ze strany BBC jde jen o matení a strašení.

Odhady říkají, že teplota na zemi se může zvýšit o více než 6 stupňů a hladina oceánů stoupnout o 58 centimetrů. To by znamenalo zánik malých ostrovních států. V Evropě by se ničivý efekt týkal nížin v Holandsku, severu Německa a Polska do 60 let. Vědci se snaží dokázat, že za všechno můžou skleníkové plyny. Ledovce ve světě se zmenšují rekordní rychlostí a mnoha z nich hrozí, že během několika desetiletí zcela zmizí. Oteplování planety s sebou přinese víc dešťových srážek, než s čímž se dosud počítalo. Asi dvě třetiny největších světových měst včetně New Yorku či Tokia, které leží v pobřežních oblastech s malou nadmořskou výškou, ohrožuje stoupající hladina moře a dopady globálního oteplování. Odborníci odhadují, že do roku 2080 bude kvůli stoupající mořské hladině každý rok zaplaveno 100 milionů lidí, a vyzývají k ochranným opatřením. V okolí Středozemního moře bude decimovat sucho. Za jediný rok v Severním ledovém oceánu roztálo zhruba 720.000 čtverečních kilometrů trvalého ledu. To je přibližně plocha, jakou zabírá americký stát Texas. Teplejší zimy s větší vlhkostí a sušší léta s lijáky jsou nebezpečné jevy pokračujícího oteplování planety pro Nizozemsko, jehož 60 procent území leží pod úrovní mořské hladiny. V důsledku globálního oteplování se tropy rozšířily o 225 kilometrů. To způsobilo nadměrná sucha a nadměrné ubývání dešťových srážek.  Stálá sněhová pokrývka vrcholku nejvyšší hory Afriky Kilimandžára mizí stále rychleji. Tak by se do deseti let mohlo stát, že bude Kilimandžáro úplně bez sněhu i na špici.
Co se týká rostlin, tak by se za 50 let mohli vzácnou plodinou stát brambory. Sucha by střídaly ničivé povodně, zkrátil by se podzim a jaro.  Podle některých teorií by mohlo být léto tak dlouhé, že by se v Česku mohlo sklízet dvakrát do roka, jelikož by všechny rostliny mnohem rychleji rostly a tím pádem by i plody na stromech či keřích byly dříve zralé. Globální oteplování má dopad i na zvířecí říši, doba zimního spánku se u evropských zvířat výrazně zkrátila a zvířata dokonce i méně váží. Problém je také doba k ukládání se na zimní spánek a probouzení se. Dnes se zvířata probouzejí až o jeden měsíc dříve, jelikož je budí teploty, na jaké jsou zvyklí, jenže tyto teploty jsou dříve než v předchozích letech.
Dále také hrozí vyhynutí polárních medvědů do 50 let. Problém se skýtá v tom, že medvědi když plavou v oceánu za potravou nebo se přesouvají z místa na místo, tak nemohou uplavat více jak cca 80km a jelikož dochází k tání ledovců, dochází i k tomu, že tají kry a medvědi se tak nemají kde zachytit a nemají kde si odpočnout a nabrat nové sily a tak se totálně vyčerpaní topí v oceánu.  Druhé téma v globálním oteplování, co se týče medvědů, je, že američtí vědci odhalili u ledních medvědů žijících na severním pobřeží Severní Ameriky projevy kanibalismu. Domnívají se, že k pojídání jedinců stejného druhu je vede nedostatek potravy, způsobený táním ledu a zmenšováním jejich loveckých teritorií, které má na svědomí globální oteplování planety. Další zvířecí druhy jako například vrabci ztrácejí výrazně váhu, protože musejí tvrději než dříve bojovat o své místo v přírodě a adaptovat se na podstatně jiné přírodní podmínky. Změn doznal ale všeobecně celý rozmnožovací cyklus ptáků, plazů či hlodavců. Výrazně ubývají některé druhy tažných ptáků, kteří každoročně migrují mezi Afrikou a Evropou. V Británii jsou nyní zřídkakdy k vidění druhy dříve naprosto běžné. 
Někteří teoretici varují, že části světa bude sužovat hladomor. Zároveň sebou změna klimatu přinese extrémní projevy počasí jako vlny veder nebo silné srážky. Globální oteplování také přinese mnoho dalších hurikánu podobným Katrině. Síla bouří i jejich trvání se zvýšily za posledních třicet let o celou polovinu. Hurikány i tajfuny přicházejí dříve a jejich sezona končí později. Pokud bude pokračovat současné tempo spotřeby energie, průměrná teplota se ve světě zvýší do roku 2100 o pět stupňů Celsia. Jen v Evropě si přitom přírodní katastrofy, které způsobí globální oteplení, mohou kolem roku 2070 vyžádat až 40.000 mrtvých ročně.

Nemalou pozornost globálnímu oteplování věnují média. Ať už jsou to odborné diskuze na toto téma nebo akce typu Live Earth. Někdy má člověk dojem, že se na něj ze všech stran hrnou informace o tom, jak je to s naší planetou špatné. To člověka ale velmi zneklidňuje a způsobuje to úvahy o tom, zda je náš svět opravdu tak zkažený a ve špatném stavu, jak o něm hovoří mediální pracovníci. Mnoho z nás se ptá: „ Dožijeme se ještě onoho úplného roztání velkého ledovce či vymřou opravdu některé druhy zvířat jako například lední medvědi?“  Jaká bude opravdu naše budoucnost? Bohužel na tuto otázku nám nedokáže odpovědět nikdo, snad jen Bůh.
Existuje mnoho názorů na dané téma, které se snaží nám tvrdit, že stav země není zas až tak alarmující, že střídání tepla, zim a i jiných klimatických jevů bylo mnoho let před naší generací. Tedy že se tyto období střídají a vlastně se není čeho obávat. Oproti tomu se lidé pracující v médiích snaží nám podat informace, které nás děsí a nutí se zamyslet. Každý menší poryv větru, či lehké rozvodnění řeky nám popisují jako něco velmi výjimečného jako něco, co je schopno ohrozit mnoho lidských životů. Na druhou stranu jsou tyto zprávy důležité a použitelné v našem běžném životě, kdy si dáváme pozor a jsme lépe připraveni na zhoršující se stav klimatu. I přesto si ale myslím, že média se snaží tak trochu na stavu planety Země vytěžit a jakmile mají možnost něco přidat, neváhají a ihned upozorňují. Používám slovo - upozorňují a dramatizují, jelikož mám pocit, že už kolikrát ani tak moc neinformují, prostě se jen snaží vytěžit z katastrof, které zabijí lidské životy.
Tématika globálního oteplování se stala pro média módní záležitostí. Ano, je třeba podnikat kroky, aby se klima nezhoršovalo, ale není možné všechny informace, které se objeví v médiích považovat za vědecky podložené. Často se jedná jen o odhady nebo chcete li prognózy. Není možné počítat s tím, že se žádné změny na naší planetě dít nebudou, ale je možné některé procesy zpomalit. Ruku v ruce s vývojem techniky, životního stylu, někdy až hektického života, přichází negativní jevy. Těžko lze přesvědčit lidstvo, aby přestalo využívat něco, co svět objevil k tomu, aby lidem usnadňovalo život jako například automobily, letadla…

Prezident ČR Václav Klaus je známý svým postojem k této problematice. Své názory shrnul ve své knize Modrá, nikoli zelená planeta.  Nezpochybňuje existenci globálních změn klimatu, avšak je kritikem boje proti nim. Podle Václava Klause jsou změny klimatu přirozeného původu a boj proti nim je podle jeho názoru bezvýznamný. Rovněž argumentuje tím, že oteplování nemusí mít jen negativní dopady. Řešení vidí v adaptaci a technologickém pokroku:

„ Namísto marných pokusů ním bojovat bychom se měli připravit na jeho důsledky. I kdyby se atmosféra oteplovala, negativní dopady nemusí převážit." Václav Klaus kritizuje názor, že globální oteplování je způsobeno člověkem.  Rovněž dlouhodobě kritizuje panel  IPCC jako zpolitizovaný a jednostranně zaměřený. Označuje enviromentalismus jako ideologii, která se snaží nahradit přirozený vývoj lidstva centrálním – globálním plánováním celého světa. Panel IPCC  byl založen v roce 1988 pod patronací OSN – Mezivládní panel pro změny klimatu. Za spolehlivé, metodicky jednotné a dostatečně reprezentativní jsou IPCC považovány meteorologické údaje od roku 1850. Kromě pozemních stanic a měření na lodích jsou od roku 1979 k dispozici také data z vesmírných družic. Tento panel v roce 2007 vydal svou Čtvrtou odhadovou zprávu (Fourth Assessment Report), ve které shrnuje současné vědecké poznatky.Hlavní aktivitou, která by v současnosti měla zmírnit globální oteplování, je tzv. Kjótský protokol, ve kterém se zatím 191 států zavázalo snížit v období 2008–2012 emise skleníkových plynů pod úroveň roku 1990.

Přestože globální oteplování je celoplanetární jev, na některých měřicích stanicích se za dobu měření teploty nezvýšily, někde se dokonce ochladilo.Oteplování ve 20. století nebylo rovnoměrné. Více se oteplovaly pevninské oblasti než oceány, a to kvůli větší tepelné kapacitě vody a také proto, že moře ztrácí více tepla vypařováním. Více se oteplila severní polokoule než jižní, neboť má více pevniny a větší rozlohu území pokrytých sezonním sněhem a mořským ledem. Více rostly teploty v zimě (míněno na severní polokouli, tj. prosinec-únor) a na jaře než v létě. Více se oteplovalo v polárních oblastech než u rovníku. Pozorování ukazují, že ubylo mrazivých dní ve středních zeměpisných šířkách. Ve 2. polovině 20. století na většině pevniny ubylo chladných nocí a přibylo vln veder. Více se také oteplovala města než okolní volná krajina. Je to způsobeno tzv. efektem „městského tepelného ostrova“. Tento efekt má však na celkové oteplování planety pouze zanedbatelný dopad (0,02 °C za celé 20. století).

Atlas podnebí České republiky uvádí, že v období 1961–2000 roční průměrná teplota v ČR silně kolísala, nicméně měla statisticky významný oteplovací trend 0,028 °C za rok. Jedním z důležitých faktorů nepřímo ovlivňujících rostoucí trend teplot jsou úbytky ploch pokrytých sněhem. V posledních deseti letech poklesly hodnoty týkající se sněhové pokrývky. Například se snižují počty dní se sněhovou pokrývkou. Sněhu ubývá v nížinách i na horách. Přitom výskyt sněhu je důležitým předpokladem vytvoření dostatečného množství povrchové i podzemní vody.

A jak je na tom Česká republika s emisemi skleníkových plynů?  Možná, že pohledem laika – mně se zdá, že jsme se skutečně pustili do boje se vším, co souvisí, ať už přímo nebo nepřímo, se změnou klimatu.  Z mého pohledu se životní prostředí v České republice začalo zlepšovat. Omezili jsme například znečišťování ovzduší oxidem siřičitým ze spalování uhlí. Lidé začali chápat, že je to nejen čistší, ale také pohodlnější – otočit knoflíkem nebo přikládat uhlí do kamen. Co ale vidím v posledních letech, mě znepokojuje. Lidé se opět začali vracet k topení uhlím – v lepším případě dřívím – v ještě horším případě ke spalování všeho, co se doma najde, včetně plastů. Není to určitě tím, že by si neuvědomovali, jak hodně tím škodí ovzduší, není to ani tím, že by nechtěli topit plynem či elektřinou. Prostě přišla na řadu ekonomická stránka věci. Vytápění plynem, potažmo elektrickou energií, začíná být luxusem. Luxusem, který si bohužel řada lidí u nás v České republice nemůže dovolit. A tak beze studu a nějakých výčitek svědomí pálí v kamnech vše, co hoří. Myslím si, že tady má Česká republika co dohánět. Nejen v oblasti PR ale i v podobě různých pobídek, bonusů pro ty, kteří chtějí topit ekologicky a naopak nekompromisních pokut a postihů pro ty, kterým je prostě životní prostředí ukradené.

Dlouhodobě má Česká republika velmi vysoké měřené emise skleníkových plynů, patří mezi nejvyšší mezi členskými státy Evropské unie. Znečištění ovzduší je v současnosti v Česku aktuálním problémem. V souvislosti se zveřejněním Zprávy o životním prostředí 2009 uvedl tehdejší ministr životního prostředí, že je nutno se soustředit na další snižování emisí znečišťujících plynů do ovzduší. Podle studie Evropské komise znečištění ovzduší jemným prachem zkracuje život každému obyvateli ČD o více než 10 měsíců. V letech 2005 – 2007 výrazně stoupaly emise z dopravy. V roce 2005 tvořily 5 %, v roce 2007 již přes 13 % z celkových emisí. Cíl Státní politiky životního prostředí ČR ke snižování emisí skleníkových plynů se nedaří plnit.
V ČR působí v oblasti životního prostředí celá řada nevládních neziskových organizací, z nichž velká část je sdružena v asociaci Zelený kruh, která vznikla v listopadu 1989 a v roce 2009 sdružovala 28 organizací. Některé organizace jsou členy mezinárodních sítí, jiné působí na národní úrovni, ale převážná většina má jen místní nebo regionální působnost. Přesto se odvážím říct, že o nich toho mnoho nevím. Mnohdy to nemusí být ani organizace, ale prostě dobrý nápad, který dostane lidem do povědomí obavu o vývoj klimatu sa zároveň chuť pro Zemi něco udělat. Takovým nápadem je Live Earth.
Co mě velmi zaujalo a stojím za tímto nápadem, je akce Live Earth, což jsou koncerty probíhající na všech kontinentech současně, jejichž cílem je vyjádřit, prostřednictvím přímých přenosů do celého světa, kolektivní obavy mladé generace o vývoji klimatu planety Země.

Těchto koncertů se zúčastnilo několik milionů lidí a nepočítám jen ty, kteří se přišli podívat na zaplněné stadiony, ale započítávám do toho i ty, kteří sledovali koncert v televizi v přímém přenosu. Všichni účinkující se vzdali honoráře pro dobrý účel a to: zachránit naši planetu. Trochu se mi v tom odráží paradox, který nejde přehlídnout. Zachránit planetu se nám snaží právě ti, kteří ji, podle mého názoru, nejvíce znečišťují. Ti, kteří skoro denně vyrážejí na cesty v rámci svých turné a promo akcí, tedy skoro denně létají svými soukromými tryskáči za prací, někdy i jen za zábavou a jakmile mohou, usedají do svých naleštěných limuzín. Ale je mi jasné, že právě tito lidé mají největší vliv na obyvatele planety.
Symbolický vůdce manipuluje lidmi přes svoji image, jakým typem člověka se zdá být, stylem života a postojem jaký symbolizuje. Lidi vzhlížejí k němu v masách a v posluchačích. Takže nemá zapotřebí být byrokratický nebo jiného statusu, aby byl efektivní. Může kombinovat organizované a symbolické vůdcovství (jako to dělal Gandhí), ale symbolický vůdce zřídka zastává funkci mimo tyto specializované a organizované sféry jako například (lidi jako Bono Vox, The Roots, Jessica Biel, Bill Gates, Madonna, aj.). Jsou našimi vzory a právě proto jejich slovo dokážeme vnímat, uvažovat nad nimi a po té se rozhodovat, co je správné a třeba se také zapojit do takové nějaké neziskové organizace, která možná dokáže zachránit náš domov – náš svět.

Přijde mi zbytečné zde rozbírat, co, kdo, kdy a kde na jaké konferenci či vědeckém symposiu přednesl a zdokumentovat. Myslím si, že pro naši planetu je nyní velmi důležité, jak se k ní budeme chovat. Pro někoho to mohou být drobnosti ba dokonce zbytečnosti, ale tyto maličkosti mohou opravdu pomoci životnímu prostředí a jednou se nikdo z nás nebude muset stydět, v jakém životním stavu jsme předali planetu příštím generacím.